Pokračujeme ve vyprávění a vzpomínkách na život v Zelenči před sto a méně lety. Velkým pomocníkem nám je kronika spolku zelenečských seniorek. Spolužačky z ročníku 1941 a 1942 v kronice popisují, jak vypadal Zeleneč před válkou, jak se učilo v místní škole, nebo co všechno se v Zelenči až do dnešních dnů změnilo. Jejich příběhy vám s laskavým svolením autorek nyní představujeme. Dnes je na řadě vzpomínání paní Hany Vrbové.
Když jsem byla ještě malá…
Vždy se mi vybaví malý domek v Hlavenci u Staré Boleslavi, kde bydlela moje babička. Narodila se v roce 1895 jako páté dítě manželů Špalkových. Když v Brandýse vznikl první fotoatelier, nechala se vyfotografovat nejen ona, ale i bratr František a také rodiče, aby měli pro své děti obrázek na památku. Bratr narukoval na vojnu a Marta jako mladé děvče odešla do Prahy dělat pomocnici v domácnosti měšťanské rodiny. Oba sourozenci si psali stále dopisy a podávali o sobě zprávy rodičům. Fotografie byla v té době prvkem všeobecného pokroku, a tak i její milý se nechal s kamarády rekruty zpodobnit před odchodem na vojnu. Když se vrátil z vojny, vrátila se i babička do vsi, vdala se a stala se matkou mého tatínka a jeho sourozenců. Jmenovali se Petrůvovi. Po svatbě si manželé pronajali malý domek u rybníka a tam spolu začali žít a hospodařit. Pěstovali zeleninu, cibuli a česnek a vozili ji prodávat na trh do Brandýsa. Prodávali i houby, které ve vodě kartáčovali, aby byly hezky bílé. Doma měli v chlívku prasátko a taky kozu, protože po kozím mléce mělo prase lepší maso a kozí mléko je zdravé i pro děti. Domek, ve kterém bydleli, byl blízko rybníka. V zimě kluci, jako byl tatínek, zkoušeli sílu ledu. Nejeden se vykoupal a pak mokří končili u mojí babičky na peci, zahřívali se a babička sušila jejich oblečení, aby doma nedostali na zadek a aby nebyli nastydlí. Na té peci se krásně lenošilo.
Tatínek se jmenoval Jaroslav. Babička mu říkala Jarčinku. Bylo to proto, že se jí stýskalo po holčičce, která se jí narodila před ním a zemřela ve třech měsících na zápal plic.
Smrt v té době byla běžnou součástí života, protože nebyly léky jako dnes. Nemoci se léčily bylinkami a mastičkami od léčitelů. Dědeček v zimě ve světnici dělal košťata nebo pletl košíky. I to byl zdroj příjmu a přilepšení k obživě. Když mu bylo 53 let, spadl ze stromu, polámal si žebra, dostal zápal plic a zemřel. Psal se rok 1949. Babička prožila i smrt své čtrnáctileté holčičky, která se zranila při sáňkování a svému zranění podlehla. Jaroslav se měl učit na housle, ale raději běhal venku a dělal všelijaké nezbednosti po vsi. Babička mu vyhověla a housle už Jarčinka neviděly. Po létech, když u vyprávění byl i můj tatínek, říkával babičce: „mami, žes tenkrát nevzala pásek ze vzteklého psa, určitě bych se bál a učil bych se dál! Teď bych byl rád, kdybych to uměl.“ Jako dospělý měl obchod v Dřísech. Když potkal moji maminku, která byla kadeřnicí, oženil se a v roce 1948 se přestěhovali do domku k tatínkově sestře do Zelenče. To už jsem byla na světě já i moje sestra Vlasta.
