Historie Zelenče je neodmyslitelně spojena s historií Svémyslic. Zelenečští tam chodili do školy. Ve Svémyslicích je také římskokatolický kostel sv. Prokopa s farou, kde se vedla společná matrika. Tady jsme všichni společně začínali, vyrůstali, tady započala naše životní cesta na univerzity, do Kolbenky, do mundúru, za volant, k dráze, k vařečce nebo k lopatě. Některým, podle neomylné věštby našeho pana učitele, i do kriminálu. Na místním hřbitově spočinula v zemi minulá pokolení zelenečských rodin.
Od pondělí do soboty do školy, v neděli do kostela. Pěšky, na kole, prachem, bahnem, sněhem, za větru a deště. Nejlepší tancovačka bývala v hostinci U Hamplů, dnešní hospoda U Tichnů. Tehdejším „Las Vegas“ zelenečských mariášníků a nepřekonaným „doupětem století“ místních i přespolních hazardníků ale býval hostinec na samotě Sychrov. Sokol Svémyslice byl do roku 1927 pro zelenečské i nejbližší tělovýchovnou jednotou. Svémyslice pro nás počaly ztrácet na významu až koncem třicátých let, ale spojení z minulosti dále přetrvávalo. V Zelenči byl v roce 1930 zřízen poštovní úřad (do té doby jsme chodili na poštu v Horních Počernicích), v roce 1934 škola, ve stejném roce i hřbitov. Sokol byl v Zelenči založen v roce 1927 a o rok později byl postaven pomník padlým. Pokračoval prudký rozvoj služeb, živností, spolkového života a výstavby domů.
Sv. Prokop, český světec , patron České země, rolníků a horníků
Za časů válečných přišel do Svémyslic pan farář a arcibiskupský vikář Josef Ptáček, který sloužil dlouhých 18 let od roku 1916 do roku 1934. Když zemřel, byl již těžce nemocen. Pan farář Ptáček byl značně uzavřené povahy, spíše se lidem vyhýbal. Hospodyní na faře byla jeho sestra Anička, moc milá paní. Ve Svémyslicích kostelničili našim čtenářům již známí Karbulkovi, rodiče Josefa Karbulky, který se nevrátil z velké války. Po vdově Anně Karbulkové kostelnictví převzal krejčí Václav Syrový. V roce 1934 se stal novým administrátorem pan farář Rudolf Dőrner, který se poté stal definitivním farářem. Sloužil ve Svémyslicích v letech 1934 až 1949, později byl perzekvovaný. Farář Dőrner byl mladý třicátník, který vystupoval zcela odlišně od svého předchůdce. Okamžitě se stal velice oblíbeným u všech vrstev obyvatelstva pro svoji vstřícnou, milou a veselou povahu. Krásná to byla setkávání s Ježíšem, jež za nás na kříži zemřel, při poslouchání Božího slova při nedělní mši svaté, dalších svátostech, obřadech i náboženské výuce. Na podzim roku 1934 pan farář Dőrner vysvětil právě nově dokončený hřbitov v Zelenči a tím u nás započalo pohřbívání do svěcené země.
Božítělový průvod v Zelenči dne 23. 5. 1940. Dívky ročník 1927 (Růžena Holubová, Marie Bušková, Blažena Fáková s kyticí z šeříku, Marie Krucká, Ludmila Košťálová, Ludmila Kotoučková) a ročník 1929 (Hana Jará). Pan farář Rudolf Dőrner (1901) a klobouk kostelníka Václava Syrového (1905).
Konání slavnosti Božího Těla se počítalo od Velikonoc, první čtvrtek po Nejsvětější Trojici. Šlo se průvodem obcí, přitom byla nesena nejvznešenější Svátost oltářní na určená čtyři zastavení u Božích muk, u kříže na hřbitově, u kapličky a kříže ve Svémyslicích a někdy u oltáříčků k tomu postavených u statků, kde pan farář vždy vykonal malou modlitbu s požehnáním. Kostelník Syrový míval s jejich přípravou a zařizováním plno práce a starostí.
