Říká se, že je to jediná jistota, kterou člověk v životě má. Když ale přijde, přináší s sebou pro někoho smutek, bolest, slzy a pro druhého smíření, odpuštění či vděčnost. Naučili jsme se o ní nemluvit, děti se snažíme od ní ochránit a to přesto, že je přirozenou součástí našich běžných životů. Ano, hovořím o smrti.
Úmrtí blízké osoby vždy zasáhne své okolí tím nejbolestnějším způsobem. A i když se možnosti medicíny až neuvěřitelně posunuly v posledních letech kupředu, je stále řada onemocnění, kdy vám lékař nepomůže.
Na den, kdy diagnostikovali mé mamince zhoubný nádor na žlučníku a játrech, nezapomenu. Nevěděla jsem, jak bude její umírání probíhat, kolik jí zbývá času ani jak jí být při odcházení oporou. Jediné, co jsme si všichni v rodině přáli, bylo, aby maminka zemřela v kruhu své rodiny a nikoli někde v nemocnici za plentou, sama a v bolestech. Začali jsme pátrat po možnostech domácí hospicové péče, kde by byli ochotni přijmout maminku okamžitě a také schopni denně jezdit do Zelenče. Její stav se den ode dne zhoršoval a nejistota, že převoz domů nestačíme zrealizovat, byla hrozná.
Stal se však zázrak. Domácí hospic Nablízku z Lysé nad Labem přijal naší maminku do své péče a během půl dne zajistil převoz maminky z nemocnice domů a vše potřebné pro její péči včetně polohovací postele, dýchací podpory a veškerých zdravotních pomůcek a léků. Každý den či na vyžádání i několikrát denně přijela sestřička a pomohla nám s péčí o maminku, podala jí léky a nastavila i dávku léků na tišení bolesti, aby netrpěla. S takovou ochotou, profesionalitou a lidským přístupem jsem se ve zdravotnictví ještě nikdy nesetkala. Psychicky pomohli celé naší rodině se na odchod maminky připravit. Odpovídali na všechny naše otázky, nejistoty a obavy, které jsme s odcházením naší maminky měli a poskytli duchovní útěchu nám i naší mamince. Dostali jsme také veškeré informace o možnosti získání sociálního příspěvku na domácí péči a zajistili i brzkou návštěvu sociálních pracovnic pro udělení příspěvku. Byli jsme jako ve snu, jak „jednoduše“ a s jakou ochotou bylo vše zařízeno a i když péče o maminku byla náročná a vysilující pro všechny, myslím, že jsme dali mamince na sklonku jejího života ten největší dar, že mohla bez bolestí a v pokoji zemřít doma u své rodiny.
Tento článek jsem se rozhodla napsat především jako osobní poděkování zaměstnancům Domácího hospice Nablízku za jejich neocenitelnou práci. Také bych chtěla prostřednictvím tohoto článku informovat ostatní sousedy ze Zelenče o existenci těchto služeb. Vždyť většina lidí by si přála zemřít doma, v klidu, bez bolestí a mezi svými.
Na památku mé mamince (Dagmar Čihákové, která žila v Zelenči přes 25 let)
Petra Formánková
