Ústně předávanou, později zapsanou, lidovou posměšnou povídačku o jednom z místních, co neuhlídal svoji hubu, jistém „Cintovi ze Zelenče“, jste určitě již také zaslechli nebo četli. Obsah i podstata té zkazky jsou nám dnes dobře známy z útlé publikace, kterou „u příležitosti VI. večera spolku českých bibliofilů v Praze dne 8. listopadu 1930 ve 127 výtiscích… vydal Josef Čermák-Irma“.
Jak sám Čermák úvodem díla sděluje, „poprvé to rčení již dávno zaslechl, ale teprve v nynějším působišti na Brandýsku, v obvodu jehož obec Zeleneč se nalézá, dověděl jsem se příčinu a původ rčení toho“. V osobní knihovně po předcích uchovávám devadesát let starý, Čermákem vlastnoručně červenou tuhou podepsaný výtisk číslo 8. Celý text zkazky také v roce 1931 publikoval ve sborníku Naše Polabí, kde Čermák-Irma býval pravidelným autorem. Neopovažuji se soudit, zda se ta věc skutečně tak udála, jak Cinta obec Zeleneč „navěky“ proslavil. O tom příběhu v souvislostech jsem v Zelenči mnohé slyšel, a proto tvrdím, že se zasloužili i jiní. Je to vlastně příběh o lásce k místu, o patriotizmu, o úsilí přispět a zachovat historii, o posilování povědomí, že jsme tady doma.
Velkostatkář Václav Novák (1870–1953)
Velkostatkář Václav Novák byl rodákem z Pátku u Poděbrad, kde byli jeho předci rolníky. Do Zelenče přišel v roce 1909 hospodařit na velkostatek s velmi dlouhou a bohatou historií, původní místní největší, starý rustikální dvůr. Byl v představenstvu Svazu československých velkostatkářů, předsedou Zemědělské Jednoty v Brandýse, prosazující pokrok a zájmy zemědělského stavu a dozorčí rady Hospodářského družstva v Brandýse. Působil rovněž na Okresní správní komisi (dnes Okresní úřad) a ve výboru Družstevních podniků v Dražicích nad Jizerou. Ve třicátých letech družstvo v Dražicích patřilo k největším v Československé republice. Provozovalo řadu podniků, mlýny, cihelnu, pekárnu, kovárnu, sklady, opravnu strojů, zásobovací prodejny, vodárnu, výrobu elektrických stožárů aj., ale zejména vodní a parní elektrárny, které zásobovaly energií rozsáhlou oblast. Elektrická energie z Dražické vodní elektrárny byla za Novákova přispění na konci dvacátých let přivedena také do Zelenče. Na vybudování rozvodné sítě v obci se potom finančně podíleli i místní členové družstva pro rozvod elektřiny.
Lahev na mléko z velkostatku v Zelenči. Před 1. sv. válkou se prodával litr mléka za 15–20 haléřů, po válce za 1,20 Kč
V Zelenči byl Václav Novák rovněž předsedou vodních družstev, která meliorovala málo úrodné pozemky v povodí místních potoků. Byla odvodněna pole dříve pojmenovaná V zahrádkách (Zelenečský potok) a V jezírkách (Čelákovický potok). Na velkostatku hospodařil, posuzováno dobovým pohledem, velmi moderně. Například mléko bylo dodávané do Prahy již ve ʺspotřebitelském baleníʺ, v originálních lahvích, zeleninu pěstoval na velkých plochách s pomocí umělé závlahy, aj. Novák byl v obci historicky prvním abonentem telefonní stanice, tehdy nově poskytované služby Poštovním a telegrafním úřadem v Horních Počernicích, do jehož doručovacího obvodu do roku 1934 Zeleneč spadal. Od meziválečných let byl pokračovatelem hospodaření Václava Nováka syn Vítězslav. Bohužel vlivem doby s násilným zánikem statkářského stavu se Novákové zároveň stali posledními hospodáři na uvedeném velkostatku. Tady prožili poválečnou životní křivdu z vyvlastnění a vystěhování rodiny na Jablonecko.
