Psal se začátek sedmdesátých let 20. století, v letošním roce je to přesně padesát let. Zvítězila normalizace, jejíž důsledky jsme důvěrně poznali v podobě života v kocovině během 70.–80. let. Období společenské a hospodářské stagnace a všelijaké frustrace. Dobu si nevybíráme, do té se narodíme a prožijeme. Při pohledu do zpětného zrcátka, pro nás to byla léta mládí, studentského života a neopakovatelných zážitků. Zejména po občanské revoltě v roce 1968–69 byla mládeži věnována velká pozornost komunistické strany a vlády. Normalizátorům neunikala třeba i jen v náznacích projevovaná různá uhnutí z linie socialistických názorů, za účast v tzv. protispolečenských aktivitách nebo na nějaké zábavě byli mladí považováni za stoupence a vyznavače západní kultury a ideologie.
Na ten příběh jsem si vzpomněl, když jsem náhodou našel tu starou vlakovou jízdenku. Bylo nám krásných šestnáct, začátek prázdnin. V sobotu 1. července 1972 jsme na železniční zastávce v Zelenči nastoupili do vagonu, abychom jeli tu svoji poslední, ale opravdu poslední jízdu na konečnou, nostalgickou jízdu na nádraží v Praze-Těšnově. Provoz na nádraží byl po více než sto letech ukončen. Pamětníci nezapomínají, ale vše již čas odvál.
Nápad „Zelenečských úterků“ se zpočátku v naší obci jevil jako zázrak spadlý přímo z nebes. Z těch, kdo jsme tehdy v Zelenči žili, asi jen málokdo o tom kulturním projektu po padesáti letech ještě něco poví. „Zelenečská úterý“ – pravidelné večery hudby a poezie pro mladé v sále Sokolovny v Zelenči se totiž nikdy nekonaly! Vše je zapomenuto, dávno zmizel genius loci pro nás legendárního bývalého hostince U Lva se sálem Sokolovny. V roce 1978 tu ztrátu paměti ještě umocnila jeho zkáza v plamenech. Požár staré Sokolovny s následnou demolicí to místo zcela změnil. Dnes zde převážně žijí jiní lidé, kterým možná tento příběh po té dlouhé době ani nebude dávat smysl.
V Zelenči se na obecní scéně po roce 1968 řešilo ledacos. Místní politická reprezentace v podstatě nezaznamenala žádnou větší změnu tváří ani po okupačním šoku. V roce 1971 se starostováním místní organizace TJ Sokol „seknul“ Jaroslav Janovský. Nebyl již ochoten neustále přinášet tu „nesnesitelnou osobní oběť.. všechno zchátralé, členstvo pasivní, mládež neprojevuje zájem..“. Funkcionáři místní organizace KSČ, MNV (Místní národní výbor) a všech společenských organizací Národní fronty (spolky) se v této situaci snažili situaci mezi mládeží nějak řešit, neboť právě TJ Sokol v historii v práci s mladými v Zelenči vždy patřila k nejaktivnějším. Nově proto byly stanoveny vysoké cíle. Ihned nastoupil nový starosta TJ. „Zanedbanou Sokolovnu, historické srdce společenského života Zelenče, zvelebíme!“ Bylo rozhodnuto o vykoupení sousední nemovitosti domu na Čsl. armády č. p. 56 za účelem změny a přestavby hlavního vstupu do Sokolovny a jeho oddělení od provozu hostince s renovací sálu a zázemí.
Prekérní, ale pro tyto normalizační roky typické, „pasivita mládeže přetrvává, stále nezájem, o cokoliv, nechuť a rezistence“. A najednou zázrak, záblesk z čistého nebe. Společně vlakem do Zelenče přijeli Ivan Jirous s Vratislavem Brabencem z pražské hudební skupiny The Plastic People of the Universe (dále zkráceně „Plastici“) prohlédnout si sál Sokolovny a domluvit spolupráci a podmínky s novým starostou TJ Sokol Antonínem Samcem. Údajným iniciátorem výběru místa v Zelenči byl právě jejich saxofonista, textař a zpěvák Vráťa Brabenec, který pocházel z Horních Počernic a náš sál Sokolovny znal. „Plastici“ se momentálně nacházeli v situaci, kdy intenzivně hledali nové stálé místo pro zkoušení a pořádaní produkce, a tak se jim sál v Zelenči náramně zalíbil a vyhovoval dosažitelností z Prahy, uvažovali tady o stálé scéně. Umělecká činnost „Plastiků“ byla nejprve rozvíjena pod hlavičkou Pražského kulturního střediska, než došlo k zákazu. Uměleckým vedoucím „Plastiků“ byl Ivan Jirous, původní profesí publicista a básník, ale především tehdy již „vůdčí duch českého undergroundu“. Od počátku sedmdesátých let již všeobecně docházelo k zákazu anglicky zpívaných textů písní a názvů skupin a tím k faktické cílené likvidaci rockového hnutí. Skupina „Plastiků“ zůstala v podstatě jedinou, tehdy již podzemní rockovou hudbou. V té době jejich věrné publikum, navzdory režimu a převážně z důvodů prožitku svobody a dobrodružství ze zakázaného za nimi pravidelně dojíždělo i ze značných vzdáleností. V Rudém Právu nebo Československé televizi jsme si potom o těchto „výtržnících a spodině“ mohli mnohokrát přečíst, poslechnout a zhlédnout. V následujících letech potom členy skupiny „Plastiků“ čekala všelijaká STBácká perzekuce, vyšetřování, odsouzení do kriminálu nebo vyhánění do emigrace.
