Autorem článků s historickou tématikou psaných pro Zelenečský časopis jsem se stal zcela nahodile a neplánovaně. Po Velikonocích v roce 2018, kdy jsem v poštovní schránce našel výtisk právě v Zelenči zrozeného občasníku Zelenečská jedenáctka. V rubrice „Zeleneč před 100 lety“ mne zaujala redakční výzva čtenářům, rodákům a pamětníkům v Zelenči k osobnímu přispění místní dobovou vzpomínkou nebo fotografiemi k jubileu konce 1. světové války a vzniku Československé republiky. Výzva byla směrována také na jména uvedená na pomníku padlých. Laik nemající žádné zkušenosti s autorským psaním z hecu napsal a poslal svůj první článek. Z původně „ad hoc“ nápadu a narychlo spatra napsaného textu postaveného na fikci hlasu ozývajícího se z hrobu na zdejším hřbitově spočívajícího mého prastrýce Josefa Drnochoda, prvoválečného veterána, v mládí dělostřelce těžké houfnice u Feldkanonenregimentu Nr. 42, vznikla moje dnes již pětiletá spolupráce s redakcí Zelenečského časopisu. Během této doby jsem k publikování v Zelenečském časopisu odevzdal čtyřicet článků. Popravdě řečeno, na zelenečském hřbitově se zrodila většina námětů těchto článků. Když jsem při pravidelných návštěvách rodinného hrobu míjel epitafy se známými jmény sousedů, vybavovaly se ty staré příběhy a první kontury rodícího se článku.
Dnes už vím, že psát texty článků s historickým obsahem cíleně situovaných do Zelenče je pracovně a časově náročné. Zaslechl jsem v Zelenči spousty starých příběhů v rámci rodiny nebo v sousedské komunitě. Dozvěděl jsem se přitom také o událostech, o nichž nemá většina současníků potuchy, některé by jim připadaly neuvěřitelné. „Pamětníci“ někdy převyprávějí do posledního detailu „svůj“ příběh, který se tady podle jiného vypravování nikdy neudál. Přímí pamětníci už nežijí, aby nám sdělili svá svědectví, někteří tady nejsou třeba i několik desetiletí. Oslovení potomci, často vnuci či pravnuci, většinou již poskytnou jen minimum informací. Někdo přislíbí zájem a spolupráci, ale když zjistí, jak je pátrání pracné či obtěžující, projeví nezájem a rezignaci. Někdy jsem se o jejich předcích dozvěděl od sousedů víc než znali oni sami. Občas si nepřejí, abych o jejich rodině v Zelenči cokoliv napsal. Náročné je ověřování faktů vyhledáváním v matrikách, kronikách, archivech, dobových tiskovinách, hřbitovních či policejních knihách, soudních spisech, dotazováním apod. Čtenáře třeba i krátkého článku nenapadne, že při shromažďování a zpracování materiálu pro přípravu textů musí autor dohledat množství různých dokumentů, kontaktovat instituce, historiky, vyhledávat rodiny nebo třeba zdlouhavě získávat různá svědectví. Přesto i přes vynaloženou pečlivost může dojít k chybě. Texty o příbězích pamětníků, které nelze nějakým způsobem alespoň částečně objektivizovat v dokumentech, odkládám jako nedokončené.
Takhle to celé začalo….
Jak obtížné je psát o zelenečské historii, ví pouze ten, kdo se o to alespoň jedenkrát pokusil. Ten, kdo si do vyhledávače zkusil zadat heslo „Historie Zelenče“. Obecní kronika obsahuje zápisy až o poválečné době (od roku 1946) a jako informační zdroj o místní historii pro napsání zamýšleného textu je použitelná opravdu, opravdu jen trochu. Cosi o starých událostech v Zelenči lze najít v archivech dobových tiskovin, můžeme pátrat v matrikách, trochu v obecní úřední agendě nebo v díle J. V. Práška. Množství dokumentů a starých fotografií ze Zelenče shromáždil Mirek Kubáněk. Významné historicky známé osobnosti tady nežily, dějinné události se nekonaly, stará hodnotná stavba tady nestojí. A tak jsem došel k závěru, že jedinou konstantou pro náměty článků pro časopis jsou místní lidé a jejich dávné příběhy v kulisách Zelenče. Prostě jen tak vzpomínat na lidi, bývalé sousedy, kteří tady prožívali svůj každodenní život. Pro přípravu konkrétního námětu článku nezbývá, než se poohlédnout a pátrat po zdrojích u dotčených rodin, v jejich fotoalbech, vzpomínkách žijících nejstarších pamětníků a někdy se třeba náhodně podaří objevit vzácný dokument. O neočekávaných peripetiích, se kterými jsem se při psaní o Zelenči setkal, si můžete přečíst v dalším textu.
