Zelenečská škola se od začátku školního roku zapojila do finského programu proti šikaně KiVa. Na škole vznikl záchranářský tým ze šesti proškolených učitelů, kteří řeší s dětmi problémové chování. Vedoucí KiVa týmu je školní preventistka a učitelka němčiny Jana Dresselová, která v minulosti pracovala jako ekonomická redaktorka České televize nebo psala pro magazín Forbes.
Co je program KiVa?
Je to finský program proti šikaně. Zní to sice trochu dramaticky, ale je na to navěšených spousta dalších problémů, se kterými se školy a žáci potýkají. Když totiž zabráníte tomu, aby si děti navzájem ubližovaly, vyřešíte tím i další potíže. Školní prostředí bude bezpečnější, žáci se v něm budou cítit lépe, přestanou mít tolik depresí, nebudou se sebepoškozovat a podobně. V předešlém školním roce jsem tohle všechno řešila zvlášť, chodila jsem na různá tematická školení a ve škole „hasila“ dvacet různých problémů najednou. Zjistila jsem, že by bylo lepší mít nějaký zastřešující preventivní program napříč celou školou. A pak jsme šli s vedením školy na jeden workshop, kde byl představený právě program KiVa – a nám se to líbilo. A i když je to docela drahá licence, pan ředitel na ni sehnal financování, takže jsme do toho mohli jít.
Co zapojení do programu fakticky znamená pro zelenečskou školu a školáky?
Na škole jsme zavedli třídnické hodiny každý čtvrtek ráno. Půlku měsíce se v nich probírají různé třídnické záležitosti, ve druhé půlce se učí nový předmět Etická výchova, což je právě KiVa. Mají to takhle všichni od čtvrté po devátou třídu, jen ti nejmenší ji mají rozpuštěnou v češtině v rámci slohové výchovy. Program je systematický v tom, že vám dává manuál, co třídní učitelé mají se svou třídou dělat. Aktivity jsou velmi konkrétně rozepsané krok za krokem. Každý měsíc má své téma: děti se učí, jak fungovat v kolektivu, jak být opatrný na internetu, jak se bránit šikaně. Takže učitelé mají návod a postupně vedou děti v plnění těchto aktivit. Součástí programu je taky KiVa tým, to je taková záchranářská četa, která má zasáhnout, pokud narazí na projev šikany. Je nás šest proškolených učitelů a v případě potřeby vedeme se žáky řízené rozhovory. Postupně by nás měli všichni znát, naše fotky visí na nástěnkách po škole, aby děti věděly, na koho se můžou obrátit. Naopak učitelé ve svých třídách neřeší konkrétní věci, ale dělají prevenci.
Jak to děti přijímají? Vnímají, že jim to pomáhá?
Ještě je na to brzo. V některých třídách jsou nadšení, někde je rozjezd pomalejší. Jsme opatrní, snažíme se úplně netlačit na pilu, abychom to nikomu nezprotivili. Letošní rok bereme jako zaškolovací – pro nás učitele i pro děti. Dosud s programem neměl nikdo z nás zkušenost, takže se to pomalu spolu učíme.
Jsou už nějaké praktické zkušenosti s programem od začátku školního roku? Jak moc velký je problém tady šikana?
Podle toho, jak děti chodí za KiVa týmem, tak se naštěstí nezdá, že bychom tady řešili nějaké brutální problémy. Spíš jsou tady takové pomlouvačné kroužky nebo si občas děti něco berou, což viděno jejich pohledem je také ubližování, ale naštěstí jsou to jen takové soft problémy. I učitelé a děti se vlastně během toho prvního roku musí naučit, co je šikana. A učíme také celý třídní kolektiv, aby neumožnil vznik šikany ve třídách. My jsme si před prázdninami dělali průzkum, jestli se děti cítí být obětí šikany. A vyšla nám trochu vyšší čísla, než je celorepublikový průměr KiVa škol. Ale byli jsme upozorněni, že to je jen pocit dětí a že to může být dáno i tím, že děti vlastně neví, co je šikana a každé pošťuchování na chodbě tak cítí. Šikana to ale není, když se proti tomu umíte bránit. Takže jsme čtvrté až šesté třídy zapojili do rozšiřujícího výzkumu a budeme sledovat, jak se ve třídách cítí, zda se to zlepšuje a jaký má KiVa efekt.
Vy jste v minulosti působila v médiích. Jaké to je přejít do školství?
Já si myslím, že je velká výhoda, že nejsem učitelkou od začátku. Trochu mi to dává nadhled. Jak jsem psala o ekonomice a chodila do různých firem, tak i vidím, co děti čeká, až vyjdou ze školy a co vlastně potřebují. Já pořád ve firmách učím a mám pocit, že mi to dává kontakt s realitou a schopnost rozlišit, co je důležité a co důležité není.
A pomáhá Vám něco z médií i před tabulí?
Ráda pracuji s technologiemi, takže vedu děti k tomu, aby se sami nahrávaly. Takže i stříháme videa, kdy děti vyrábí do němčiny reportáže. A je to forma pro ty, kteří mají třeba problém s vystupováním před třídou, takže děláme domácí úkoly i jinou formou.
Ondřej KOPA
