V časech poddanství, do roku 1848, byl život obyvatel obce zcela určován vztahem k místnímu panství, vrchnosti a jejich hospodářství. Příběh průmyslnické a velkostatkářské rodiny Veithů patří k zdejší historii. Veithové a potom Waagnerové vlastnili panství Jirny se současnými obcemi Jirny a Zeleneč od roku 1805, kdy je koupí získal Jakub Veith (1758 – 1833). Byl textilním bavlnářským průmyslníkem, majitelem více než desítky panství, velkostatků, zámků a měšťanských domů, průkopníkem řepného cukrovarnictví v Čechách a osvíceným mecenášem národní kultury, památek a vlasteneckých činů. Byl například finančním dárcem při zakládání Zemského muzea (později Národního) v Praze. Lze pouze předpokládat, že důvodem příchodu této rodiny bylo investování do výhodné dražby majetku v úpadku, čímž získali další panství s velkostatkem a obcemi. To jirenské příliš neoplývalo velikostí ani přírodními zdroji.
Jakub Veith, původem Němec, byl rodákem z Volar u Prachatic, kde začínal u tkalcovského stavu. Velmi zbohatnul podnikáním ve výrobě bavlněného piku v Českých Budějovicích, vojenskými dodávkami a investováním do nemovitostí, půdy a lesů v severních, středních a východních Čechách. Od počátku 19. století se rodina Veithů etablovala mezi nejzámožnější pozemkové vlastníky v Čechách a zároveň sehrávala významnou roli v národní emancipaci a rozvoji českého národa. Od počátku 19. století domovsky sídlil na panství Liběchov u Mělníka, kde Jakub Veith rovněž také zemřel a byl pohřben.
Jakub Veith
Panství v Jirnech získala jeho dcera Clara (Klára) Veithová (1789 – 1877), později provdaná za pražského měšťana Martina Antonína Waagnera. Měšťanská rodina Waagnerů v Praze byla známa svým českým vlastenectvím a mecenášstvím. V Jirnech se Waagnerovi velmi zasloužili o rozvoj panství a svého sídla. Během jejich života na zámku v Jirnech uskutečnili velkorysé a módní přestavby a výzdoby interiérů. Po roce 1848, po zániku vrchnostenské správy a osamostatnění obce Zeleneč, se pozvolna měnily společenské poměry v obci, ale stále v podmínkách přetrvávajících majetkových vztahů z minulosti. Výkon obecní správy zajišťoval starosta obce, nikoliv již vrchnostenský rychtář. Zeleneč náležel správou k politickému okresu Karlín, k soudnímu okresu Brandýs nad Labem. Waagnerovi, resp. již jejich dcera Rosalie byla stále majitelkou dříve panského dvora, nyní velkostatku a pronajímané půdy, až do jejich prodeje v roce 1890. Sídlo zemědělské správy velkostatku se nacházelo v domě č. p. 2 (dnes budova staré školy).
Panský dvůr v Zelenči
Velmi zajímavou a výjimečnou byla nobilitace Kláry Waagnerové, povýšením do šlechtického stavu „Edelfrau“ s predikátem „von Wallernstädt“ (Volary). V rakousko-uherské monarchii nebylo obvyklé a samozřejmé, aby žena velkostatkářského původu byla šlechtičnou. Šlechtického titulu se nedostalo jejímu otci ani manželovi, velice významným, zámožným a určitě zasloužilým vlastencům a mecenášům, ale až pokračovatelkám jejich vznešených a mimořádně záslužných činů, Kláře a zejména Rosalii. Údajným důvodem neudělení šlechtické nobilitace Jakubu Veithovi byla císařova námitka k jeho nešlechetnému chování k jiným příslušníkům šlechty. Veith totiž několik šlechticů připravil o majetek v situaci, když se mu jako finančnímu věřiteli půjček zadlužili. Waagnerovi byli iniciátory a donátory v tehdejší době zcela mimořádných dobročinných aktivit, vždy přísně apolitičtí a loajální. Podporovali školu, místní komunitu a drželi patronát nad místní farností. Císař František Josef I. Kláru Waagnerovou a dědičně všechny jejich potomky v roce 1876 nobilitoval novou šlechtou za dlouholetou humanitární a dobročinnou činnost v Čechách.
Erb s čestným titulem Edler von Wallernstädt
Málokdo z místních ví, že právě Rosalie Waagnerová (1829 – 1897) zcela zásadně ovlivnila budoucí rozvoj a prosperitu Zelenče. Při stavbě železnice v letech 1870 – 1873 společností Rakouská severozápadní dráha (ÖNWB) ovlivnila rozhodnutí o vedení železnice současným katastrem obce Zeleneč. Tehdejší stavba pobočné trati z Lysé nad Labem do Prahy byla inženýrsky připravena v katastru obcí Jirny a Šestajovice. Vzhledem k uplatnění námitky, tehdy ještě budoucí šlechtičny Rosalie Waagner von Wallernstädt, že by provoz parních lokomotiv mohl negativně ovlivňovat vegetaci zámeckého parku v Jirnech, byla provedena změna umístění stavby jednokolejné železniční trati na katastru Mstětic a Zelenče. Trať u Mstětic potom vedla oblastí vodoteče a zachovalou potoční nivou Čelákovického potoka. Novodobě tento původní a krásný krajinný prvek okolí potoka je již zaniklý. Dopravní obslužnost Zelenče železniční tratí zejména v období od 1. světové války zcela zásadně urychlila a ovlivnila stavební, ekonomický a společenský rozvoj Zelenče.
Hrobka na Olšanských hřbitovech
Z manželství Kláry a Martina Waagnerových, kromě nejmladší Rosalie (Jirny), vzešli ještě tři starší bratři. Jindřich (Žíreč, Horní Dobré, Ostředek), Karel (Smidary) a Jakub (Hlušice). Hrob zdejších Waagnerů se původně nacházel v Jirnech, koncem 19. století byl zrušen a všechny ostatky přeneseny do hrobky v Praze na Olšanech, kde se nachází rovněž hrobka Veithů. V současnosti v Čechách stále žijí někteří potomci jejich rodin, většinou ale v zahraničí.
Článek je připomínkou místní historie a vzpomínkou na šlechetné lidi, kteří k nám i přes staletí stále promlouvají.
Luděk Kudrna