Korzo protektorátní elegance na Národní třídě(tehdy Viktoria), Ivan s Jarmilou vpravo
Při ohlédnutí zpět vzniklo několik článků, kterých si cením více. Intenzivní prací na tématech některých článků, nečekaným odhalením až intimních detailů ze života původně cizích a neznámých lidí, může vzniknout až důvěrný vztah. Pro napsání článků věnovanýh vzpomínce na padlého barikádníka Ivana Faltuse (1918–1945) a jeho rodinu (Ave Ivane Faltusi!, Faltus versus Zeleneč a Zelenečský pomník) jsem si z počátku ze vzpomínek trochu pamatoval starší Ivanovy sestry Lidii Vrňákovou, Evlálii Faltusovou a jeho nevlastní matku Marii Faltusovou, které tady ještě před lety žily. Něco jsem si pamatoval z vypravování svého otce, který se počátkem padesátých let osobně znal s Ivanovým otcem Janem Faltusem (1873–1955), když se v Zelenči společně přátelili s manželi Klopčičovými z Lublaně. Ing. Klopčič krátce pracoval s mojí matkou v národním podniku Auto Praga v Praze-Vysočanech. Mým zdrojem dokumentů, osobních dopisů, rodinných fotografií a informací o Faltusových se ale stali Ivanův synovec Ivan a praneteř Ivana, které se mi podařilo složitě vypátrat v Domažlicích a České Kubici. Stále uchovávají osobní dokumenty z pozůstalosti Faltusových. Oba dnes již v seniorském věku, nosí svá jména po Ivanovi, jako pokračovatelé stejného jména a připomínku za vlast položeného mladého života, kterého nikdy osobně nepoznali. V článku použitou Ivanovu fotografii a Listinu o udělení vyznamenání prezidentem republiky E. Benešem In memoriam v roce 1946 jsem získal, když jsem náhodně oslovil starostu a kronikáře v domovské obci Faltusových Studené v Podorlicku. Když jsem je poprvé oslovil, přesně netušili, jaká je historie těchto dokumentů a zápisu o Ivanovi Faltusovi z roku 1945 v jejich obecní kronice. Po Ivanovi jsem pátral také v rodišti všech tří dětí Faltusových, ve Slovinsku. Odsud pocházela jejich maminka Anna Faltusová-Kavčič (1884–1929), která tragicky zemřela v Nýřanech. V Praze v domě na Hanspaulce, kde Ivan Faltus naposledy žil, jsem při svém pátrání potkal to největší překvapení. Současný majitel domu mně sdělil: „Ještě nedávno, jako se mě ptáte, se tady na Ivana Faltuse vyptávala nějaká stará dáma.“ Jediné, co mne napadlo, ta žena musela být Jarmila Papírníková, kterou znám z jejich dopisů. Domnívám se, že se na sklonku svého života vrátila na místo, odkud znala Ivana, na kterého nikdy nezapomněla. Omlouvám se za svoji drzou troufalost, která mi dovolila po osmdesáti letech číst její milostné dopisy Ivanovi. Podle způsobu vyjadřování v dopisech to byla vzdělaná, citlivá, vnitřně krásná a do Ivana velmi zamilovaná dívka.