Teta Encová se strýčkem Františkem a třemi syny měli jeden pokoj, druhý pokoj jsme měli my, čtyřčlenná rodina a kuchyň byla společná. Maminka s tetou vařily společně pro devět lidí, společně praly a žehlily. Pamatuji se, jak maminka drhla prádlo v neckách na valše, teta ho máchala a věšela na šňůry. Nevzpomínám si, že by se někdy hádaly. Strejda František Enc byl elektrikář, zaváděl po vesnicích rozhlas a montoval rozhlasové ústředny. Tatínek pracoval s ním a měli stále plno práce. Teta Encová s mojí maminkou chodily pracovat na pole a později do cementárny pana Janáka v Zelenči. Byla to těžká práce, ženy vozily na kolečku písek, míchaly ho s cementem a kropily vodou. Potom přidávaly kamennou drť a dávaly do forem. Za den musela každá udělat 150 kusů. V roce 1953 jsme se přestěhovali do domu, kde byla školka a kde bydlela již rodina Zajíčkových. Teprve později si mohli rodiče koupit parcelu a postavit domek. Protože rodiče stále pracovali, pobývala jsem často u babičky v Hlavenci. Milovala jsem chvilky vyprávění před usnutím, kdy babička v posteli vytvořila z dlouhé noční košile místečko pro mě a pak mi vyprávěla a já v tom klíně usínala. Spávala jsem s babičkou v jedné posteli a usínala při jejích modlitbách, které mi zněly jako pohádky. Byla to moje milovaná babička, ještě dnes se mi vybavuje bochník chleba a hrnec se sádlem, který stál na stole, když jsme se chystali k večeři.
Ve vedlejším bytě nad školkou bydlela ředitelka paní Zajíčková s manželem a ročním synem Zdeňkem. Mně bylo 11 let a ráda jsem se o něho starala, byl jako můj mladší bráška. Když šli moji rodiče se Zajíčkovými na ples, dali malého Zdeňka ke mně a mé sestře do postele a my jsme ho uspaly a s ním taky usnuly. Po zábavě si ho spícího Zajíčkovi odnesli domů. V naší ulici jsem poznala své první dětské přátelství, první kamarádky. Byly to pro mne nezapomenutelné časy. Vedle nás bydlela rodina Studených, měli dceru Anežku, říkalo se jí Áža. Byla starší než já, ale kamarádila se mnou a dala mi krásný dárek. Bylo to album, kde měla z novin vystřižené krasobruslaře a krasobruslařky. I když už album trochu zavánělo ztuchlinou, já ho měla jako veliký poklad. Vědět, že mám s někým něco společného, byl první pocit vznikajícího přátelství. Další moje kamarádka byla Stáňa Červinková, ta mě učila jezdit na kole. Kolo bylo pánské a já musela šlapat pod rámem, což bylo dost obtížné. Několikrát jsem spadla, odřela se, ale jezdit jsem se naučila. Říkala jsem si, když to dokáže Stáňa, která je o dost starší, dokážu to i já. Potom jsem našla kamarádku stejně starou jako já. Byla to Milena Samcová. Její maminka učila ve školce, a tak jsme se často vídaly a chodily jsme spolu i dál do školy, do stejné třídy. Většinu nejlepších přátel dnes nacházím mezi těmi, které znám již od prvního stupně základní školy, jako já a Milena. Pamatuji se, že měla panenku – černouška a já jsem jí ho záviděla. Ona dostala žloutenku, musela být doma v karanténě, nechodila do školy ani ven mezi děti. A aby jí nebylo smutno, dostala toho černouška a ukazovala mi ho za oknem.
Je až s podivem, jak jsou pouta vytvořená v dětství schopná ustát vše, co s sebou čas přináší, snad proto, že vznikla v období první důvěry. A pokud toto přátelství obstálo i v proudu času a náhod, dá se považovat za ryzí zlato. Vážím si tedy pout z dětství, která obstála až do dnešních dnů, k nim se můžu vždy obrátit s nadějí a beze strachu, že by mě přátelství zklamalo.
Hana Vrbová
POZNÁMKA REDAKCE: Hledáme další vzpomínky a příběhy pamětníků, vašich rodičů či prarodičů na život v Zelenči v dobách, které už dávno odnesl čas. Podělte se s námi. Napište nám na adresu redakce@zelenecskycasopis.eu.
