Co to jenom muselo být za zimy, když o nich kronikáři mlčí a noviny tak tragicky píší. Tu jsou umrzlé děti jdoucí ze školy, tam kočí i s koňmi, pocestní na prahu svých domovů, tuláci hledající záchranu v křoviscích a boudách. A jestli jste si doposud mysleli, že mou vzpomínkou na zasněžený Zeleneč vše ukončím, pak jste ve velkém omylu.
Opět to byl pan farář Vojtěch Ladislav Ebenstreit, jenž si neodpustil poznámku u zápisu pohřbívaného Václava Matějky, který zmrzl ve Svémyslicích na sklonku měsíce ledna roku 1881, že dotyčný byl „syčák, či tulák do obce přišlý“. Přitom i tento člověk pocházející z maličké vesničky Sedlice u současného dálničního uzlu D11 s D35 u Hradce Králové byl původně poměrně bohatým řezníkem a narodil se Kateřině a Janu Matějkovi 28. 4. 1820. Co ho přivedlo až do Svémyslic už navždy bude záhadou. Odejít měl z rodného kraje už v padesátých letech devatenáctého století a to je asi vše, co se mi o něm podařilo zjistit. Vždyť už je to víc než dvě století, které od jeho narození uplynulo a oblíbený, hodný pan farář, který o něm tak nehezky psal, jen uvedl, co sám musel znát a vidět. Snad chodíval Matějka do jeho fary stojící u hřbitůvku s kostelem pro almužnu, či jen pro slovní útěchu nad svým osudem. Nakonec i on sám skončil v zemi, po které kráčel k pohřbům i ke křtům ve své farnosti. Smrt si pro něho přišla nečekaně v den pohřbu Václava Doktora ze Zelenče, který byl strojníkem u parní mlátičky obilí. Byla středa dne 12. dubna roku 1893 ve tři čtvrtě na osm ráno, když si postěžoval „u Lukešů“ na nevolnost, byl veden k „Borovičkovům“ a skonal v poměrně mladém věku na mrtvici. Bylo mu pouhých sedmapadesát let.
A než dojdu do Zelenče, povím Vám ještě o jednom zmrzlém, který nakonec nezmrzl a ještě dlouho po Zelenči chodil se svým smutným osudem, jenž mu sudičky přisoudily. Jmenoval se Josef Král.
České noviny 16. 12. 1879
…Dne 8. pros. večer nalezl četník V. Holý blíže Počernic nádeníka J. Krále ze Zelenče až do půl těla zavátého. Četník donesl ho pomocí dvou mužů do Kartous, kdež byl ještě k životu přiveden…
Že se vám to nezdá? No, do známé trestnice své doby, zvané Kartouzy ve Valdicích u Jičína ho nesli asi těžko, a do špitálu na pražském Smíchově v dnešní ulici Kartouzská asi také ne. Kam by se s ním jenom mohli vláčet?
Vezmeme si na pomoc noviny Pokrok západu. O zelenečském rodáku se dozvěděli totiž i čeští emigranti žijící v Americe díky týdeníku vydaném v Omaze, Nebrasce dne 14. ledna 1880.
V strašné situaci. V pondělí k večeru ubíral se dělník Josef Král ze Zelenče domů. Na pěšince za Počernicemi nešťastnou náhodou sklouzl a spadl až po krk do závějí, z nichž nižádným způsobem se nemohl dostati. Volal, seč hrdlo stačilo až do unavení, ale marně. Mráz téhož večera dosáhl až 25 stupňů C. Nešťastník padl konečně do mdlob a byl by zajisté zmrzl, kdyby náhodou rolník p. J. Koliha z Počernic nebyl šel okolo. Nalezl Krále již v bezvědomí a běžel do půl hodiny vzdálené četnické stanice v H. Počernicích, kde podal o nešťastníkovi zprávu. Četník odebral se s rolníkem ihned na místo, kde polozmrzlý se nalezal. Přese všechno úsilí nemohli však spousty sněhu zmoci a musili nebohého nádeníka opět opustiti a doběhnouti do Počernic pro lidi. Teprve pomocí těchto byl nešťastník ze závějí vytažen a do statku do stodoly odnešen, kde po dlouhém namáhání byl k vědomí přiveden. Za dva dny Král se tak dalece pozdravil, že může opět pracovati.