Články Vlevo do gásu, vpravo do lágru! a Zelenečské mléko jsou vzpomínkou na zelenečské občany a holocaust. V obecní kronice mne překvapilo, když jsem k uvedenému tématu našel pouhé dvě krátké zmínky. Kromě jedné poválečné pietní vzpomínky na naše židovské spoluobčany za uplynulých osmdesát let nevznikla v Zelenči žádná podobná iniciativa. Přesto se mi podařilo i po tolika letech v archivech nalézt evidenční karty (Juden-evidenzkarte) včetně fotografií většiny z nich. Bohužel, nikdo z nich holocaust nepřežil, do Zelenče se již nevrátili. Naopak překvapujícím zjištěním pro mne bylo pátrání po členech židovsko-německé smíšené rodiny Rogerových, zaznamenané v článku Zelenečští Sášové. V obecní kronice jsem o nich našel rozporný záznam kronikáře. V zápise uvádí, že jmenovaná rodina zahynula v Osvětimi. Na jiném místě v kronice jsem ale našel záznam, že MUDr. Herbert Roger po válce usiloval o místo lékaře v Zelenči. Z vyprávění v Zelenči jsem současně znal příběh, jak se MUDr. Roger po válce vrátil do Zelenče pro rodinné zlato, které tady za protektorátu zanechal v úschově u místního občana, které ale již nikdy vráceno nebylo. To mi nedalo spát a v pátrání jsem pokračoval. V okresním archivu Praha-východ se mi podařilo najít evidenční kartu o přistěhování a odstěhování Rogerových vystavenou obecním úřadem v Zelenči v roce 1939. V národní databázi obětí holocaustu (Institut Terezínská iniciativa) ani v největší světové databázi holocaustu (Jad Vašem, Izrael) jsem žádný záznam o Rogerových nenašel. Rozhodující informaci jsem získal až v německých archivech v Bad Arolsen, kde jsem nalezl evidenční kartu MUDr. Rogera, která současně obsahovala informace o ostatních členech rodiny. Rogerovi holocaust přežili. Bohužel před koncem války tragicky do jejich životů osudově zasáhl letecký nálet spojenců na Prahu 14. února 1945. Zranění při náletu podlehl nejmladší z rodiny Alexander Roger (1932–1945), těžké zranění přežila matka Anna Rogerová (1898–1969). Informace o dalších poválečných osudech rodiny jsem překvapivě našel v Archivech bytového úřadu Národního výboru v Praze a v Archivu bezpečnostních složek v Praze (STB) z šedesátých let. Státní bezpečnost se zajímala o staršího syna Rogerových Bedřicha. O něm se lze více dočíst v již zmíněném článku. Rogerovi žili v Praze, MUDr. Herbert Roger (1900–1961) po válce pracoval na poliklinice v Revoluční ulici, syn Bedřich emigroval v roce 1969 do Německa.
Vyhláška okresního úřadu v Brandýse nad Labem z 12. 12. 1941
Článek Zelenečská zášť se dotýká temného období místní historie a českých dějin. Jsou to příběhy z prostředí Zelenče, o pokřivené tváři společnosti z doby protektorátu. Příběh jsem si pamatoval z dávného vypravování přímého pamětníka. Jako předlohu pro napsání textu jsem ale použil v archivu nalezené soudní spisy, matriční záznamy a novinové články. Jednalo se o soudní spisy z jednání Mimořádného lidového soudu v Praze v roce 1946, který obsahuje detaily obou kauz. V prvním poválečném roce tento příběh znal celý Zeleneč, dnes je zcela zapomenutý. Protože ještě dnes z toho mrazí, napsal jsem v úvodu článku svůj názor, že… „My současníci, kteří jsme onu dobu nezažili, se asi k tomu nemůžeme nějak vyjadřovat, ale mlčky můžeme nahlédnout…“
Při psaní textu článku Za vlast a svobodu mě udivovalo zjištění, kolik jsem našel se Zelenčem spjatých občanů spolupracujících s protinacistickým odbojem. Skromný archivní materiál jsem našel v muzeu v Brandýse nad Labem, Čelákovicích a v jiných archivech. Počátkem devadesátých let jsem doprovázel svého otce ze Zelenče do Brna na setkání bývalých účastníků partyzánského odporu s historikem prof. Radomírem Lužou. Profesor Luža se tehdy vracel jako poúnorový exulant do staré vlasti. Byl synem divizního generála Vojtěcha Luži, v moderních dějinách Československa jediným v boji padlým generálem, bývalým aktivním účastníkem partyzánského hnutí. Přitom jsem se stal svědkem horlivé diskuze starých pánů, kteří vzpomínali na padesát let staré příběhy z působení v partyzánském hnutí v protektorátu. Jak velké množství se našlo obyčejných lidí, sousedů, spolupracovníků, protektorátních úředníků, vedoucích institucí nebo třeba českých četníků, kteří byli ochotní spolupracovat, donášet, udávat, pomáhat a sloužit protektorátním nebo německým represivním úřadům. Na druhé straně tady povstali hrdinové, stovky bojovníků, převážně obyčejných občanů, kteří bojovali se zbraní v ruce a nasazením života proti nacismu nebo odbojáře podporovali. Československé partyzánské hnutí mělo původně skutečně národní, lidový a osvobozenecký charakter. Politizace jejich osvobozeneckého boje byla až poválečnou realitou.
Článek byl napsán u příležitosti pětiletého jubilea autorské spolupráce se Zelenečským časopisem.
Luděk Kudrna
Čtete rádi Zelenečský časopis? Podpořte nás ve sbírce https://www.donio.cz/zelenecsky-casopis-v-tistene-podobe na tisk časopisu. Děkujeme!
