Do konce šedesátých let byly v Zelenči zcela běžné pohřby s velkou účastí smutečních hostů. Odpoledne 1. prosince 1955 z „domu smutku“ ve Faltusově ulici č. p. 377 v Zelenči vyprovázeli sousedé na cestě poslední na místní hřbitov našeho vrchního strážmistra Jana Faltuse (1873-1955). V Zelenči máme Faltusovu ulici a jestli se nemýlím, tak svého názvu jedinečnou i v celé České republice. Ačkoliv pojmenování ulice je připomínkou hrdinství a oběti pražského barikádníka z roku 1945 Ivana Faltuse, impulzem i důvodem k poválečnému pojmenování ulice v naší obci byl především tehdejší vysoký občanský status a úcta k jeho otci, také jedinečnému Janu Faltusovi. Ačkoliv zde uvedené o tehdejší občanské celebritě vím jen ze vzpomínek na vypravování již nežijících pamětníků, inspirovalo mě to k napsání tohoto článku. Jak vyprávěli a vzpomínali na našeho vrchního strážmistra s poukazováním na jeho osobnost a fluidum, které kolem sebe šířil. Dnes již je vše zapomenuto, v obci a domech žijí zcela jiní lidé, kteří ty až emotivně vypravované příběhy neznají. Přes clonu uplynulého času se domnívám, že pro sepětí příběhu s naší obcí, malým nahlédnutím do té doby snad současníka zaujmu.
Zůstaly zde domy, kde kdysi žili a opuštěný hrob na obecním hřbitově. Od konce dvacátých let bydleli Faltusovi v dnešní Olbrachtově ulici a později v nově postaveném domě v tehdejší Nerudově ulici, v roce 1945 po hrdinsky zemřelém Ivanovi přejmenované na ulici Ivana Faltuse. Do Zelenče přišel Jan Faltus již ve zralém věku, v době skončení kariéry vrchního strážmistra četnictva Československé republiky. V osobním životě tehdy s rodinou překonávali tragickou událost ztráty první manželky a matky dětí, Anny. Velmi rychle se stal váženým spoluobčanem a milým sousedem.
Vrchní strážmistr I. třídy Jan Faltus , 1928, velitel četnické stanice v Nýřanech
Právě v polovině meziválečného období, v ekonomicky a politicky složité době v prvorepublikové atmosféře, v obci žila nesmírně pospolitá, vzájemně propojená a tvořivá sousedská komunita. Převážně se jednalo o usazené přistěhovalce, jednotlivce i celé rodiny, po 1. světové válce přišlé z různých oblastí země do tehdy ještě zemědělské obce. V Zelenči, Praze na dosah, začínali nový rodinný, profesní a společenský život. Převážná část nových obyvatel byla zaměstnána v průmyslu ve Vysočanech, Libni, Karlíně a Holešovicích, kam se snadno dojíždělo vlakem. Žilo zde také hodně státních zaměstnanců – úředníků, učitelů, důstojníků a železničářů. Mnozí tady založili obchodní a řemeslnické živnosti. Společenský život obyvatel obce byl velmi rozmanitý. Poměrně dost mužů této generace mělo za sebou vojenskou frontovou zkušenost z války, někteří z nich byli rovněž legionáři. Převažujícími ale již byly ročníky narozené v novém století, které válku na frontových bojištích již osobně nezažili. Téměř všichni z této generace v Zelenči potom prožili větší část svého života a mnozí zde spočinuli v rodinných hrobech.
Landsturm Gendarmerie Assistenz, Ronzina, 1914 (s šavlí uprostřed Johann Faltus, wachtmeister)
Faltus patřil také mezi tu četnou dobovou náplavu obyvatel, která sem přišla na konci dvacátých let 20. století, ale svou nepřehlédnutelností tady jaksi přesahoval. V realitě té doby v Československu byl i v místních poměrech vnímán jako určitá vzpomínka na nedávno minulý čas, zjevný svědek zmizení epochy nebo tak podobně, o tom se ale běžně veřejně nemluvilo. Vrchní strážmistr I. třídy Jan Faltus, postavou malý muž (158 cm), byl kultivovaným projevem a způsoby chování skutečnou osobností. Vrcholným životním a kariérním obdobím pro něj byla služba u c. k. četnictva v Rakousku-Uhersku, kde sloužil od roku 1899 u 12. zemského četnického velitelství v Laibachu (Lublaň) a dosáhl zde hodnosti strážmistra (Wachtmeister). Do tehdejšího Kraňska se původně dostal z rodného Podorlicka již v roce 1895 jako mladý vojenský povolanec ke službě u zdravotního oddílu Královské uherské zeměbrany. Právě jako zemitý Čech a s četnickou školou chování a vystupování v krvi v nové době se někdy zdál být až neskutečným. Ačkoliv mu byla čeština rodným jazykem, při službě u četnictva v jihoslovanském pohraničí plynně hovořil německy, italsky a slovinsky. Jeho způsob mluvy a vyjadřování, písemný projev, zažité pohyby těla a mimika tváře, uctivé a slušné vystupování, ráznost, pečlivost až dokonalost. Jak se říká, nemusel ani promluvit, stačilo jen když vešel. V Přímoří se také oženil a narodily se děti Evlalia (Ela), Lidia (Lidka) a Jan (Ivan), které později také žily v Zelenči.
