První v řadě starých domků, kdysi postavených na tehdejším „obecním place“ podél cesty u rybníku, je bývalá obecní pastouška. V katastru Marie Terezie lze nalézt záznam, že roku 1654 bylo v Zelenči 13 usedlostí, z toho v stavu dobrém 4 selské grunty a 2 chalupy, zpustlé a zkažené 4 selské usedlosti a 3 chalupy. Nutno uvést, že častou tehdejší příčinou zpustnutí stavení bývalo vyhoření, obvykle od dřevěných komínů. Byla to zároveň doba po třicetileté válce, plná bídy na gruntech zpustošeného kraje a země, kdy pastevecké využití opuštěných statků bylo rychlým řešením. Asi o 200 let později, v roce 1843, se v Zelenči uvádí 53 domů a jeden venkovský statek s ovčínem. Později bylo domku postaveném na prostranství u rybníku přidělené číslo popisné 18, které jako nízké svědčí o počátcích zdejší zástavby v obci.
Dům, původní Bezděkovský grunt č. p. 20 (Malinův statek) a bývalá obecní pastouška č. p. 18, (vpravo za vrbou)
Již z názvu domku pastouška je zřejmé, že prvotně sloužil obecnímu pastýři. O původním vzhledu pastoušky a jejích proměnách v čase nelze již nic zjistit. Podobu již zmizelých domů z předchozího století v Zelenči nám perokresbou zachytil Zdeněk Gutwirth (1892-1969), který působil jako učitel, starosta a kronikář v Jirnech. Ve starých farských matrikách lze najít jména zdejších obecních pastýřů. V obecní kronice je rovněž seznam jmen zdejších pasáků. U pozdějších zápisů je uváděno také jejich bydliště v naší pastoušce, řečeno současníkem v obecním služebním bytě.
Záznam z kroniky – jména obecních pastýřů
Obecní pastýř a jeho pomocníci, pastýřští pacholci, měli pracovní povinnost především pást a dohlížet na ovce a jiný dobytek z panského dvora a ostatních zdejších gruntů na obecní pastvině. Až počátkem 18. století jsou ovčáci považováni za počestný stav a etablují se profesně. Nejvýše postaveným býval ovčácký mistr (Schaafmeister), prvním podřízeným byl mistrův pacholek (Meisterknecht), o jehňata a bahnice se staral hausknecht, o skopce hamlknecht – skopčák. Pasení, přehánění, pohánění na pastvině a práce v ovčíně dělali cutrýbrové – pohůnci. Velký dobytek, malý brav nebo drůbež pásli také koňáci, skotáci, kozaři, sviňáci a husopasi.
Ze starých zápisů je rovněž zřejmé, že pastouška vždy sloužila obecní potřebě. V historii ovčák někdy býval v obci jediným, kdo se zabýval také léčením zvířat i lidí. V soupise daňového okrsku Jirny z roku 1841 je zde uveden obecní domek. V roce 1850 zde dožili obecní žebrák Josef Hora (67 let) a v roce 1853 žebračka Magdaléna Maršálková (82 let). V roce 1860 je zde uvedena rodina obecního slouhy Josefa Černého jako pěstounská rodina dětských nalezenců z pražských ústavů.
V roce 1883 je v domě opět zmiňován Josef Černý, obecní slouha. V této době obecní slouha již neměl na starosti pouze pastýřství, ale také řečeno dnešní terminologií vyřizování obecních záležitostí, oznamování, doručování, střežení nebo dohlížení. Josef Černý byl snad posledním obecním slouhou v domě číslo popisném 18, než je v roce 1889 zmiňován obecní strážník František Karbulka. V roce 1900 byl v domě zřízen obecní úřad a postupně zde žili obecní strážníci Antonín Srb, Josef Srb a Vincenc Smolík. Po přemístění obecního úřadu v roce 1934 za starosty Prokopa Jonáše do nového obecního domu v čísle popisném 2 zde zůstával bydlet již bývalý obecní strážník Vincenc Smolík a byla zde umístěna obecní knihovna. Knihovna tehdy byla obcí Zeleneč zřízena v roce 1921 na základě zákona o zřízení obecních knihoven z roku 1919 a prvním jejím knihovníkem byl obecní strážník Vincenc Smolík. Od roku 1946 zde provoz knihovny pokračoval až do šedesátých let.