Do jednání rady MNV v Zelenči ještě pod vedením politicky zkušeného dlouholetého předsedy MNV (1960–1973) a dobráka Josefa Kasala s tím přišel počátkem roku 1972 nový starosta TJ Sokol. „Oslovili mne moc šikovní kluci s nápadem pořádat v sále Sokolovny kulturní večery pro mladé. Konečně něco pořádného pro naši mládež.“ Pečovat o náplň volného času dětí a mládeže v obci přímo nařizovala vládní opatření. Velmi pozitivně bylo hodnoceno, že se jedná o dlouhodobý a pravidelný kulturní projekt cílený na mladé lidi v obci (v podvečer každé příští úterý) a ještě s vysokou přidanou hodnotou. Pojetí večerů bude založeno na múzickém spojení hudby, zpěvu, tance, poezie a výtvarného umění. Iniciativa získala v radě MNV nadšený všeobecný souhlas a ihned bylo rozhodnuto organizovat a připravit první večer tohoto zajímavého projektu. Premiérová produkce byla avizována jako autorský večer básníka pražského undergroundu Andreje Stankoviče (1940– 2001) s hudebním doprovodem „Plastiků“.
Zatímco našinec se těšil, soudruzi z okresu bděli a usilovně pracovali. Řečeno dobovou terminologií vládnoucích struktur, jak bylo psáno v tisku a později ve vyšetřovacích protokolech členů „Plastiků“, „vystupování této hudební skupiny je vysoce nebezpečnou společenskou činností, neboť při tom dochází většinou ke značnému shromažďování závadové mládeže, zejména vlasatců, kteří se pod vlivem jimi reprodukované hudby, drog a alkoholických nápojů dopouštějí výtržností a jiné trestné činnosti“. Krátce před první uměleckou produkcí v naší Sokolovně přijel na MNV v Zelenči, přesněji řečeno vlítnul jak tajfun, jistý soudruh z ideologického oddělení Okresního výboru KSČ Praha-východ. Venkovští ani netušili, která bije. Nejmenovaný soudruh místním soudruhům soudružsky vyčinil. Po politickém bengálu a zběsilém jednání na MNV „poučil“ místní soudruhy o jejich slepotě, že nepoznali skrytého červa hrozby. V nejbližším možném termínu byla svolána schůze pléna MNV, která měla ukázat „vůli všech občanů“ proti připravovanému ohrožení Zelenče aktivitami „závadové mládeže“. Jediným bodem jednání pléna bylo hlasování o připravované kulturní akci „Zelenečská úterý“ s cílem smést to „ohrožení“ frontálním úderem občanstva. V plénu zasedli všichni zvolení členové a funkcionáři MNV, vesnické organizace KSČ a byli aktivizováni všichni zvolení zástupci místních organizací Národní fronty zastupující absolutní většinu zelenečských občanů, jmenovitě: sportovci, baby (ČSZ – Československý svaz žen), rusi (SČSP – Svaz československo-sovětského přátelství), mládežníci, králíkáři (ČSCHDZ – Československý svaz chovatelů drobného zvířectva), zahrádkáři, požárníci, samaritáni (ČČK – Český červený kříž) a myslivci. Bylo jich více než tři desítky.