Václav Novák byl v době napsání zkazky o Cintovi (1930) zralý činorodý muž, který se ohlíží za svým životem, jehož polovinu již prožil tady v Zelenči. Třicátá léta v Československé republice byla vrcholným obdobím pro různé společenské, národní a vlastenecké iniciativy s kulturními a historickými zájmy. S tímto záměrem se také v našem regionu Brandýské Polabí setkávali a sdružovali různí nadšenci, mecenáši, vzdělaní a tvůrčí lidé, často učitelé, podnikatelé nebo úředníci. Při sčítání lidu v roce 1930 byla obec Zeleneč vyhlášena v rámci Brandýského okresu za „obec s nejvíce vzrostlým počtem obyvatelstva“ oproti předchozímu sčítání z roku 1921. Nevídaným, více než 100% nárůstem počtu obyvatel a domů se zcela vymykala obcím v okolí Prahy, které rostly asi 5x nižším tempem. Vím to pouze z vyprávění, podrobnosti neznám, ale žili zde lidé, kteří měli touhu a potřebu posilovat patriotizmus místních i přišlých.
Počátkem třicátých let byl velkostatkář Novák přizván do výboru Okresní jednoty musejní v Brandýse a s Čermákem se již znal. Údajně on byl iniciátorem a již dříve požádal Čermáka, aby s tím svým jedinečným tvořivým lokálním písmáctvím a zaujetím zkazku o Cintovi zapsal. Stará zkazka tady do té doby žila pouze v ústně předávané podobě, Čermák snad nenašel žádný písemný pramen a příběh znal již dříve od některého z jeho zdejších vypravěčů. Docházel za stařečky a stařenkami často, hodně také do Svémyslic, Jiren a Šestajovic. To zadání uchopil po svém, napsal krátké subtilní dílko, vlastně mu postačilo jen několik řádků, aby tím zajistil spojení Cinty se Zelenčem určitou historickou „nesmrtelnost“. Máme svoji legendu, úsloví, ducha, svého Cintu. V předmětné publikaci Čermák potom vydal spolu dvě zkazky, které spojuje lokalita našeho Polabí. Přidal ještě jinou povídačku, o gatích hraběte Šporka (Šporkovy jelenice) a vydal je společně. Josef Čermák tím vykonal vstup Cinty ze Zelenče do písemnictví.
Josef Čermák-Irma
Josef Čermák (1882–1954), píšící také pod pseudonymem Irma, byl neskutečně tvůrčí osobností. Do Brandýsa nad Labem přišel počátkem dvacátých let z Rakovníka, když byl jmenován ředitelem Okresní zdravotní pojišťovny. Současně byl činný v řadě místních spolků, organizací i v politice. Jen namátkou byl předsedou Okresní správní komise, starostou okresní Hasičské župy, předsedou Československého červeného kříže, předsedou Okrašlovacího spolku, komisařem okresního Společenství hostinských a výčepníků, členem okresního výboru Strany sociálnědemokratické dělnické, ale především dvě desetiletí předsedou a později jednatelem Okresní jednoty musejní. Jeho velkým dílem byla koncem dvacátých let spoluúčast na dokončení záchrany kostela sv. Vavřince, jedné z nejstarších památek v Brandýse nad Labem. Zároveň byl básníkem, spisovatelem a redaktorem regionální literatury a vlastivědného časopisu Naše Polabí, členem bibliofilské společnosti, vydavatelem, aj. Vše vykonával jako nadšenec s nesmírným nasazením až sebeobětováním, jen v zájmu hledání, zachování a ochraňování lokálních kulturních a historických hodnot. Přestože nebyl rodákem, Brandýsko se pro něj stalo srdeční záležitostí. Doba po roce 1948 byla pro Josefa Čermáka, tvůrčího, talentovaného a nadšeného společensky činného člověka, který se na Brandýském Polabí o mnohé zasloužil, nevděčnou koncovkou. Zemřel 11. 12. 1954, je pohřben v Brandýse nad Labem.