V období 1. světové války bylo c. k. četnictvo zformované do tzv. asistenčních oddílů Landsturm Gendarmerie Assisstenz (LGA), které byly určeny k výkonu četnické služby a současně výpomoci válčícím vojskům na území Rakouska-Uherska. Jako zkušený četnický velitel a znalec místních poměrů v italském pohraničí monarchie vykonával od roku 1914 funkci velitele LGA v Ronzině (dnes Ročinj, Slovinsko). Zde musím podotknout, že od vyhlášení války Itálií Rakousku-Uhersku v roce 1915 se jednalo o frontové území, dnes známé jako oblast řeky Soča, na němž zůstalo plno památek milionům válečných obětí, českých nevyjímaje. Faltus si tam válku prožil.
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byla celková situace mladého státu velice složitá. Zejména z důvodu komplikované bezpečnostní situace se Faltusovi rozhodli pro návrat do Čech a v roce 1919 aktivoval do služby nového státu u Československého zemského četnického velitelství, oddělení č. 16 v Klatovech jako vrchní strážmistr I. třídy. Čtenář neznalý časné poválečné situace v první Československé republice si vůbec nedovede představit tu tehdejší četnickou golgotu. Zejména složitost fungování státu, bezpečnostní a personální situaci v německém, rakouském, polském a maďarském příhraničí. Stát bylo nutno budovat s pomocí vojska a četnictva, republiku zejména v oblastech převažujícího cizího živlu bylo v té době nutné vybojovat. Ačkoliv ihned po vyhlášení republiky byla u četnictva určena úředním jazykem čeština, vzhledem k personální situaci, kdy četnictvo bylo tvořeno zcela z velitelů a mužstva sloužícího monarchii, ještě několik let po válce musela Praha z důvodu udržení akceschopnosti četnictva vydávat rozkazy v německém jazyce. Vyskytovala se třeba dezerce četníků ze služby nebo podřizování se cizímu velení z Německa či Rakouska. Problémy byly s výstrojí, výzbrojí i služebním zabezpečením mužstva. Právě univerzální jazyková vybavenost, profesní kvalifikace a vlastenectví Jana Faltuse byla jeho nepřekonatelnou předností při službě u četnictva mladé Československé republice, kde v oblasti silného německého vlivu zastával funkci velitele četnické stanice v Nýřanech u velitelství četnického oddělení č. 5 v Plzni až do odchodu do výslužby.
Kondolence od npor. Františka Cihly rodině Faltusových z 3. 6. 1945
V roce 1934 byl nepřehlédnutelným zakládajícím a potom aktivním funkcionářem Vlastenecko-dobročinné obce baráčnické v Zelenči. Jako konšel a později místorychtář se tak každoročně podílel na pořádání výroční akce spolku – Staročeských májů. Jejich krojovaná účast byla vždy ozdobou oslav, bálů, masopustů a jiných činností. Základní baráčnickou aktivitou byla podpora a rozvíjení veřejně prospěšných, národních a vlasteneckých počinů, udržování lidových obyčejů a dobročinnosti až do vynuceného přerušení jejich činnosti v roce 1942. Zázemí místním baráčníkům (Baráčnickou rychtu) poskytoval nejprve řezník a hostinský Václav Strnad v hostinci U Strnadů (dnes čínská restaurace), ještě krátce po válce restauratér Alois Mašek U nádraží (dnes restaurace Zeland). Pokračovatelem baráčníky založené tradice Májů v Zelenči byla později Tělovýchovná jednota Sokol, dnes SK Zeleneč. Po celé období protektorátu spolu s příbuznými Václavem a Josefem Vrňákovými s vojenskou precizností organizačně a velitelsky zajišťovali protileteckou a protipožární ochranu a samaritské služby (zdravotnická první pomoc) v obci.
Opuštěný rodinný hrob Faltusových v Zelenči
V životních postojích a chování Jana Faltuse spatřujeme vzor pro jeho syna, hrdiny pražského povstání Ivana Faltuse. Ivan později patřil mezi absolventy obchodní akademie v Praze-Karlíně, kteří udržovali odbojové spojení a vyvíjeli rezistenci v době protektorátní nesvobody. Odtud to byl již jenom krok k jeho účasti v bojích v Praze v květnu 1945.
Článek je vzpomínkou na jeden zelenečský příběh o lidské úctě a pomíjivosti.
Luděk Kudrna
