Bylo období druhé heydrichiády v roce 1942, čas káznic, odvlečení do pracovních táborů a vyvěšování seznamů popravených. V této době všudypřítomného strachu z ohrožení nebylo někdy lehké ctít povinnosti protektorátního občana a zachovat lidskou tvář. Také Zeleneč (Selenetsch) měl v tom roce svou zlou zkušenost se zatčením a vyšetřováním hospodářské trestné činnosti. V káznici nedaleko Drážďan byl uvězněn František Dvořák (pro tzv. „černé porážky prasat“) a později také Albert a Vilém Jůnovi. Železničář Jan Jůna si v té souvislosti vzal život. Pro podezření z hospodářské sabotáže byl vyšetřován závozník Karel Drexler. Politickým vězněm, „heftlinkem“ s červeným vinklem, byl František Fiala. Každodenní protektorátní život se ale nezastavil.
V této době se rozhodli tři zelenečští žáci „Volksschule“ ve Svémyslicích Václav Voltr (1932), Josef Nesládek (1932) a František Kotouček (1933) k neuváženému činu. Za slunného říjnového odpoledne, cestou ze školního vyučování opět prováděli každodenní oblíbenou činnost, házení placatých kamenů po hladině zelenečského rybníka za účelem vytváření žabiček. Znenadání se na hladině vynořil velký kapr a zůstal břichem vzhůru. „Vencóóó, mááám hóóó!“ Josef Nesládek, syn kočího na statku u Jouzů, chytil kapra kolem pasu a uháněl s ním domů. Nesládkovi žili v podnájmu v domě u Jouzů naproti hlavní bráně statku. Po silnici od nádraží právě přijížděl malý nákladní vůz firmy František Enc – Elektrozávod v Zelenči. Za volantem sedí Jiří Fala (redakčně upraveno), který byl u Ence montérem. Radiotechnik bydlel hned u rybníka. Ještě před válkou byl náruživým radioamatérem a až do zákazu provozoval jako jediný v okolí krátkovlnnou koncesi OK 1 VD RP 797. Co čert nechce, právě Fala v té době také vykonával rybářskou stráž nad obecním rybníkem pro Rybářský spolek v Praze-Žižkov, nájemce rybníka. Fala okamžitě konal svou povinnost a zjištěnou událost rybího pychu nahlásil vrchnímu strážmistru Františkovi Justovi, veliteli četnické stanice Jirny, místními zvaný „Kulomet“. „Kulomet“, který byl v Zelenči doma, okamžitě konal. V podvečer se dostavil k rodině Nesládkových, kde zajistil přímý důkazní předmět doličný, kapra i s pekáčem jim vytáhl přímo z horké trouby v kuchyni a oznámil přísné vyšetření. Zbylé dva zločince, Voltra a Kotoučka, navštívili za stejným účelem strážmistři Alois Kalaš a Alois Bosák, rovněž četníci z Jiren. Bosák Kotoučka již jednou vážně podezříval, že to byl on, kdo mu onehdy u nádražní trafiky vypustil duši zadního kola u služebního bicyklu. Nařčený to přirozeně sveřepě popíral. Také žák Václav Voltr měl již dříve kázeňské poklesky ve škole a v obci, teď další přitěžující okolnost. „Lóóótře,“ opakovaně spílal řídící učitel Pavlík Vaškovi. „Žádný lotr, jmenuje se Voltr, pane řídící,“ zastával se tatínek Vaška. Pan zatímní řídící učitel Oldřich Pavlík po něm šel již delší dobu jako Lomikar po Kozinovi a prokurátor po Jánošíkovi dohromady. Následně ho nechal na mimořádné poradě učitelského sboru ve Svémyslicích potrestat „za nevázané chování, mravní poklesky, nedbalost a drzost“ přeložením do školy ve Mstěticích. Zatímco děti společně pěšky chodily do školy ve Svémyslicích, Vašek Voltr potom sám ťapal polní cestou do Mstětic. My ale víme, že to bylo k Vaškovi nespravedlivé. On totiž byl takový ten „spravedlivý grázl“, něco jako Zorro mstitel – Jan Kozina – Juraj Jánošík v jednom. A „koštovat žitnou?“, to ho škodolibě učili koňáci odnaproti, v hostinci U Lva.
František Kotouček
Vyšetřování „kapřího zločinu“ probíhalo etapově téměř dva měsíce, po které se museli podezřelí z činu Voltr, Nesládek a Kotouček opakovaně v doprovodu rodičů dostavovat na četnickou stanici v Jirnech. Výsledek šetření byl jednoznačný, bylo podáno obvinění a věc byla postoupena k okresnímu soudu, Landgericht, do Brandýsa nad Labem.
Václav Voltr s mladším bratrem Josefem
V den a hodinu nařízeného soudního jednání sedíce na lavici na chodbě okresního soudu v Brandýse vyčkávali verdikt vykulení „tři lotři“ v doprovodu svých rodičů. Z kanceláře soudu postupně vycházeli, všelicos se dotazovali a pokukovali různí soudní úředníčci. Najednou se otevřely dveře, vyšel německý soudce v taláru a za ním všichni ti úřadové. Soudce přísně přehlédl celou lavici.