Perokresba,Zeleneč, 1929 (dnes Čsl. armády č.p. 56)
Na prostranství kolem obecní pastoušky se nacházela náves s cestou a před štítovou zdí domku byl štětovou dlažbou zpevněný vstup a vjezd do přítokové mělčiny rybníka. Podle číslování domů byla pastouška postavena na již zmiňovaném obecním place možná ve stejné době jako naproti stará panská hospoda a Bezděkovský grunt. V historii obce se zde jistě odehrávalo nespočet místních událostí a příběhů, které bohužel nejsou nikde zaznamenány a můžeme si je jen domýšlet. Možná by dnes ty staré příběhy dávno nežijících a zapomenutých lidí příliš nikoho ani nezajímaly. Po přilehlé cestě do Svémyslic po generace procházeli a projížděli místní, přespolní, chalupníci, výměnkáři i gruntovníci, rolníci a statkáři, slamaři, nůšaři, hnojaři, koňáci, voláci, šafáři, poklasní, pojezdní, oficiálové, kočí, drožky, fiakry, formani, povozníci, děvečky, služebné, nádeníci, krosnáři, šlejfíři, kolovrátkáři, flašinetáři i bačkoráři, ševci, krejčí, řezník či pekař i se psím potahem, rekruti, rezervníci, vysloužilci i patentální invalida, Prušáci, Francouzi i Němci, žebráci i nalezenci, pošťáci, četníci, školáci, svatebčané, porodní báby i hrobníci, procesí či průvody včetně pohřebních. Z vypravování pamětníků meziválečné a poválečné doby lze připomenout pravidelný společenský obecní mumraj na cestě a přilehlém prostranství spojený s akcemi v hostinci U Lva a v sále Sokolovny, v roce 1939 stanoviště čety okupačních vojáků Wehrmachtu s roztopenou polní kuchyní, kam místní „přátelsky“ pozvali na vojenský eintopf. V roce 1945 bylo na stejném místě zase ležení osvoboditelů, vojáků Rudé armády.
Dopisnice z roku 1912, pohled na obecní rybník, vzadu komín vinopalny zaniklého č.p. 11
V roce 1950 bylo v obci rozhodnuto o asanaci pastoušky společně se zavezením přilehlého vjezdu do rybníka, zbourání vinopalny a napřímení cesty. Z tohoto záměru se podařilo uskutečnit pouze upravení hráze rybníku v roce 1961 a asanace domu číslo popisné 11 v roce 1965. Bývalá obecní pastouška a původní křivka girlandy cesty přežívá do dnešních časů. Dnes se v domku opět nachází obecní knihovna, která se po několikerém stěhování v obci od šedesátých let vrátila do prostor svého prvního založení. Za přežití domku se paradoxně nejvíce zasloužila právě obecní knihovna, kterou nebylo kam přemístit. Rozhodnutí o asanaci objektu bylo z důvodu bytové nouze v obci, nedostatku stavebního materiálu a investičních prostředků v padesátých letech stále odkládáno.
Závěrem povídání o obecní pastoušce a zdejších lidech přidávám ještě něco navíc. Práce pastýře v minulosti byla vždy spojená s obstaráváním kleštění dobytka. Zvěrokleštičství se později stalo samostatnou profesí, která svojí soudržností a zvláštní uzavřeností rodin připomínala specifičnost známou z ovčáctví. Kleštění hospodářských zvířat, tedy zbavování, odstraňování pohlavních žláz z chovatelských a hospodářských důvodů bylo běžnou součástí chovu zvířat. V časech monarchie k nám přicházeli také potulní zvěrokleštiči. Zvěrokleštič udělal z hřebce valacha, z býka vola, z kance vepře, z berana skopce, z kozla hňupa. Klestily se také klisny, jalovice, prasnice nebo drůbež.
Výpis z licence, zvěrokleštič Vincenc Němeček, Zeleneč, 1946
Profese, tajemství a zkušenosti řemesla se dědila z otce na syna. Po první světové válce to byla licencovaná živnost. Hospodářská hodnota zvířete pro chovatele byla velmi zásadní, úhyn zvířete v důsledku výkonu kleštění byl prožíván i existenčně. Nebyly používány dnes zavedené chirurgické materiály, anestetika či antibiotika. Pro tuto rizikovost se jednalo o ekonomicky ceněnou profesi, postavenou především na zkušenostech a zručnosti zvěrokleštiče.
U nás v obci po první světové válce působila zvěrokleštičská rodina Štemprokových, resp. jejich rod působil v celé oblasti na sever a východ od Prahy přibližně až po Kralupy a Mělník. V Zelenči žili Václav a Marie Štemprokovi. Václav Štemprok byl členem Společenstva zvěrokleštičského a držitelem licence pro okres Praha-venkov. Za klientelou dojížděl na kole či motocyklu. Do tajemství řemesla zasvěcoval dceru Květuši, která se tady v roce 1939 provdala za jeho pomocníka, zvěrokleštiče Vincence Němečka. Němeček pocházel rovněž ze zvěrokleštičského rodu z Janova u Soběslavi. Jejich živnost zanikla v počátku padesátých let. Němečkovi později žili v domku v dnešní Bezručově ulici a naposled společně pracovali jako veterinární technici u Okresní veterinární služby v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi. Pamětníci si jistě vzpomenou, jak skvěle zvířátkům z obce a okolí zajišťovali veterinární péči. Paní Marie Němečková, později již jako vdova, až do devadesátých let.
Článek je připomenutím místní staré historie a trocha imaginace zeleně zmizelých zelenečských pastvin dodnes ukryté v názvu naší obce.
Luděk Kudrna
