Od událostí v listopadu 1989 nás dělí už neuvěřitelných 33 let. Jsou to téměř dvě generace, které vyrůstají ve svobodných podmínkách s naprosto odlišným přístupem třeba ke vzdělání. Nemám rád patos, ale vždy je dobré si připomenout to, co bylo předtím. V projektu Paměti národa na listopad 1989 vzpomínají také zelenečští rodáci..
V roce 1989 jsem studoval čtvrtý ročník gymnázia na malém okresním městě. Do školy bylo zakázáno chodit nevhodně oblečen. To nevhodné oblečení ředitel školy spatřoval třeba v džínových kalhotách. Nakonec džíny bylo možné sehnat jen na černém trhu. Stejně jako lepší knihy, hudbu a cokoliv, co nás mladé bavilo a zajímalo. V roce 1989 vyšel 17. listopad na pátek. Se školou jsme byli tehdy na několikadenním výletu v Praze. Na sobotním divadelním představení v Hudebním divadle v Karlíně jsme moc nechápali poznámku Ladislava Županiče, že neslyší na jedno ucho, protože byl večer na Národní třídě.. Co se tam stalo, jsme se dozvěděli až doma od rodičů, kteří poslouchali vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky.
Před několika lety to na besedě SeniorAkademie v zelenečské škole popsal tehdejší disident Jan Ruml. „Já jsem byl tehdy zaměstnán jako sanitář na jednotce intenzivní péče na Strahově. Na té demonstraci jsem nebyl, ale jak byly okolo vysokoškolské koleje, tak mi studenti chodili říkat, co se děje. Pak jsem zvedl telefon, zavolal do Svobodné Evropy a načetl neuvěřitelně tvrdý komentář, že se ten komunistický režim zbláznil a bije vlastní děti a je to jeho konec. Když jsem domluvil, tak za mnou stála překvapená řada lékařů a sester a měli vyvalené oči. A já jsem jen řekl, že právě začala revoluce, prohodil jsem si směny a šel jsem do ulic,“ vzpomínal pozdější ministr vnitra Jan Ruml před třemi lety v Zelenči.
Jan Ruml vzpomíná v zelenečské škole na listopad 1989
Od pondělí začali stávkovat studenti a herci. V úterý pak byla na Václavské náměstí svolána první demonstrace. Režim se zachvěl a v následujících dnech se složil jako domeček z karet.
Pro blízkost Prahy byla sametová revoluce také intenzivně prožívána v naší obci. Řada obyvatel jezdila na demonstrace na Václavské náměstí nebo později na Letnou. Vznikala Občanská fóra. V projektu Příběhy sousedů Paměti národa na listopad 1989 vzpomíná také emeritní ředitelka zelenečské mateřské školy Zdena Nová. „V pondělí jsem přišla do mateřské školy a paní kuchařka Evička říkala: ‚Holky, teď mi volala Míša ze školy: studenti stávkují, herci stávkují!‘ A my: ‚A proč jako?‘ Tak teprve v pondělí jsme se vlastně dozvěděli, co se dělo v Praze na Národní třídě,“ vzpomíná na listopadové události Zdena Nová. Ve stejném projektu, kterého se zúčastnili žáci zelenečské základní školy vzpomínal i Jaroslav Křížek. Ten tehdy pro studenty na náměstích sehnal i finanční dar: „Každý pracovník musel být v Revolučním odborovém hnutí, tam byl fond. Tak jsme vybrali peníze a dovezl jsem jim to na Karlův most, do Mostecký. Pak jsem z toho měl trochu „polízanici“, že jsem se o to zasadil, protože jsem byl takovej rebel,“ dodává Křížek na stránkách Příběhy našich sousedů.
Pak už to šlo všechno rychle. V prosinci jsme měli novou vládu a na konci roku už byl prezidentem Václav Havel. V červnu pak změnu režimu potvrdily první svobodné volby. V Zelenči tehdy získalo Občanské fórum 68 % hlasů. Na podzim přišly první svobodné komunální volby. Ty první obecní v Zelenči vyhrála Strana zelených a starostou se stal Michael Husinec.
Výsledky prvních komunálních voleb v Zelenči, 24. 11. 1990
Můžeme na jakékoliv volby nadávat, ale jsou svobodné a už nám nikdo nediktuje, koho máme, nebo dokonce musíme volit. Tak ať to tak zůstane!
Ondřej KOPA
