Život je plný různých lidských setkání, včetně těch neočekávaných. Ty příběhy se odehrály počátkem sedmdesátých let minulého století. Jsou vzpomínkou na muže, současníkům v Zelenči již neznámé, kteří se zasloužili v době 2. světové války za svobodu Československa. Po válce si museli prožít pohnuté osudy, které jim zosnovala vlast, pro kterou byli rozhodnuti bojovat i přinést oběť nejvyšší.
První setkání je z kategorie neobyčejných. Jako sedmnáctiletý student jsem to netušil, tak to hodnotím až dnes, po více než padesáti letech, v současné realitě. Potkat se s jedním z místních prvních pomocníků legendárního výsadku Operace Antropoid? Celý ten příběh je o lidské odvaze, o celoživotním masarykovství, sokolství a vlastenectví.
Po dvaceti letech od emigrace, již jako americký občan usazený ve Švýcarsku, přijel do bývalé vlasti František Kroutil (1905–1975). Navštívil rodinu a přitom se setkal s několika posledními známými z mládí a sokolských časů. I v exilu zachovával věrnost sokolské myšlence aktivitou v krajanské komunitě v Americké obci sokolské. Zemřel ve Švýcarsku, uložen je v rodinném hrobě v Nehvizdech.
Nehvizdský sokol František Kroutil
Kroutilovi od předválečného období provozovali v Nehvizdech pekárnu nedaleko od kostela sv. Václava. Františka Kroutila, zdejšího rodáka, pokračovatele pekařské živnosti, věrného sokola, sokolského náčelníka a aktivního cvičence znali od mládí také v okolních obcích. Sokolové z Nehvizd, Horoušan, Jiren, Šestajovic a Zelenče se setkávali na společných cvičeních. V meziválečném období v rámci okrsku Barákovy sokolské župy organizovali nespočet cvičení a setkání.
Po roce 1948 patřili Kroutilovi mezi ty, kterým to bylo novým režimem sečteno. František Kroutil jako živnostník, národní socialista a bývalý sokolský funkcionář se aktivně zapojil do iniciativ, které byly považovány za nepřátelské k novému společensko-politickému zřízení v Československu. V Nehvizdech po roce 1950 již jako vyvlastněný živnostník, dělník v cihelně a později skladník, byl spolu s místním katolickým farářem Františkem Samkem (1892–1961) a někdejšími několika statkáři policejně sledován a vyšetřován pro politické aktivity a záškodnické spolčování při likvidaci živnostníků a kolektivizaci zemědělců na vesnici. Před zatčením se zachránil útěkem do exilu.
František Kroutil, New York, 1959
Když počátkem sedmdesátých let přijel Kroutil do Nehvizd, farář František Samek již nežil. Se Samkem se znal dlouho, již od jeho příchodu na zdejší farnost v roce 1929. Tyto dva muže navíc spojovalo, kromě spolufarnictví, sousedské známosti a zmíněných aktivit, ještě jedno nevšední tajemství z období protektorátu. Tajemství, o kterém se v době znevažování významu západního odboje nemluvilo. Stali se v pořadové posloupnosti prvními místními osobami, které po nočním leteckém výsadku 29. prosince 1941 u Nehvizd potkal parašutista rtm. Jan Kubiš (1913–1942). Podle vypravování právě farář Samek požádal bývalého sokolského funkcionáře Kroutila o zajištění ilegální pomoci výsadkářům. To, jak se těmto prvním dvěma pomocníkům výsadku Antropoid podařilo uniknout pozdějšímu pátrání gestapa, lze pouze spekulovat. Nejpravděpodobněji se nabízí, že další z prvních pomocníků parašutistů, rovněž zdejší sokolové Břetislav Bauman (1905–1942) z Horoušan a Jaroslav Starý (1891–1942) z Šestajovic, které přitom Kroutil kontaktoval, při vyšetřování nepromluvili a své mlčení zpečetili sokolskou krví. Zde bych chtěl také připomenout mučednickou smrt staršího Kroutilova bratra Antonína (1900–1942), učitele v Bystřici u Benešova. Po uvěznění zahynul jako sokolský funkcionář v Osvětimi v roce 1942. Byl jednou ze stovek obětí po největším zatýkání a perzekuci v České obci sokolské v roce 1941.
Marie a Evžen Weisovi z Prahy navštěvovali rodinu v Zelenči. V roce 1970, v době ještě částečně příznivé politické atmosféry začínající normalizace, se Marie Weisová po udělení víza k pobytu sama vypravila do Londýna navštívit svého švagra Armina, bratra manžela Evžena, s kterým se neviděli od konce války. Společné cestování manželů do západní země jim umožněno nebylo.
U příležitosti zmíněné tříměsíční návštěvy Marie u rodiny Armina Weise se také uskutečnilo setkání krajanů z Československa – kamarádů z války. Přitom zapracovala náhoda. Ve stejné době v Londýně pobývala u svého jediného syna Miloslava Mansfelda, kterého neviděla od jeho útěku do exilu v roce 1948, paní Albína Mašková ze Zelenče. Na zmíněné setkání s bojovými kamarády přivedl Miloslav svoji maminku, která právě přicestovala z tehdejší ČSSR. Miloslav Jan Mansfeld (1912–1991) byl během války stíhačem RAF, známý všem v Zelenči především v souvislosti s jeho rodinou Maškových, která od třicátých let provozovala zdejší restauraci U nádraží (dnes Zeland). V roce 1945 jako bývalý válečný pilot v Anglii se stal místní celebritou. V létě 1948 nuceně emigroval zpět do Anglie. Na setkání Čechů v Londýně v roce 1970 Marie a Armin Weisovi, Albína Mašková a Miloslav Mansfeld s překvapením zjistili, že je dohromady spojují jejich společní známí a rodiny v Zelenči.
