Od Bílého vrchu (274 m n. m.) se k východu otevírá pohled na místní část brandýského Polabí s nivou podél řeky. Ten pohled dobře známý našim předkům, kteří tady s námi již nejsou, my již nepoznáme. Krajina se změnila. Oni chodívali, pracovali, žili, dívali se a viděli v krajině všechny ty krásy „zahrádky boží, plné políček, cest a pěšin, s mezemi polních bylin, keříků trnky a planých růží, zvuků a vůní vycházejících z polí i remízů plných ptačího zpěvu, očiček, čumáčků, zobáčků, ocásků, tlapiček, kopýtek a oušek zajíců, lasiček, syslů, křečků, hrabošů, ježků, stehlíků, konipasů, slavíků, koroptví, křepelek, bažantů, …vysoko letících křídel na obloze… úvozových cest, pramínků a potoků… Na obzoru vysoké jilmy, javory, lípy, akáty, staré vrby, stromy samotáři i úhledná ovocná stromořadí podél cest. O mnohé ze zdejších ovocných sadů a alejí úzkostně pečoval místní sadař Ferdinand Šulc. Krajina bývala přes den plná lidí, skloněných s motykou či hráběmi, jdoucích s nůší nebo otepí, páry koní v zápřahu pluhu, bran nebo s žebřiňákem vonícího sena. Ještě dnes lze náhodně najít v polích tehdy ztracenou podkovu.“ Tak nám to pamětníci vypravovali o té zdejší krajině, kterou dobře znali.
Z Bílého vrchu dohlédneme Zeleneč, vpravo na návrší od Šestajovic stávala kaplička svatého Jana, za ní ještě dál k jihovýchodu stará lípa s pomníkem svaté Anny. Cestou z návrší Na Raskabátí od kapličky svatého Jana podél starých lip u Nové Hospody a Jirenského potoka, kolem zámecké zahrady na náves v Jirnech. Barokní kaplička svatého Jana stávala k Zelenči zády otočena, na návrší u cesty vítala přicházející nebo domů vracející se poutníky, vstříc slunci z jihu vystavená. Mnoha generacím místních byla vzácná a památná, němým svědkem starých příběhů. Lidská tragédie na svatou Apolenu roku 2002 skončila všechna její svědectví o kolem prošlém čase, sbohem kapličko naše. Nepřísluší mi se vyjadřovat k pohnutkám a důsledkům té tragédie, ale nezasvěceným a pro místní historii chci jen napsat o jejím poselství. Kaplička obklopena lípami a jírovci stávala na obecním katastru Šestajovic, na prahu Zelenče, přesto vždy byla vnímána za naši zdejší pamětnici uplynulých 300 let. Jejich společná tragédie, místem i časem, symbolizuje změny a zmizení obrazů pamětníky vzpomínané zdejší krajiny.
Kaplička svatého Jana v Zelenči a její zbytky po dopravní nehodě v roce 2002
Socha svaté Anny stávala více než 200 let na mezi podél cesty z Šestajovic do Nehvizd. Ukrytá pod snad 400 let starou památnou lípou srdčitou, která rostla v poli nedaleko od samoty Nová Hospoda u Jiren. Poslední předválečnou majitelkou a hostinskou zájezdního hostince zbořeného v roce 1919 byla Anna Došková (1850–1923) z Toušeně, která je pohřbená ve Svémyslicích. Při bouři zasažená odlomená mohutná větev staré lípy sochu v roce 1941 zničila, lípa i socha zanikly. V místě kde lípa stávala se dnes nachází areál ProLogis Park u D 11. Sokl zaniklé sochy po dlouhá léta zůstával odložen v zámecké zahradě v Jirnech, později byl vztyčen v zadní části zámeckého parku.
Kamenný pískovcový kříž s historickým nápisem a letopočtem 1820 stojí do dnešních dnů na severozápadním konci obce Zeleneč. Odtud vedla nejkratší cesta místních do Brandýsa za živobytím, do Melicharovy továrny, na úřad či záložny, do Vrábské cihelny sjednat cihly a formanku na stavbu domu, na trhy a poutě, za milovaným srdcem. Při cestě míjeli dřevěný kříž a alej mohutných jasanů ztepilých podél Svémyslického potoka, alej lip malolistých u Ostrova (Zápy) a dále k Vrábí a Brandýsu. Dřevěný kříž stával ještě v poválečných letech nad úvozem cesty při křižovatce polních cest od Zelenče směrem k Ostrovu a od Stránky (Zápy) ke zvonici kostela svatého Prokopa ve Svémyslicích, obklopený statnými stromy třešně ptačí.
Podél polní úvozové cesty ze Zelenče do Dehtár, nedaleko od pramenné větve Svémyslického potoka, na dohled z Bílého vrchu, stával pomník v upomínku lidské tragédie ze dne 4. 11. 1927. Po úderu bleskem byl koňským povozem smrtelně zraněn rolník Josef Vaněk (1866–1927) z Dehtár. Po zániku polní cesty zavezením úvozu byl pomník novodobě přemístěn blíže ke korytu potoka. Dojdeme k němu od Zelenče přes pole směrem k Dehtárům nebo cestou od dálničního mostu ve Svémyslicích podél D 10.
Víte co to byly „polní kohoutci“? Ostrůvky klásků již z dáli viditelné v obilném poli, které vzrůstem převyšovaly zpravidla až o třetinu výšky okolní porost. Místní přesně věděli, která kobylka. Bobina? Lucka? Možná to byla Rozárka, se přesně v tom místě při polních pracích vyčůrala. V kobylí moči přítomné estrogeny způsobily růstovou stimulaci pletiv obilních stébel, které potom vyčnívajíce nad okolím připomínaly kohoutí ocasy.
Nostalgická vzpomínka na zmizelé výhledy do místní krajiny je určena čtenářům, kteří zdejší historii neznají. Většinu ze zmiňovaných památných míst a cest v krajině již nelze spatřit.
Luděk Kudrna