Tak, víme sice o trochu více o dávném neštěstí, ale o Kartouzích nepadlo slovo. Tak Vás nebudu napínat a rovnou prozradím, že Čertousy v té době používaly ještě německé pojmenování Karthaus a četník s pomocníky donesli nebohého Krále do velkostatku stojícího u rybníka. Ten sice zmizel už z našich map, ale rybník je tam dodnes. To jenom abyste si na Krále vzpomněli, až pojedete ze Zelenče do Prahy. A přečetli-li jsme si, že četník ho odnesl pomocí dvou mužů, z nichž byl jmenován rolník Koliha, pak vězte, že to byl spíše (statkář) Josef Kaliba. Který? To už nezjistíme. Buď starší, nebo mladší. Otec i syn měli stejné jméno a spíše bych tipoval toho mladšího, jenž se narodil v roce 1883. I tomu totiž zkomolili jméno v jiných novinách a udělali z něho Kolibu. Psalo se ale také o tom, že Král ve vánici zabloudil, že byla tehdy naprostá neschůdnost cest za Počernicemi a nebyl jediným, kdo tehdy bojoval o život. Den před svým sňatkem zahynul i obchodník z Počernic a několik lidí ve vzdálenějších vsích.
Nehledejte ale šťastný konec u tohoto mého vyprávění
Josef Král se narodil služebnému Janovi a Anně, rozené Kučerové v Zelenči 24. srpna roku 1842. Ve Svémyslicích navštěvoval školu, v mládí se oženil a v červenci zmiňovaného roku jeho záchrany mu umřela během těžkého porodu nejenom manželka Anna, ale i maličká Kateřina. Kdo ví, možná hledal sám smrt v zimních závějích za vsí a když si svůj čin rozmyslel, bylo již pozdě. Vždyť nebyl žádným bezmocným starcem, ale chlapem v nejlepších letech, statným dělníkem, jenž musel prací svou rodinu zabezpečit. Kdy a kde poznal Aničku Bezouškovou, služebnou ve Svémyslicích, si musíme také domýšlet. Ale moc bych za to nedal, že v hospodě na nedělní zábavě, neboť za jejich životů se pracovalo i o sobotách. Byla svobodná, šestadvacetiletá, a mladý vdovec, kterému ještě nebylo čtyřicet let byl i pro ni vhodným partnerem. Oddáni byli ve svémyslickém kostele panem farářem, jehož jméno už tu zmíněno bylo, a to již 3. října roku 1880. Žili spolu pak ve Svémyslicích a určitě se těšili na první miminko.
Nechci být poslem smutných zpráv, ale nelze měnit historii, když vím, že 14. června 1884 se jim narodil chlapeček Josífek a ze svého života se těšil pouhé dva dny. A opět v červnu, ale roku 1889 zemřela jednoměsíční holčička Anička.
Jaké bylo jejich manželství, když zjistíte, že vdova Anna Králová umírá v Zelenči v naprosté beznaději a bídě ve věku třiasedmdesáti let 13. února 1928? Moc bych si přál u jejich životů nalézt šťastné okamžiky a psát o nich jinak, než musím psát. Ale před sebou mám jen kratičké matriční zápisky, ze kterých sice vyčtete data, ale víc nám říci neumí.
A Josef Král, jak skončil? Víte, obětoval jsem jeho jménu opravdu mnoho hodin pátrání, ale s lítostí musím napsat, že jsem ho v pohřebních knihách nenalezl. Vždyť chodíval za prací a může být kdekoli v okolí. Možná i v té Praze. Vždyť nakonec i to jeho zavátí sněhem se mohlo odehrávat jinak, než si sám myslím. Jeho první žena Anička Klinerová, se kterou byl oddán v roce 1868, pocházela z Alojsdorfu a my bychom snad ihned pomýšleli na Sudety. Přitom ten Alojsdorf je jen kousíček od našeho Zelenče. Alojsov u kyjského rybníka v Praze. Co když se vracel od její rodiny po pěšině vedoucí podél jednokolejné železniční tratě tehdejší Severozápadní dráhy? Silnice do Zelenče totiž ještě od Čertous nevedla.