Doba hospodářské krize, předválečná břemena, protektorátní bahno a poválečné zvraty již tolik nepřály původnímu záměru. „Cinta ze Zelenče“ získal v běhu času jiné dimenze, které neměly nic společného se vznešenými počiny starých pánů, dnes zcela zapomenutými. S různými poznámkami a narážkami na téma “Cintov, Cinta , Cinták, Cintovák, ..“ jsme se občas potkávali doma, ve škole, v zaměstnání, při cestování, při aktivitách v okolních obcích, v hospodách a při zábavách, někdo i daleko od Cintova. Jako šestnáctiletého studenta mne „Cintákem“ dokonce začal titulovat taneční mistr Václav Brouček při tanečních kurzech v Obecním domě – Repre v Praze, když se dozvěděl o mém bydlišti: „Mladý muži, odkud jste? … Ze Zelenče? … Z Cintova? … Hm… Hm…“ Pro partnerky z tanzkursu jsem byl ale potom… Cintováčkem???
Všeobecně známým „Cintovákem“ (za protektorátu Cintwágn) býval poslední připojený vagon vlakových souprav jedoucích z Prahy, který se po zastavení téměř do posledního cestujícího vyprázdnil na železniční zastávce v Zelenči. Býval vyhlášený veřejným lustrováním zelenečských témat. Za klapotu kol jedoucího vagonu místní intelektuální výkvět si hlasitým tlacháním krátil cestu z práce domů. Mnozí cestující z Čelákovic, Lysé nebo Poděbrad se nástupu do posledního vagonu „Cintováku“ vědomě vyhýbali. Když koncem padesátých let místní občané svépomocně postavili na železniční zastávce budovu čekárny, z okénka projíždějícího vlaku přespolní stavbu nazývali „Cintovna“. „Sráči z Cintova“ nás počátkem sedmdesátých let titulovali u vojenské odvodní komise v Brandýse, když jsme jako branci ze Zelenče ignorovali apel na „uvědomělé obránce vlasti“ sjednáním ročního předplatného armádního deníku „Obrana lidu“. Kdo se neupsal k odběru armádního tisku, nebyl připuštěn před odvodní komisi a zároveň byl arestován v čekárně před zdravotní prohlídkou až do „vyměknutí“. Nejzatvrzelejší odmítači podepsali to novinové předplatné vysvlečeni do trenýrek až v podvečer, převážně z hladu. Do jednoho jsme se po roce znova sešli na poště v Zelenči při podávání storna proti automatickému opakování toho předplatného. Pro většinu z nás branců to bylo první setkání s absurditami normalizační armády. Pamětníci by jistě přidali či doplnili i jiné „cintoviny“.
Kopie originálního textu o Cintovi
V Zelenči, dnes převážně jen z vypravování v některých rodinách, ještě znají jméno Novákových ve vztahu k místní historii. Každý den při cestě starou částí Zelenče chodíme nebo jezdíme okolo bývalých hospodářských budov statku, koňských maštalí, zahrady (obory), zdi…, cestou k Zápům, Toušeni, Mstěticím a Šestajovicím kolem jejich bývalých polí…, na místním hřbitově kolem rodinného hrobu. Budovy a nádvoří původního velkostatku jsou po úpravách využity k jinému podnikání. Také objekt a pozemky staré školy, které slouží generacím místních již od roku 1934, jsou historickým přispěním Novákových naší obci. Některé objekty již zanikly (kovárna, vinopalna), jiné byly přestavěny nebo nově postaveny. Příběhy lidí z období před a během obou válek, jejichž živobytí, práce, strava i bydlení, bylo těsně spjato s velkostatkem Novákových, dnes již převážně nikdo nezná.
Článek je povídáním o fenoménu cintovství v Zelenči.
Luděk Kudrna
