„Národu, který si neváží hrdinů, hrozí, že nebude žádné mít, až je bude skutečně potřebovat“. Před 80 lety, 15. března 1939, bylo německou brannou mocí po Mnichovské dohodě vojensky obsazeno zbylé území Československa, vznikl Protektorát Čechy a Morava. Za vlast a svobodu povstalo podzemní odbojové hnutí, hrdinové pro národ tragické doby 1939–1945. Mnozí za projevenou odvahu a odhodlání bojovat zaplatili svým životem, někteří ztrátou celých rodin, spolubojovníků a pomocníků. Na tehdejší mapě protinacistické rezistence má svoje místo obec Zeleneč, která také měla své hrdiny. Většina z nich, po zde prožitém životě, dnes spočívá na místním hřbitově.
Ústředí revolučního národního výboru – odbojová skupina „Střed“ byla organizace vzniklá po roce 1942 na zbytcích v heydrichiádě gestapem zlikvidovaného předchozího odboje, operovala především v Čechách, omezeně i na Moravě. Skupina Střed, jejíž členové působili také v Zelenči a okolních obcích, měla lokální řídící centrum ve Staré Boleslavi. Místním vedoucím odbojářem skupiny v Brandýse nad Labem a Staré Boleslavi byl Karel Kohout (1919–1945), bratr v Zelenči žijícího Františka Kohouta (1914–1945). Skupina se hlásila k levicovému a později komunistickému politickému názoru. Kromě organizace a plánování odporu prováděla kolportáž ilegálních tiskovin a soustředila se na sabotážní aktivity proti válečnému průmyslu především na pracovištích členů skupiny. V Zelenči se jednalo převážně o mladé lidi, věkově kolem dvaceti roků, staršími byli skupináři František Kohout, malíř pokojů, později zastoupený Karlem Drexlerem (1905), závozníkem. Drexler s rodinou žil v domku za železniční tratí v „Sudetech“ č.p. 359 (dnes Kohoutova). Kohout v podkrovním podnájmu s manželkou Marií v koloniále u Smolků, Nádražní č.p. 96 (dnes Čsl. armády). Místními členy skupiny dále byli František Fiala, Jaroslav Táčner, Josef Laštovka, Jan Novák, Jaroslav Peška, Jaroslav Neudert, Josef Doktor a Miloslav Herold. Skupina byla dotčena represí gestapa v roce 1944. Zatčeni, vyšetřováni a uvězněni byli z místních odbojářů nejprve František Fiala a později František Kohout. František Kohout, který byl vězněn v policejním vězení pražského gestapa v Malé pevnosti Terezín, se stal 2. 5. 1945 obětí historicky největší a poslední exekuce českých vlastenců v Terezíně. Ten den, s krutým úmyslem umocněným osudovou blízkostí svobody, bylo popraveno 51 odbojářů. Musíme jen obdivovat pevnost charakteru a hrdinství Františka Kohouta, když po jeho zatčení a vyšetřování nepostihla represe již nikoho z ostatních členů skupiny v Zelenči. Místní ještě vzpomínají na milou, vždy usměvavou vdovu Marii Kohoutovou, která v Zelenči prožívala poválečný život. K uctění trvalé památky v obci byla po odbojáři Kohoutovi pojmenována v roce 1945 ulice a jeho jméno bylo přitesáno na pomník padlým. Jeho památku rovněž uchovává hrob popravených vlastenců na Národním hřbitově v Terezíně.
Hrob bratrů Kohoutových ve Staré Boleslavi
Odbojová organizace „Odboj Táborité“ – Svaz partyzánských oddílů „Za Prahu“ byla odbojová organizace působící od počátku protektorátu z okolí Tábora a později operující rovněž v Praze a jinde na území Čech. Postupně vznikla velká partyzánská brigáda, politicky převážně občanského charakteru. Vojenským velitelem byl kpt. Rudolf Marek, pozdějším velitelem brigády byl Ing. Josef Hojdar. Organizaci poskytovali pomoc při krytí odbojové aktivity, prostředky, potraviny pro odbojáře a pomoc pronásledovaným také občané ze Zelenče, průvodčí Rudolf Štědrý, architekt František Marek, obecní zaměstnanec Antonín Lukeš, hostinský Václav Lev, rolník Jan Morec a drogista Miroslav Dražil.
