Zelenečský rodák, badatel a spisovatel Petr Enc už napsal knihu o konci druhé světové války v Zelenči. Teď připravuje knihu novou o daleko starší historii. Chce ji věnovat své rodné obci a my budeme s jeho laskavým svolením některé kapitoly zveřejňovat na stránkách časopisu. Petr Enc by rád do přípravy knihy zapojil i zelenečské školáky, kteří se mohou svými kresbami podílet na obrazové ilustraci knížky. Můžeme tak vlastně všichni na této knize pracovat společně. Všechny příběhy začínají na hřbitovech u jmen tam pohřbených a zapomenutých lidí. Lidí, kteří tvořili historii Zelenče a Svémyslic. Tady jsou první příběhy Petra Ence…
Je tady nový rok 2023 a mne nenapadlo nic jiného než se vydat do maličké obce Svémyslice, otevřít branku v ohradní zdi místního starého hřbitůvku, v jehož středu stojí barokní kostel svatého Prokopa, a do ticha šerého podvečera vstoupit na toto smutné místo. Ne, nejsem tu náhodně. I tady totiž spočinuli vojáci a já jim přišel ke zvonici zapálit svíčku.
Je to sotva pár dní, co jsem nalezl důstojníka Václava v Zápech, který jako osmnáctiletý odešel z rodné vísky s vojskem do napoleonských válek, došel až k branám Moskvy a zase se vrátil, aby se mohl v roce 1827 oženit, mít děti a odejít z tohoto světa v neuvěřitelných sedmadevadesáti letech. A tady jsou pohřbeni dva další veteráni, kteří dětem určitě o svých válečných taženích proti Francouzům také vyprávěli. Ale nikdo jejich vzpomínky nezapsal a zůstali tak zapomenuti. Jeden se jmenoval Václav Novák. Narodil se v roce 1789, a tak musel být velmi mladičkým a nerozvážným klukem, když vstoupil do rakouského jedenáctého pěšího pluku arcivévody, polního zbrojmistra Josefa Rainera (1783–1853), jenž byl považován od roku 1801 za pluk český a pražský. Kdo ví, třeba stál se zbraní v ruce v mnoha bitvách a uchoval si vzpomínky i na tu slavnou bitvu u Znojma v roce 1809. Přežil válku a sloužil dlouhá léta jako poklasný (pomocník správce dvora) na jirenském panství. Bydlel v Zelenči v domku označeném číslem 26 a spočinul na místě, kde stojím, osmadvacátého prosince roku 1850. O devět let později, v květnu i jeho žena Alžběta.
Už víte proč tu jsem? Je to právě sto sedmdesát dva let. Tehdy se psalo datum 28.12. 1850
Byl ze Zelenče, jako já, a co tu kolem mne leží zelenečských obyvatel dávno minulé doby. Co byste řekli tomu, kdybych Vám o nich začal vyprávět. Ono to lze, když se na chvilku posadíte a myšlenkami opustíte současný přetechnizovaný a ukvapený svět. Bude to vyprávění o neštěstích a nešťastných lidech, o dávných mordech, zlodějíčcích a podvodníčcích, požárech a dětech, které se nevrátili domů z míst svých her. Prostě Vás zvu ke vstupu do pomyslného stroje času, otočení smyšlené páčky, která nás vrátí do Zelenče o víc než jedno století.
Hřbitov ve Svémyslicích
Ale než začnu, musím ještě zapálit druhou svíčku ševci ze Svémyslic. Jmenoval se Antonín Novotný. Ten se z války proti Napoleonovi vrátil jako invalida s hodností Ober Kanonier (ekvivalent svobodníka), sloužil u čtvrtého pluku rakouského polního dělostřelectva a následoval Nováka o osm let později do míst, kde dnes jen já sám stojím. Kde přesně jsou jejich kosterní pozůstatky, už se neví. Kde jsou mnozí obyvatelé Zelenče, také ne. Ale to nevadí. Jde o to připomenutí, abychom za nimi mohli příště přijít. A že budu převážně psát o těch, kteří se provinili tehdejším zákonům a jejich obětech, snad přijmete s pochopením současníků. Vždyť ti hodní a nezlobiví předci se nedostali do zájmu novin a novinářů a po své smrti bohužel zůstanou zaváti časem, který vše dobré rychle u lidských životů maže. Lumpíci a oběti dávných tragédií holt na zažloutlých stránkách starých novin a časopisů své jméno navždy mají. To čas mazat nedokáže.