A jak to vím?
Okresní zastupitelstvo v Brandýse nad Labem se dostalo do zájmu novinářů Národních listů 19. 7. 1892.
…Usnešeno stavěti silnici od Toušeně ke Káranému a stavbu její zadati řízením offertním. Povoleny subvence na stavbu okresních silnic: z Čelakovic do Zelenče a odtud až na hranice okresu karlínského směrem k Počernicům…
Dnes bychom volili místo zastaralého slova ofertní asi nabídkové řízení, ale pojďme dál. Víte, náš Josef nebyl hned dělníkem. Ale učil se řemeslu krejčovskému, jiní jeho jména v Zelenči byli ševci i obuvníci a Králů je tak mnoho. Ale jen ten jeden se zapsal do dějin. Dostal se do zájmu novinářů.
Ani ten zmrzlý dělník Hammerschmidt, o kterém jsem vyprávěl, byl nakonec krejčovským chasníkem a našli ho až po třech dnech, kdy se opilý kamsi vydal z hospody. A možná to nebylo na cestě, ale v polích u Mstětic. I tohle o něm totiž bylo napsáno.
A vůbec, za posledního zmrzlého u Zelenče považuji až místního krejčovského mistra Antonína Michalece, kterého v polích u vsi našli 16. února roku 1923. A to máme těch sto let zpátky a více, jak jsem původně sliboval, že se spolu vydáme do té historie.
Vrátím se k té silnici, po které dnes jezdíte auty do Prahy a které nejdříve říkáte Bezručova, pak U Úlů, a nakonec Bártlova, když míjíte Podsychrovský rybník.
Okresní zastupitelstvo karlínské konalo dne 7. ledna 1897 schůzi, v níž kromě jiných věcí vyřízeny byly také tyto důležitosti: Okresní výbor zmocněn získati pozemky k stavbě okresního chorobince, povolena okresní podpora na stavbu silnice od Xaverova do Horních Počernic a přes Čertousy k Zelenči…
Tak to si mohli Zelenečáci přečíst v Národních listech dne 12. ledna roku 1897 a těšit se na to, jak jim z vyježděné a vyběhané cesty udělají silnici. Sic prašnou, ale přeci jenom sjízdnější pro koně a vozy. Rozloučím se tedy s Josefem, jenž nás chvilku nechtěně doprovázel, přeji jeho bratru Františkovi mnoho a mnoho dětí a děkuji mu i za tu péči o ovdovělou manželku Josefa a už mám té zimy a těch zmrzlých, jak se říká, plné zuby. Vždyť jsem teprve u pískovcového Horova kříže z roku 1820, který pamatuji s dvěma mohutnými a krásnými lípami, které ho stínily a všudypřítomný bzukot hmyzu, jenž byl přitahován jejich vůní v době okvětní. Babička mne tady vždy varovala, když jsem s ní jako maličký klučík musel jít povinně na hřbitov očistit smetáčkem desku se jmény a zalévat květiny na rodinném hrobě, že mne poštípají včely a budu mít hubu jak meloun. Ale neuhlídala mne a hubu jak meloun jsem sice neměl, ale řval jsem jak kráva, což mi vydrželo až do zatáčky u rybníka. Tam jsem přestal, protože před hospodou už zvědavě vyhlíželi mé divadelní představení tam popíjející sousedé. Jednou jsem směl jet na své červené tříkolce a babička vedle mne vedla kolo s potřebnými konvemi plných kytiček na řídítkách, aby mne nesrazilo auto. Tady, od křížku ke hřbitovu to ještě šlo, to se to krásně z kopečku šlapalo, ale nazpátek už mne babička vláčela pěšky s kolem i tříkolkou, a pamatuji se, jak tříkolku zanechala u prvního baráku ve vsi za plotem s tím, že si pro ni tatínek přijde. A hned byl důvod k dalšímu pláči. Byl jsem chvíli bez tříkolky. Odmítal jsem jít s babičkou za ruku vsí, každý by se na mne díval a kluci by se mi posmívali. Zmítal jsem se a byl jsem tak ulicí vláčen jak lapený trestanec. A za svou pravdu i vzdor náležitě nespravedlivě potrestán. I babičky totiž umí žalovat.