Výchovná facka uštědřená ideologickým bohem z Okresního výboru KSČ místním splnila účel. Usnesení pléna absolutní většinou hlasů původně povolené konání „Zelenečských úterý“ zamítlo, těsně před již připraveným prvním koncertem. Z členů pléna MNV se „mladých“ jako jediný zastal pouze předseda, počtem členů největší společenské organizace, zahrádkář František Havelka. Později mu to dlouho nebylo zapomenuto. Za ČRS – Český rybářský svaz se ještě jako druhý odvážlivec opovážil rovněž souhlasně vyjádřit pro konání koncertů rybář Alois Jakubů, který se svévolně dostavil na jednání schůze, ačkoliv nebyl pozván. „ K tomuto názoru nebude přihlédnuto“, konstatoval místopředseda MNV, „neboť sportovní rybáři v Zelenči nejsou organizováni v místní NF, ale jsou různě členy v organizacích v Praze, Horních Počernicích a Čelákovicích a tudíž „tento názor nereprezentuje mínění všech našich soudruhů rybářů“.
Premiéra „Zelenečských úterý“ ale již byla v komunitě příznivců „Plastiků“ avizována plakáty v obvyklých pražských hospodách včetně informace o odjezdech doporučených vlakových spojů z Prahy do Zelenče. Plakáty vyrobil kvalifikovaný výtvarník a zároveň osobitý hráč na violu a housle „Plastik“ Jiří Kabeš. Všichni byli velmi natěšení na tu budoucí koncertní sérii, na každé příští úterý v Zelenči. Pro krátkost termínu se již organizátorům nepodařilo včas rozšířit mezi všechny příznivce „Plastiků“ zprávu o náhlém zrušení (zákazu) konání akce z rozhodnutí MNV v Zelenči, a tak se nestihlo zastavit běh událostí. Spoustu z nich se podařilo odradit od cesty do Zelenče až na poslední chvíli, v nádražní hale nebo na nástupišti u vlaku v Praze-Těšnově. To úterý stálo před Restaurací Jednota (dříve U Lva) u rybníku v Zelenči snad dvě stovky „takovejch divnejch vlasatců a individuí“. V lokále narváno, bzukot, výčep piva kulminoval, výčepní nestíhal. Seděli u piva nebo různě postávali před vchodem s půllitrem v ruce, asi padesát se jich opíralo o zábradlí na hrázi rybníka, někteří nenápadně korzovali kolem kapličky nebo postávali pod vrbou na hrázi. Několik místních nechápalo „ co že se to sakra v Zelenči děje??“ Z „Plastiků“ nakonec dorazili jen „Magor“ Jirous a Vráťa Brabenec aby ještě na místě osobně potvrdili svým fanouškům, že nepovolená akce byla opravdu zrušena. Vše skončilo postupným tichým rozchodem na železniční zastávku a odjezdem přespolních ze Zelenče.
Jako středoškolský student jsem o letních prázdninách v roce 1971 získal svoji první osobní zkušenost s praktikami normalizačního establishmentu zaměřenými na nekonformní mládež. Během konání jedné letní veřejné kulturní akce nazvané „Bengálská noc“ na hlavní pláži u Máchova jezera v Doksech (open- air se ještě neříkalo) se program organizátorům trochu zvrtnul. Dodnes vlastně nevím jak a proč, ale schytal jsem tam poprvé ve svém životě od příslušníků VB z České Lípy dvě rány pendrekem mezi lopatky. Událo se to, když nás ráno po tom nepovedeném koncertu hnali, řečeno tehdejší terminologií s všelijakými „antisocialistickými individui, vlasatci, volnou a jinou závadovou mládeží“ asi tři stovky účastníků akce uličkou se psy a za svištění pendreků na vlakové nádraží v Doksech. Někteří to tím pendrekem schytali opakovaně, první nakládačku dostali už předchozí večer při koncertu. V mělké vodě Máchova jezera a na přilehlé písečné pláži začali účastníky během tanečního křepčení s pomocí pendreků řezat „hlava nehlava“. Akce „Bengálská noc“ byla tímto předčasně skončena, násilně zmlkla hudební produkce, nezbedná mládež byla rozehnána do tmy borovicového lesa v okolí Macháče. Druhý den ráno jsme byli esenbáckou šikanou vyháněni ze spacáků a přinuceni rychle opustit Doksy přistaveným zvláštním transportním vlakem s doprovodem příslušníků VB až do Prahy-Vysočan. Stihnul jsem vystoupit z toho vlaku do břízoví na červené u stavědla kolejové odbočky Skály a přes Chvaly až do Zelenče jsem již došel pěšky pěšinkou podél železnice. Mladí a právě vstupující do života jsme si přirozeně tehdy ještě neuvědomovali, že to jsou ty pověstné praskliny v základech společenského systému, který v roce 1989 rupne.
Článek je vzpomínkou na konec nádraží Praha-Těšnov, normalizační dobu a jedno neobyčejné srocení lidí na vsi u rybníku v Zelenči. Možná to celé vyprávění čtenáři připadá jako bizarní panoptikum.
Luděk Kudrna