Nezbývá nám tedy nic jiného, než si u jména nalezeného povzdychnout a říci si, že kdyby neprovedl to či ono, nevěděli bychom o něm nic. Vždyť i já sám jsem měl „zlobivé” předky, ale to jsme v Zelenči ještě nebyli. Vlastně jsme se ve vsi jen historicky mihli. Ale hrdým „Cintovákem“ budu pořád. Nejenom pro tu krásnou pověst o vycintaném místě, kam před vojáky právě v té době válek s francouzským císařem Napoleonem Bonaparte ukryli vesničané obilí.
Cinta ze Zelenče /ilustrace Šimon Kopa/
Odcházím ze hřbitůvku a už vím, kde začnu své vyprávění. Musím psát o cestách a cestářích, když míjím starou školu, kam jsem chodíval jako malý kluk, a vydávám se po silnici, která tehdy vedla jinudy, než je tomu dnes. Ještě se naposledy ohlédnu a pohledem se se Svémyslicemi rozloučím. Napadlo Vás někdy, že tu jsou vlastně všichni? Ti hodní, zlí, stateční i bázliví, ten, kdo pohřbíval je jako hrobník, i ten pan farář, co je doprovázel slovem útěchy. Pousměji se, když vím, že je tu i maličký Toník, jenž se nestačil na tom našem světě ani rozhlédnout a o jehož mamince Kateřině si neodpustil pan farář připsat poznámku, že byla „padlou“ ženštinou.
Tak vykročme po té asfaltové silnici, jež nás vede přes dálnici k tomu Zelenči. Najednou se stává prašnou, kamenitou, a výmoly od loukoťových kol na ní musíme obcházet, abychom neupadli s nůší, či s košíkem, vracejíc se z brandýského trhu domů. Možná právě někde na této cestě našli mrtvého žebráka, který se poloslepý toulal po okolních vsích, aby si vyprosil trochu jídla a nocleh před dalším dnem a dalším strádáním. Bylo mu čtyřicet let, pocházel ze Staré Boleslavi a jmenoval se Petr Antonín. Kdo ho nalezl už se nezjistí, vždyť už se nemáme koho ptát a nebýt pana faráře, jenž napsal, že se jeho tělo našlo „u obce zelenečské“, nevěděli bychom víc než to, že se to stalo 20. dubna roku 1884. A když už jsem začal psát o žebrácích, pak už v říjnu roku 1860 na dnes neznámém místě zemřel dvouměsíční chlapeček Pitta Viktorin a moc si považuji, že tehdy farář připsal „žebrácké děťátko“.
Vždyť co dnes o žebrácích vlastně víme? Že byli staří, otrhaní a toulali se krajinou, kterou dnes obýváme my? Ne, to je mýlka a nehledejme v nich ty pohádkové. Byli mezi nimi i mladí lidé. I já mám ve svém rodokmenu žebráky a vlastně jsem i na ně hrdý. Ano, ve většině případech byli staří a ve své době tak nepotřební, zůstali sami a důchody ještě neexistovaly v podobě, jaké známe dnes. Mnohdy i z poměrně bohatého chalupníka se stal nakonec žebrák. A i v Zelenči se to stalo.
Bylo to dáno dobou a přístupem k lidem samotným. S tím my dnes již nic nenaděláme. Vždyť i na poli ve stohu slámy u Dehtár byl v samém závěru měsíce října roku 1909 nalezen mrtvý dvaasedmdesátiletý vdovec Jan Novotný (25. 11. 1837 – ?. 10. 1909). Psalo se o tom, že byl již několikerý den po smrti, zmrzlý. A žebrákem přitom k udanému věku vůbec nebyl. Byl pracujícím dělníkem z Počernic.
Lidé strádající se dožívali totiž velmi vysokého věku, čehož si všímají lékaři a historici. Zelenečský almužník Jan Král se dožil osmaosmdesáti let. Narodil se 23.února roku 1851 a dožil se nacistické okupace své vlasti v roce 1939. Jako školák pak války s Prusy v roce 1866. A tak si říkám, že je škoda, že tito lidé nic písemného ze svého dětství po sobě nezanechali. Co by nám nejspíše vyprávěla Anna Peštaová (12. 3. 1842 – 26. 3. 1916), zelenečská almužnice ve svých čtyřiasedmdesáti letech?
Nejvíce o těchto lidech věděli zelenečští cestáři. Vždyť za každého počasí museli upravovat cesty vedoucí do vsi a při své práci potkávali nejenom své známé sousedy, ale i ty neznámé, kteří procházeli, či projížděli s vozy a trakaři kolem nich. Bylo slušností pozdravit a byť v rychlosti si něco říci. A tak cestář a holič byl nejspíš tím nejpovolanějším poslem zpráv ve vsi.