Památník 51 vlastenců popravených 2. 5. 1945
Odbojová organizace Rada tří (R3) byla od roku 1944 největší odbojovou organizací na území protektorátu. Jednotlivé skupiny organizace byly označeny písmeny řecké abecedy. Byla řízena centrálou v Londýně, odsud podporována parašutistickými výsadky, zbraněmi i zpravodajsky. Organizace působila na velkém území v protektorátu. Vojenským velitelem, padlým v boji, byl brigádní generál Vojtěch Luža (1891–1944), později nahrazený podplukovníkem Josefem Robotkou (1906–1952). Hořkou skutečností bylo, že ač byli hrdiny, osudnou pro jejich životy se stala národní malost a politické zvraty doby. Luža zahynul zastřelen protektorátním četníkem v roce 1944, Robotka byl popraven v roce 1952 při politických procesech.
Divizní generál Vojtěch Luža, podplukovník Josef Robotka
Josef Kudrna (1920–2005) byl bojovníkem organizace R3 – skupiny Tau, která působila v oblasti Horácka. V roce 1943 se skrýval a později byl členem této partyzánské skupiny. V Zelenči prožil více než 50 let poválečného života a v době protektorátu byl asi jediným z místních, kdo bojoval se zbraní v ruce. Současník, který válečná léta neprožil, nemůže znát všechny přesahy té doby. Jednou, bylo to při vyprávění u příležitosti výročí milénia, promluvil o válečné době. „Co bych vypravoval po tolika letech současníkům o válce? Nejtěžší nebylo to, že jsme museli žít ukrytí v lesích, stále na útěku, mrznout v jámách, hladovět a strachovat se o život svůj i ohrožené rodiny. Nejtěžší bylo až to poté. To vím teď, po letech prožitého poválečného života… žít celý ten další život s břemenem mlčení o tom, že jsme museli zabíjet.“
Josef Kudrna (1920–2005), pozounista místního souboru ve Velké Bíteši, 1940, později bojovník organizace R3
Vzpomínka na padlé barikádníky Miroslava Novotného (1917–1945) a Ivana Faltuse (1918–1945) uzavírá zdejší plejádu odbojářské elity. Bojovníci na barikádách, barikádníci, spontánně projevené vlastenectví obyčejných lidí na vojenském a politickém pozadí doby.
Osvědčení o partyzánském odboji z 20. 5. 1945
Miroslav Novotný, zdejší rodák, v době protektorátu poddůstojník v záloze a obchodník, žil s rodinou v Praze-Krči. Padl 6. 5. 1945 v Praze-Pankrác.
Ivan Faltus byl jediným synem Jana Faltuse, který zde žil v domku č. p. 377, v roce 1945 na jeho počest pojmenované Faltusově ulici. V době protektorátu nuceně přerušil studium vysoké školy, žil v Praze-Dejvicích a byl zaměstnán v Praze. Po vypuknutí povstání v Praze zemřel následkem střelného zranění 6. 5. 1945. Je pohřben na čestném pohřebišti bojovníků z barikád v Praze-Ďáblicích a jeho jméno je uvedeno na pomníku padlým obětem válek v obci. Pamětníci si možná ještě vzpomenou na přátelské Faltusovi z poválečné doby v Zelenči.
Bojovali na barikádě, 1945
Závěrem příběh s tématem související. V poválečné místopisné komisi, která v Zelenči k 28. říjnu 1945 navrhla změny a nové názvy ulic prosadil řídící učitel Oldřich Pavlík název ulice po odbojáři popraveném v protektorátu, který s naší obcí neměl žádnou místní spojitost. Považoval za svou povinnost trvalé uctění hrdiny. Návrh respektované osobnosti, pana řídícího učitele, byl všemi akceptován. Karel Vokáč (1903–1944), učitel, básník a rodák z Rokycanska, profesní kolega pana řídícího Pavlíka, byl v roce 1944 gilotinován za odbojovou činnost v pankrácké sekyrárně. Problémem bylo, kterou z již pojmenovaných ulic vybrat k přejmenování. V atmosféře prvního výročí Vokáčovy mučednické smrti byla obětována osobnost vskutku národní, K. J. Erben. Erbenova ulice, tehdy krátká slepě končící ulice na západní periferii obce, šikmo zaslepená plotem Jouzova pole, byla přejmenována na Vokáčova. Novodobě ulice již není slepá, v oblouku pokračuje jako Ježkova ulice. Ještě dlouhou dobu po válce měli místní problém přivyknout na zmiňované přejmenování ulic.
Článek je vzpomínkou na místní občany, účastníky hnutí protinacistického odporu v protektorátu. Nebyli bezejmenní, byli jedni z nás. Museli žít ve složité době, kterou si nezvolili, byla jim souzena losem osudu. Zanechali nám svoji výpověď o generaci, která bojovala za vlast a svobodu.
Luděk Kudrna