Kde jenom dnes ten dětsky nezvladatelný kopec je? Kam zmizel?
A kde se odehrálo zakopnutí maličkého školáčka, když už jsem došel i já od své staré školy až sem?
Národní listy 3. 5. 1907
Úraz školáka. Školák Josef Holub ubíral se ze Svémyslic do Zelenče (okres karlínský) ze školy domů. Na cestě upadl a vrazil si do oka péro, které držel v ruce. S vraženou násadkou chlapec běžel domů, kam byli přivoláni z Brandýsa n. L. Lékaři p. dr. Zítek a plukovní lékař p. dr. Routa. Po odstranění péra shledali lékaři, že oční jablko šťastnou náhodou není zraněno a že péro vniklo pod oko do slzního vaku. Po náležitém přispění zůstal chlapec v domácím ošetřování.
Tak se nám Josefe Holube ukaž, kde tě v matrikách máme, abychom tvým současným prapotomkům ukázali, jakého měli pradědečka šikulu. A hle, nemáme. I tady si asi zařádil šotek novinářský jako u Kaliby a z Jana Holuba (8. 5. 1900) nám udělal Josefa. Josefové z mého pohledu na dávný úraz věkově naprosto do školních lavic nepatří. Jediným Josífkem patřícím do školy byl Hora (4. 12. 1902).
Jan Holub se nám pak v roce 1924 v Praze oženil, a protože se dítěti nic nestalo, budeme v cestě za historií pokračovat. A když už tak stojím na hranici svého opětovného vstupu do rodné vsi u toho křížku, podívám se pod sebe a opět vidím prašnou cestu, ne asfalt, koně místo aut, děvečky s trakaři vracející se z polí domů, pocestného s ranečkem na holi a snad i ty dovádějící školáčky s obrovskými koženými taškami na zádech, kteří se těší, jak je v kuchyni doma hodí pod lavici a vyběhnou si hrát k rybníku.
Prohlášení
Okresní výbor v Brandýse n. L. Prohlašuje tímto veřejnou dražbu na den 3. října 1868 v 9 hodin ráno v radnici brandýsské. Stavby V. Sekce ouvalské okresní silnice do Jiren. II. Sekce svémyslické okresní silnice ze Zelenče do Svémyslic. Do téže doby lze offerty s 10 prct. Vadium zde podati. Výjimky a plány lze 14 dnů napřed v zdejší kanceláři nahlížet.
Okresní výbor v Brandýse n. L
18. července 1868 Dr. Jan Palacý okr. starosta
Tak teprve tehdy se uvažovalo o silnici? Dva roky po prusko-rakouské válce, kdy Zelenečtí s obavami sledovali dlouhé kolony rakouské armády odcházející z Prahy po Poděbradské silnici, pak po přečtení tragických zpráv o bitvách ženoucích se českou krajinou, bitvě u Hradce Králové? Kolik asi přišlo Prusů pro píci pro koně a jídlo pro vojáky, když pak ložírovali tak blizoučko vsi Zeleneč u Nové hospody? Dnes je na místě jejich tábora obrovská hala, kde pásli koně, dálnice. Byli to kanonýři a bezstarostného času měli spoustu na cestu do Prahy. Válku vyhráli a jeden Enc v ní zůstal. Jeho kosti leží někde v polích, tak jako kosti jiných leží u křížku, od kterého odcházím. Říkávalo se, že jsou tu pohřbení Rusové, kteří táhli vstříc vojskům Napoleona, jiný tvrdil, že pohřbení jsou Prusové, když táhli na Štěrboholy. Ale já vnímám nádhernou pověst, za kterou jsem našim předkům vděčný.
Petr Enc
Napsat komentář