Historické centrum Zelenče u rybníka
Cestářem zelenečským byl například Josef Ctibor (1. 2. 1854 – 18. 7. 1927) a pomáhala mu jeho žena Anna (26. 12. 1861 – 16. 12. 1938). Jiným pak Antonín Hora, který se v Zelenči nejenom narodil 16. 4. 1827 ale i zemřel ve věku sedmdesáti devíti let dne 31. 8. 1906. Dokonce i jeden z cestářů tu někde v polích mezi Svémyslicemi a Zelenčí tragicky zahynul. Ono to samozřejmě není slibovaných sto, i více let, kam v mém psaní směřujeme, ale byla by škoda nevyslovit jeho jméno. Antonín Štefan jako okresní cestář na polní cestě ze Zelenče do Svémyslic spadl nešťastnou náhodou z vozu 16. října roku 1932. Bylo mu šestašedesát let.
Ono těch pádů z vozů bylo asi také vícero, ale psáno bylo jen o těch, které končily těžkým úrazem a bohužel i smrtí. Svémyslický šafář Antonín Hanuš svůj pád v roce 1929 nepřežil.
Uhodila-li zima, byl konec cestování po cestách, kterým se neodvažuji říkat silnice. Už jenom podzimní plískanice musely zničit letní dílo jakéhokoli cestáře, který za maličký plat udržoval jejich sjízdnost. Dnes již ti nejstarší z nás pamatují stav cest mezi domy v Zelenči, které jako prašné vzaly rychle za své po prudším dešti, a radost dětí, které obrovské kaluže projížděly na svých kolech, když se honily vsí ve hře na policajty a zloděje. A co teprve první mrazy, sníh a vánice, o kterých dnes již můžeme vypravovat dětem, které nám to vše nebudou samozřejmě věřit. To teprve cesty a silnice k Zelenči zavály kupy sněhu i přes odpor stavěných zábran v polích. Jaká byla například zima v roce 1878, když my známe ty ze sedmdesátých let minulého století? Kolikrát jsme sic polozmrzlí, ale o to více radostní vítali nesjízdnost silnice od Jiren a tudíž vítaný nepříjezd autobusu směřujícího do Brandýsa nad Labem? Se školní brašnou na zádech jsme zvládali v chumelenici příchod do školní lavice ve Svémyslicích tak, abychom první hodinu vždy zmeškali. Vypadali jsme jako sněhuláci, poslušné a rychlejdoucí holčičky žalovaly a radost nám kazila jen ta poznámka v žákovské knížce.
Pamatuji se i na hry, kdy jsem zkřehlý zimou v polích brečel. A to jsme byli s partou spolužáků jenom na Padesátce.
Rok 1878 byl jedním z těch tragických. A možná jsem s klukama byl nevědomky v místech, kde se tehdy v lednu odehrával marný a zoufalý boj o přežití dnes již naprosto neznámého člověka. Dne 4. ledna bylo na cestě mezi Svémyslicemi a Mstěticemi nalezeno zmrzlé, zaváté tělo Josefa Hamerschmieda. Vydal se nejspíš do Záp, jak bylo napsáno. Víme o něm ale jen to, že pracoval jako nádeník ve Svémyslicích. Ve Mstěticích „blíže cesty k nádraží“ našli umrzlého třiadvacetiletého Josefa Chalupu z Jiren v lednu roku 1886, a o dva roky později našli 17. února za Svémyslicemi zmrzlou služebnou z Otic (v matrice chybně uvedeno Votic). Jestli se vydala domů, pak jí zbývalo jít ještě necelých třicet kilometrů!
Umrzlých lidí nalezených na cestách je mnoho, to se prostě stávalo, a na nevinnou dětskou hru z poměrně nedávné doby za Zelenčí už budu vzpomínat jinak, když tohle všechno vím. Dodnes cítím to ostré píchání mrznoucích vloček na obličeji, vánici takovou, že ves nebyla vůbec vidět, štípající bolest promrzlých rukou, jako následek koulování se v pletených rukavicích, tuhnoucí prsty na nohách, důsledek mokrých ponožek v neméně mokrých dětských botičkách. Těžké sáňky na špagátu, co se nedaly utáhnout na plačtivé cestě k domovu. Ale Na Padesátce byl kopeček na sáňkování, kterému se nedalo odolat.
Křest knížky Petra Ence Vesnička , kde se „nic nestalo“
Doma byl nářez za toulání se v polích, když jsem sliboval, že sáňkovat budu s ostatními caparty v uličce, které dnes říkáte Mstětická, a kam mi maminka nesla marně čaj v „termoflašce“. Tam se sáňkovat klučičí partě prostě nechtělo. To musíte pochopit i vy.
Petr ENC
