Neuvěřitelných 44 let působí v zelenečské zubní ordinaci paní doktorka Vlasta Husincová. V Zelenči léčí už několik generací. I ona však musí nové pacienty z kapacitních důvodů odmítat. Naše obec v tom bohužel není výjimkou, sehnat dnes zubaře je téměř nadlidský výkon.
Jaké byly Vaše první lékařské začátky v Zelenči?
Já jsem na rok nastoupila do Brandýsa a po roce mě hned vyšoupli na obvod do Zelenče a do Jiren. Takže pro začátečníka to bylo hodně drsné. V Zelenči jsme začínala v roce 1979. Jsem tady zubní lékařkou 44 let a to už je panečku let!
Byla stomatologie Vaše první volba?
Byla. V době, kdy já jsem se hlásila na medicínu, tak na stomatologii nebyl takový přetlak. Nás promovalo strašně moc několik let za sebou a nebylo tak obtížné se na tu zubárnu dostat. Teď se to ale zase obrací, protože všichni ti doktoři, kterých tehdy bylo moc a nemohli jsme sehnat místo, tak teď jsme všichni stejně staří a pomalu odcházíme do důchodu a zubaři nejsou.
Jak moc těžké bylo před třiceti lety si zařídit vlastní zubařskou ordinaci?
Šlo to jednoduše, ale těžké bylo samotné rozhodnutí se osamostatnit. Já jsem byla zvyklá půlku pracovního života pracovat pod Okresním ústavem národního zdraví a najednou jsem se do toho musela pustit na vlastní triko. A to je vždy těžké rozhodnutí, jestli se uživím a dokážu to. Administrativně to potom bylo poměrně jednoduché.
Je to jednodušší, nebo naopak složitější být lékařem na vesnici, kde znáte skoro každého?
Vlastně nevím, protože jsem pořád jen tím vesnickým lékařem a nic jiného jsem nezažila. Já jsem si třeba ze začátku myslela, že tady nezůstanu celý život, ale všechno se tak skoulelo, že jsem tady zůstala a rozhodně toho nelituji. Znáte své pacienty, oni zase znají vás. A taky pak už vlastně léčíte několik generací a to je fajn. Nezavděčíte se samozřejmě všem, ale myslím, že už jsme si na sebe hezky zvykli.
Je z pohledu zubaře Zeleneč něčím jiný? Nebo se zuby kazí všude a všem?
Protože jsem jenom v Zelenči, tak je to těžké posoudit. Ale naše obec není nějak extra výjimečná. Dříve jsem byla klasickým obvoďákem, který se stará o všechno. Starala jsem se o děti a musela jsem dělat i malou chirurgii. Teď je to jednodušší, že můžu pacienty poslat k dalším odborným lékařům. Třeba na tu složitou chirurgii. Stejně tak to bylo s dalším materiálem. Teď si můžete vybrat, co chcete a kdy chcete.
Jak bojujete s tím, že každý má ze zubaře strach, nebo alespoň respekt?
Já si myslím, že lidé mají ze zubaře respekt, ale nemají strach. Už i malé děti to zvládnou. Dříve to bylo horší, protože nárok na anestezii měli pouze u trhání zubů. Dostal jste nějaký počet anestetik a s těmi jste museli vyjít.
Jde se vlastně vyhnout zubařskému křeslu a vrtačce?
Teoreticky ano, je tady hodně dospělých, kteří nemají ani jeden kaz. Záleží to ale na více faktorech jako je třeba genetika, jak se stravujete a také na tom, jak se o zuby staráte. Teď to jde samozřejmě lépe, protože je lepší osvěta a máte více možností, jak se dostat k dentální hygieničce. Já ji mám také na půl úvazku a je to výborné. Když si každý pacient zvykne na to, že alespoň jednou za rok proběhne hygienou a jednou za rok absolvuje návštěvu u zubaře, tak nemusí mít velké problémy.
Všichni zubaři beznadějně plno. Jak to máte Vy?
Já mám také plno. Své pacienty samozřejmě neodmítám a beru i jejich děti. Na nové pacienty ale už nemám opravdu kapacitu. Zvládnu tady být už jenom tři dny v týdnu, protože jsem ve vysokém důchodovém věku. A mrzí mě, že tady nemám nikoho po sobě. Třikrát jsem si zkoušela vychovat nástupce, ale vždycky nakonec odešli. Všichni chtějí dělat implantovat a dělat velkou chirurgii a protetiku a nikdo se nechce starat o kazy a o dětičky. A s dětmi je více práce za méně peněz.
Co bude, až skončíte?
To fakt nevím. A už se mi nechce začínat s novým absolventem, protože jste za něj půl roku zodpovědný a pak musí ke zkoušce. Když to uděláte třikrát a třikrát vám pak odejde do Prahy, tak to se vám fakt už nechce. Všichni chtějí na kliniku nebo velké pracoviště. Je to asi také chyba v systému, teď všichni zubaři zestárli a není náhrada. Já to ještě tak rok vydržím, ale je mi sedmdesát let.
Tak pojďme končit trochu optimisticky, co popřejete Zelenečákům kromě zdraví?
Aby se jim tady líbilo a taky aby si našli dobrého zubaře. A mě popřejte, abych našla někoho, komu předám ordinaci. Ale to je ve hvězdách.
Ondřej KOPA