Boží muka v Zelenči
V Zelenči se ale projevovala i poválečná nechuť ke katolictví. Z římskokatolické církve vystupovali zejména mladí, často navrátilci z válečné vřavy, legionáři, kněží. Někteří k bezvěrectví, jako italský legionář Josef Velebil, náš pan řídící učitel a udatný sokol Šedivý i místní školní inspektor, americký legionář Vojta Beneš. Jiní přešli k nové Církvi československé, méně k protestantské Českobratrské církvi evangelické. Zúčastňovali se vzrušených shromáždění, kde se rozhodovali k opuštění katolické víry. Někteří se ale také do církve zpět navrátili, často po naléhání budoucího manželského partnera.
Církev československá – průkaz člena (Zeleneč, 1932)
Pro zelenečské se stal známou osobností přerovský farář Církve československé Václav Kára, některými zvaný „Polabským apoštolem“. Místní odpadlíci od katolické církve za jeho bohoslužbou chodívali do Nehvizd, Vyšehořovic či Mochova. Farář Kára, v létě, v zimě, chodíval s pastýřskou holí okolními polními cestami, místními i přespolními již očekáván, jimi doprovázen, tázán a milován. Jeho zásluhou bylo, nedbajíce osobních obětí, převedeno nemálo věřících v kraji k Československé církvi. V Zelenči se později věřící Církve československé scházeli k modlitbě i svátostem v domě u bratra farníka Josefa Kynkala. Značnou aktivitu vykonávalo koncem dvacátých let v Zelenči i okolních obcích šířené ateistické volnomyšlenkářské hnutí, místní pobočka Svazu proletářských bezvěrců.
Řídícím učitelem poválečné školy ve Svémyslicích byl František Novák, kterého v roce 1925 pro nemoc prozatímně vystřídal Eman Šedivý, který byl současně ve Svémyslicích starostou obce. Zelenečští chodili do školy ve Svémyslicích až do školního roku 1934/35. Tehdy se započalo s výukou také ve škole v Zelenči, zatím dvoutřídní expozituře svémyslické školy. V roce 1938 přibyl učitel Oldřich Pavlík, po útěku z odtrženého území Sudet, pozdější řídící učitel v Zelenči v letech 1940 až 1948. Poválečným naším okresním školním inspektorem v Brandýse nad Labem se stal Vojta Beneš, bratr prezidenta Edvarda Beneše. Vojta Beneš se zasloužil o republiku v českém odbojovém hnutí v USA, posléze doma působil také v parlamentní politice a zemřel v roce 1951 v exilu v Chicagu. První poválečné roky byly těžké jak pro naše učitelstvo z důvodů hospodářských obtíží mladé republiky a státní restrikce učitelských platů, tak pro řadu dětí, které provázela chudoba a sociální potřebnost.
Vojta Beneš (1878–1951), bratr prezidenta E. Beneše, pedagog, americký legionář, politik, exulant
Školní výuka obsahovala také pracovní činnost žáků na školní zahradě, každoroční výsadbu stromů v okolí, rukodělnou výchovu, ale též výchovu k vlastenectví. Náležitá péče byla věnována připomínání významných osobností – J. A. Komenského, T. G. Masaryka, spisovatelů, hudebníků a různých výročí. Ve Svémyslicích ani Zelenči v prvních poválečných letech nebyl pomník padlým, proto se chodilo ve státní svátek 28. října průvodem s květinami a praporky k pomníku do Dehtár. Místní, zejména zásluhou sedláka Vratislava Kubra, předsedy výboru pro postavení pomníku, pomník zbudovali již v roce 1923. Při jeho odhalení a poté každoročně tam náš pan řídící učitel Šedivý slavnostně řečnil. V Zelenči byl pomník postaven až v roce 1928 a jeho osud po sto letech je již čtenářům jistě znám.
Luděk Kudrna