Londýnské setkání válečných veteránů, rodáků z Československa. V kruhu M. J. Mansfeld
Miloslav Mansfeld byl pilotem, velitelem letky RAF, stíhačem – esem a nositelem mnoha vyznamenání ve Velké Británii. V roce 1945 sloužil u velitelství vojenského letectva v Praze. V období let 1946–1948 štábní kapitán Mansfeld byl u 24. leteckého pluku v Plzni. Jako člen tamního důstojnického klubu byl v roce 1948 podezříván a nařčen ze styků s cizinci nepřátelskými k lidově-demokratickému zřízení v Československu. V té době tam přirozeně běžně docházeli britští a američtí důstojníci, kteří zde po válce stále byli přítomni nebo přijížděli z Německa. V květnu 1948 ilegálně uprchnul do amerického sektoru v Německu a dále do Anglie. V nepřítomnosti byl degradován a propuštěn z armády. Následně byl obviněn pro údajné zločiny přípravy úkladů o republiku a vojenské zrady. V období Protektorátu Čechy a Morava bylo působení Miloslava Mansfelda v RAF stálým ohrožením rodiny v Zelenči, po roce 1948 se situace podobně opakovala. Jeho rodiče Alois a Albína Maškovi, sestra Milada a další blízcí příbuzní byli v operativní evidenci státní bezpečnosti. Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen do vojenské hodnosti generálmajor. V devadesátých letech byla po M. Mansfeldovi pojmenována jedna z ulic v Praze 14 – Černém Mostě. Jeho jméno najdeme také na památníku bitvy o Anglii v Londýně a pilotů RAF v Praze na Klárově. Vzpomínku na Miloslava Mansfelda si můžete přečíst ve starších článcích Zelenečští Amerikáni a Zelenečské nebe.
Tankista E. Weis na hlídce u Dunkerque, 1945
Bratři Weisovi byli za války vojáky Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii, přesněji tankisté. Weisovi byli rodáci z obce Feketeardó v tehdejší Rakousko-Uherské monarchii, po připojení Podkarpatské Rusi k Československu pojmenované Černý Ardov. V roce 1919 se tak stali československými občany, rodina se potom usadila v Praze, kde jejich otec byl obchodníkem. Před vznikem protektorátu Armin s Evženem stačili vycestovat před pronásledováním do Anglie. Jejich rodiče zahynuli v holocaustu, přeživší dvě sestry po návratu z koncentračních táborů do Prahy se v roce 1946 vystěhovaly do Izraele.
V Anglii se v roce 1941 Evžen (1917) s Arminem (1918) rozhodli jít bojovat za svobodu vlasti a přihlásili se jako dobrovolníci do Československé samostatné obrněné brigády (ČSOB). V době formování brigády tvořili Židé, občané bývalého Československa, poměrně velkou část mužstva. V roce 1944 se ČSOB vylodila v Normandii spolu s invazními vojsky spojenců a až do konce války byla angažována při obléhání Němci opevněného přístavu Dunkerque ve Flandrech (úvodní foto článku: vojáci 2. tankového praporu u Dunkerque, 1945, E. Weis nahoře vzadu). Koncem května 1945 se ČSOB přesunula z Francie do Československa. Evžen Weis s 2. tankovým praporem byl dislokován v Kasejovicích na Plzeňsku, kde v zajištění strážní služby na demarkační linii vystřídali vojska US Army.
V městě Kasejovice si tankisté, po předchozích letech válečného vojenského života, konečně mohli užívat mírové služby. V poválečné euforii byli naši vojáci, podobně jako předtím Američané, místními obyvateli velmi oblíbeni a vyhledáváni. V době po službě organizovali různé společenské, kulturní nebo pracovní akce. Hned několik se jich tady v podstatě okamžitě po válce stihlo oženit. To platilo i pro Evžena Weise, který se seznámil s budoucí manželkou Marií během služby u závory na demarkační linii, která se nacházela kousek od jejich domu. Za vojáky ji osobně vyslal otec s úkolem získat tehdy nedostatkové cigarety. V Kasejovicích se konala také velká tankistická svatba jeho spolubojovníka z brigády, velitele praporu Jana Kuttelwaschera (1912–1974).
Mezi svatebčany nemohl chybět ani jeho bratr Karel Kuttelwascher (1916 –1959), největší letecké stíhací eso v historii našich válečných pilotů v RAF. Evžen po válce žil s rodinou v Československu. V padesátých letech ani on, podobně jako mnoho dalších západních odbojářů, neunikl drakonickému trestu věznění. Po letech žalářování se vrátil k rodině až po amnestii v roce 1960, bohužel již s podlomeným zdravím. Jeho bratr Armin po roce 1948 jako účastník západního odboje v ohrožení emigroval z vlasti zpět do Anglie, kde se oženil a prožil další život.
Tankistiská svatba v Kasejovicích, 1945, manželé Jan a Milada Kuttelwascherovi. Později odešli do exilu v Německu a Anglii
Mnohým současníkům v Zelenči jsou jména, skutky a osudy jmenovaných válečných hrdinů a veteránů většinou neznámé. Článek je malou vzpomínkou na některé z nich, kteří se v místní historii, jen mihli.
Luděk Kudrna
Napsat komentář