„…..na té chodbě německy cosi začal strašně řvát, hlavně na ty české úředníky. Jediné čemu jsme porozuměli bylo cosi o českém ksindlu a ….. gehen Sie nach Hause ….. mazejte domů! Ani lejstro soudního rozhodnutí jsme v tom fofru nedostali. Tatínek, co všemu rozuměl, okamžitě zavelel a vystartovali jsme ke dveřím. Jen ten německý Herr soudce byl v celé té anabázi ten moudrý, všichni ostatní byli v té strašné heydrichiádní době kvůli klukovině, jak to říct,….. podělaní, když věc dohnali až k soudu“.
Kromě výuky děti chodily vykonávat zemědělské práce u místních sedláků, také o prázdninách. Sklízely mák, fazole, hrách, rajčata, odplevelovaly pole. Jednou s paní učitelkou Annou Potměšilovou ve Svémyslicích pracovaly na sklizni rajských jablíček na poli u Svémyslického potoka. Pole patřilo od roku 1943 německému správci Peyrova velkostatku Ernstu Leyerovi. Leyer, říšský Němec a hrdina bojů na Ukrajině, byl po průstřelu hrudníku invalidizován a „Vůdcem“ odměněn přidělením statku ve Svémyslicích. Žil zde i s německou manželkou.
Při sklizni rajských jablíček se dostavila krize a kluci začali s rajčaty útočit nejprve po holkách, potom po sobě a nakonec po všem. „Okamžitě přestaňte!“. Paní učitelka Potměšilová najednou s hrůzou zjistila, že přijíždí od Svémyslic Leyerův kočár. Krvavá bitva neustávala, dokud Leyer nedojel až k dětem. Správce Leyer cosi vykřikoval, ale usmíval se. „Hugo, co to pan Leyer povídá?“ ptají se válčící kluci zmáčení rudou rajčatovou břečkou. Hugo Sedláček (1932), syn železničního pokladního se do Zelenče přistěhoval v roce 1938 s uprchlickou rodinou z Chomutova. Protože znal německý jazyk, často býval tlumočníkem a mentorem dětské party při kontaktu s německým živlem. Zatímco paní učitelku Potměšilovou jímala hrůza z ničení úrody rajských jablíček, které přeci patří „Vůdci a Říši“, Hugo tlumočí slova pana Leyera „….. pan Leyer říká… meine Soldaten…moji vojáci…pokračujte v boji!“
Ladislav a Marta Sedláčkovi, starší syn Ladislav, šachista Hugo a domácí Blažena Tlustá
Válečná léta u mnohých v Zelenči také přinesla odmítání a nenávist k ledasčemu německému, k protektorátním křivdám. Doba zanechala svoje stíny. Martin Muster, německý správce Mouchova statku a pracovitý sedlácký dobrák věčně v holinkách a s beranicí, rychle zmizel s prchajícími krajany.
Podle prezidentských dekretů byly v Zelenči zkonfiskovány tři domy (familie Kliebhan, Műller a Vomacka), další vyšetřování osob většinou zastaveno nebo odloženo. Poválečné vyšetřování četných oznámení a přestupků na četnické stanici v Jirnech, které spadaly pod tzv. malý retribuční zákon, většinou pro nedostatek důkazů rychle skončilo. Ačkoliv všichni v obci přesně věděli, kdo byl nařčen za přečin „spolupráce a nadměrný společenský styk s Němci“ za protektorátu, lidově „německé k…y“, na výzvu četníků k poskytnutí svědectví se nikdo z jejich „kunšoftů“ přirozeně již nepřihlásil. Obdobné to bylo i u jiných oznámení.
Známá obecní postava Alois Brenner se později, po rozpadu manželství, odstěhoval do Prahy. Jakub Kuttenberg, stavitel a projektant mnohých zelenečských domů se naopak do Zelenče vrátil až za dlouhých 7 roků. Válka skončila, byly jiné starosti. Přesto zde panovaly přátelské poměry k v roce 1945 pracovně přiděleným německým „zajatcům“. Pravidelně se setkávali s místními v neděli po obědě u piva v hostinci U Strnadů. U pekaře Karla Svobody pletl housky a ohýbal rohlíky Ernst Lehmann, na statku Ladislava Jouzy rozvážel po vsi brambory kočí Oswald Kaulfuss a u statkáře Jana Holuba pracoval slamař a hnojař Heinz Poster. Pravdou ale je, že v průběhu let 1946-1947 všichni tři jmenovaní „jednoho krásného dne“ ze Zelenče zdrhli. Nikdo se tomu nedivil, i pro ně válka skončila.
Článek jsem napsal podle vypravování již nežijících pamětníků, protagonistů uvedených příběhů. Vypravovali nám je jako veselé vzpomínání na sousedy a život v Zelenči v protektorátní době. S nadhledem, bez zášti a s životní moudrostí. Cíleně jsem spojil dva příběhy vypovídající o době, kterou dávno odvál čas. Snad současný čtenář, neznalý souvislostí, objevil jejich hloubku. Možná by jej oni sami lépe nenapsali.
Luděk Kudrna
