Mnozí tam chodíváme po stezce, jezdíme okolo silnicí. Přesto někteří nikdy neslyšeli, že cestou od Čertous, jak mírně stoupáme k Zelenči, míjíme území bývalé dnes už zrekultivované obecní skládky. Již od předválečných let byla místními příznačně nazývána „střepárna“. Byla to těžební jáma jednoho z posledních malých opukových lomů, kterých se na území současného intravilánu obce v minulých stoletích postupně nacházelo několik. Jáma se po vytěžení kamene využívala také jako cihlářské hliniště. Současníci ani netuší, že dnes zastavěné území přibližně vymezené ulicemi Čs. armády – Bezručova – stezka okolo severo-západní hranice zástavby – Polní ukrývá později hlušinou zavážené opukové jámy poté přeměněné na pole a dnes zastavěné. Z opukového kamene se stavělo v minulosti ve starém Zelenči i v okolí.
Opukový lom
Pokračujeme v cestě k Zelenči, na horizontu návrší vidíme již obec. Vpravo v místě, kde se od cesty začíná odklánět železniční trať bývala až do osmdesátých let přírodní zajímavost. Okolí železničního náspu, který zde vznikl koncem dvacátých let při zdvojkolejnění železnice v letech 1925-1928, postupně zarostlo a od května do konce školních prázdnin zde rozkvétal a voněl dokonalý porost, šalvěj luční. Rozšíření šalvěje svědčily stavbou vzniklé podmínky suchého kamenitého stanoviště se sluneční orientací návrší. Bývalo tady velké, kouzelné modrofialové hmyzem bzučící „moře“. Místní lokalita výskytu Salvia pratensis byla pro svoji tehdejší významnost zanesena do herbářové přírodovědné sbírky University Karlovy v Praze (PRC). Dnes je lokalita výskytu šalvěje již zaniklá, území je zarostlé uměle vysazenou borovicí a náletem keřů hlohu.
Šalvěj luční – Salvia pratensis, lokalita Zeleneč – herbář PRC 1944
Podíváme-li se vlevo, vidíme nedaleko od chodníku křovinatý remíz. Ještě ve třicátých letech, skrytý v husté zeleni, zde stával domek polního hlídače, s přístupovou cestou, studnou a malým hospodářstvím. Pracovním úkolem polního hlídače bylo dozorovat nad polnostmi statkáře Josefa Stáry z Radonic, který měl dvůr a propachtovaná pole také v Čertousích. Statkářská rodina Stárů byla také známa chovem a tréninkem koní anglického plnokrevníka.
Otakar Stára, milovník koní a jezdectví s malým Perunem
Nedaleko od remízu, trochu vpravo, tam končila pole zelenečských sedláků Františka Mouchy a Jana Holuba. Takové dlouhé a úzké pruhy polí táhnoucí se od humna jejich stodol (Polní) směrem k Bílému vrchu. Zde v podvečer dne 11. září 1935 Ludvík Pavlovský při pokusu o světový rekord v seskoku padákem se snesl z výšky 5900 m z letounu Letov Š-328 startujícího z letiště Kbely, čímž vytvořil další československý rekord. Pavlovský byl pro svoji konfliktní povahu již dříve doslova vyhozen z československé armády a později zemřel v ústraní. Přesto, asi právě díky své zarputilé, výstižněji řečeno kaskadérské nátuře, se zapsal do historie letectví. Byl členem Masarykovy letecké ligy, vlivné organizace podporující rozvoj tehdejšího letectví a líhně později za vlast bojujících našich pilotů v RAF.
Ludvík Pavlovský (1901-1991)
Ale to už přicházíme do Zelenče. Vpravo od železniční trati se nachází území místními historicky nazývané „Vrbičky“. Z vyprávění předků bylo toto území vždy spojeno s výskytem vody, která zde na jílovcovém podloží pronikala až na povrch, pravidelně od první poloviny roku do léta. To bylo ukazatelem celoroční jistoty dostatečného množství vody ve studních v obci, pramenech obou místních potoků: Zelenečského i Čelákovického, a také v obecním rybníce. Mokřad a přírodní vodní tůňky Vrbiček, s travnatým dnem a propustkem propojujícím obě strany železniční trati se vždy hemžil množstvím vodního hmyzu, čolků a různých žab, skřehotavých a hnědých skokanů. Kolem vody žili mloci, ropuchy, krtci, ježci, užovky, rejsci, lasičky, pěnkavy, ťuhýci… a vyrůstal zde pestrobarevný luční porost plný včel, čmeláků, brouků, motýlů, hlemýžďů…
Puškvorec obecný
V Čelákovickém potoce v polích za železniční tratí kluci skokem se sklouznutím z travnatého břehu měkce přistáli za horkých dnů k dovádění v chladivé vodě. Od návrší a Vrbiček voda v podzemí spádovala k prameni Zelenečského potoka. Mocně voda vyvěrala v domovních studnách, ze svahu s obecní studánkou, v obecní studni (U Studánky) i současně na několika místech ze dna rybníka. Studánka bývala pravidelným občerstvovacím depem všech kolemjdoucích, pro rozpustilé kozy na mezi sedícího dědka hostinského Václava Lva. Fez na hlavě a porcelánová fajfka vždy byla jeho každodenní proprietou, když těm „kozím ludrám“ nadával. Pod hrází obecního rybníka, na výtoku přepadové vody přes grunt Václava Kysely (K Rybníku), býval na strouze v zahradě malý rybníček. Rybníček „Kyselák“ i strouha Zelenečského potoka vždy bujně zarůstal vegetací puškvorce obecného, který všude v okolí aromaticky voněl. Místní ale věděli, co s puškvorcem. Přeci domácí puškvorcový hořký likérek!
Luděk Kudrna
