Historie Zelenče jako samostatné obce se začíná psát rokem 1848. Díky zrušení roboty a dalším revolučním změnám přestal Zeleneč patřit k Jirnům a v nově vzniklé obci se směli svobodně usazovat řemeslníci. Rustikální dvůr Zeleneč byl v roce 1853 přestavěn na zařízené obydlí s rozlehlým parkem. Majitelem se stal statkář Jan Novák. Jako jedni z prvních přišli do Zelenče manželé Strnadovi z Jiren, postavili hostinec s možností provozovat řeznictví, bylo to roku 1870.
Rustikální dvůr v Zelenči
Václav Strnad, zakladatel rodu, v Zelenči zemřel ve svých 54 letech. Vdova Anna, roz. Marečková z Jiren, vychovala šest dětí, z nichž nejstarší Václav se po otcově smrti ujal živnosti. To se stalo v roce 1905. Hospoda sloužila jako zájezdní hostinec navštěvovaný formany při cestě do Brandýsa nad Labem. Pivo se dříve pilo jenom k jídlu nebo se používalo jako lék na posilnění. Především u dětí se teplé černé pivo se žloutkem podávalo při kašli, při nechutenství a chudokrevnosti.
Manželé Anna /rozená Marečková/ a Václav Strnadovi
V roce 1907 se doprava zboží i lidí přemístila na železnici, která vedla přes obec do Mstětic. V té době bylo potřeba změnit hospodu na restauraci. Majitel zdokonalil výčep, vytvořil jídelnu a sál pronajímal spolkům, které v obci vznikaly. Pivo dovážel z velkého pivovaru i v lahvích. Lahvové pivo a popíjení při společenských událostech se stalo obřadem, pilo se pro chuť. S novou restaurací si pořídil Václav Strnad i řeznický krám a začal vyrábět uzenářské výrobky. Pro maso jezdil se svým koněm do Brandýsa. Vařila se jídla staročeské kuchyně nejen pro rodinu, ale i pro hosty, kterých stále přibývalo. V hospodě se zastavovali dráteníci, kteří spravovali hliněné hrnce a pekáče, než je nahradilo nádobí železné. Přicházeli i sklenáři a prodávali zrcátka, hřebínky, nože, lžíce a další drobné zboží.
Podomní obchodníci byli ve vsi velmi vítáni, přinášeli nitě, krajky, deštníky a k tomu ještě zprávy z okolních vesnic. V řeznickém krámu se kromě masa a uzeniny prodávalo hodně kostí, lůj a morek, vařily se polévky jako základ masité stravy. Maso se jedlo jen v neděli, a to většinou s omáčkou, aby se najedlo více lidí. Když přišly do krámu ženy s dětmi a neměly dost peněz, nezapřel Václav Strnad své dobré srdce a rozdával odřezky, kosti a lůj zdarma, maso prodal na dluh. Provoz v hostinci měl přesně stanovený režim dne i týdny. Tomu se podřizovali jak členové rodiny, tak i pomocníci, což bývali většinou dlužníci z hospody, kteří si svou útratu odpracovali. Štípali dříví, uklízeli uhlí a pomáhali na poli. Dlužníci byli zapsáni křídou na dveřích u výčepu. Když bylo čárek moc, některé se jim smazaly a dluh byl zapomenut. Na jaře chodili na rybník ledovat. Kry v hlubokém sklepě hospody vydržely chladit pivo po celé léto. V roce 1919 se místo karbidových lamp rozsvítily v hospodě žárovky a celá ves to oslavila tancovačkou. Do osvětleného sálu zavěsil majitel obrazy od malíře Kinzla, který jako mistr barev jezdil do Prahy k malíři Otakaru Nejedlému míchat barvy. V roce 1929 se rozhodl Václav Strnad dům přestavět a zmodernizovat. V té době měl už tři dospělé syny a dvě dcery na vdávání. Restaurace i řeznictví prosperovalo a celá rodina, včetně dětí, pracovala na jejím provozu. Dva ze synů byli řezníci a dcery pracovaly s matkou a pomocnicemi v kuchyni. V rodině vládl řád, který všichni dodržovali. Dbalo se přísně na čistotu v řeznictví i v hospodě.
Václav Strnad byl členem řeznického cechu a o slavnostech nosil i jeho znaky.
V roce 1942 zemřel Václav Strnad a živnosti se ujal jeho syn Bohuslav. Ten restauraci opět přestavěl a zmodernizoval. V kuchyni se stále topilo, a to i v létě, protože hosté chtěli teplé jídlo, teplé párky, kávu a čaj a vůně kuchyně se každému zapsaly do paměti. Vařila se vždy hovězí polévka, guláš a bezmasá jídla, zelenina a různé staročeské pokrmy, sněhové noky v mléce, povidlová černá omáčka a škubánky maštěné sádlem. V kuchyni byl vždy připravený stůl pro každého, kdo přišel na návštěvu, pohoštění bylo symbolem pospolitosti rodiny a úcty k příchozím. Káva se mlela na ručním mlýnku, byla vždy čerstvě umletá a krásně voněla.
Tak běžel čas i během války a krátce i po válce. V roce 1948 se ujmuli vlády v zemi i obci komunisté. V rozporu se sliby probíhala násilná kolektivizace venkova. Odebrání půdy a zvířat bylo pro sedláky pohromou, potom následovalo vystěhování ze statků. O tom, kam odešli zelenečští tzv. kulaci se ve vsi nemluvilo. Každý se bál nových představitelů obce, bál se o svou rodinu.
Když se stát vypořádal s většími podniky, začal znepříjemňovat život i řemeslníkům a živnostníkům. Lidé ze dne na den přicházeli o majetky, které mnohdy spravovaly i celé generace.
Nikdo nemohl uvěřit tomu, že by mohl někdo vzít rodině dům, na kterém několik generací pracovalo a vložilo do něho všechny úspory.
A přece se tak stalo. Rychle se zavíraly obchody a z krámů se dělaly obytné místnosti, aby nedošlo k vyvlastnění. U velkých domů se to nepodařilo. Restaurace U Strnadů byla z nařízení Okresního národního výboru vyvlastněna a vystěhována a byl zde zřízen Místní národní výbor. Paní Strnadová vyvlastnění domu nepřežila. Jen díky tomu, že byl Bohuslav Strnad bezdětný, bylo mu dovoleno dožít v podkroví domu č.43. Nikdy se nesmířil s tím, že mu komunisti vzali všechno, co měl rád a čemu věnoval svůj život. Zemřel v květnu 1989.
Dům byl zanedbaný, neudržovaný a jeho oprava vyžadovala velké peníze, které žádný z restituentů neměl. Aby dům dostal patřičnou úroveň, musel mít majitele, proto byl prodán. Nový majitel celý dům zrestauroval, změnil rozložení lokálů, zastřešil dvůr a přidal ho jako hlavní místnost provozovny. Dobré je, že i po tolika letech slouží jako dobrá restaurace pro lidi ze Zelenče. Dnes se ale jmenuje Ta pravá.
Iva Feltlová
