Před 60 lety, 1. dubna 1961, byl znovuodhalen náš pomník. Pomník památce padlých ve světové válce 1914–1918 v Zelenči byl slavnostně odhalen 28. října 1928 na návsi, v roce 1945 byl doplněn jmény obětí z období 2. světové války a v roce 1961 přemístěn na současné stanoviště. V roce 2018 u příležitosti stého výročí vzniku Československé republiky byl pomník obnoven a doplněn o další jména. Jména vytesaná do kamene pomníku nám dnes připomínají oběti válek. V běhu času odešli poslední pamětníci, svá svědectví a vzpomínky na naše padlé již nikdo nepoví. Zůstávají jen střípky z vypravování. V obci ještě výjimečně žijí vzdálení příbuzní obětí, někteří navštěvují na místním hřbitově jejich rodinné hroby. U několika jmen obětí lze nalézt archivní nebo matriční zápisy. V některých rodinách se uchovávají poslední fotografie, dopisy od kamarádů nebo krajanů, se kterými se náhodně míjeli na cestách války. Někdy již nelze zjistit ani ověřit téměř nic.
Do první světové války rukovalo asi milion čtyři sta tisíc povolanců původem z Čech, Moravy a Slezska z tehdejší rakousko-uherské monarchie. Asi desetina z tohoto počtu se nevrátila – padli, zemřeli nebo zůstali nezvěstní. Dnes si je jako válečné oběti připomínáme na pomnících, hřbitovech a pietních místech. Informace o místních obětech války byly po 1. světové válce zpracovány v rámci okresu v Památníku našeho osvobození, vydaném v Brandýse nad Labem v roce 1928. Někteří naši padlí, zemřelí či nezvěstní byli rodáky ze Zelenče, jiní byli přespolní, přišli k nám zejména za živobytím na statcích zdejších sedláků. Až na výjimky nevíme, kde se nalézají jejich hroby.
Pomník v Zelenči byl slavnostně odhalen 28. října 1928. V pozadí objekt statku a Lípa svobody zasazená 4. května 1919
Původní místo pomníku v parku na návsi mělo „genius loci“ tehdejší obce. Z těch domů v okolí návesního rybníku, srdce tehdejší obce, mnozí napsaní na pomníku pocházeli. Tady žily jejich rodiny, tady to důvěrně znali, loučili se, odcházeli do války a poté je oplakávali jejich rodiče, vdovy, sirotci a sourozenci, sem se již nikdy nevrátili. Lze říci, že pozůstalí prožívali tu ztrátu svých blízkých ve válce po celý další život. V roce 1960 bylo rozhodnuto vytvořit důstojnější místo a okolí pro pomník s jeho přemístěním. Na místě, kde dnes pomník stojí, bylo v roce 1928 pole. Pomník zde byl znovu odhalen na Bílou sobotu 1. dubna 1961. K umístění pomníku bylo celé jeho okolí upraveno na park.
Z první světové války se navrátili:
Josef Novotný (1892) zemřel následkem válečného zranění ve městě Arad v Sedmihradsku (dnes v Rumunsku) v roce 1914
Josef Setnička (1888) zemřel následkem válečného zranění v roce 1915 v Praze
Alois Setnička (1891) zemřel ve vojenské nemocnici v Aradu v roce 1915
Josef Musil (1896) zemřel následkem válečného zranění ve Vídni
František Hora (1893) padl u města Mionica v Srbsku v roce 1914
František Horais (1898) zemřel následkem válečného utrpení a věznění v Rusku v roce 1918
Ottokár Růžička (1893) zůstal nezvěstným v Itálii
Antonín Hřebíček (1893) zůstal nezvěstným ve Francii
Martin Pešta (1888) zůstal nezvěstným v Itálii
Josef Chrpa (1896) zůstal nezvěstným „v dáli“
Václav Škréta (1900), zemřel v roce 1918 ve vojenské nemocnici v Brandýse nad Labem, pohřben byl ve Svémyslicích
Josef Karbulka (1889) zůstal nezvěstným v Rusku v roce 1916
Václav Trnka (1883), padl v Rusku na transsibiřské železnici u města Ilim v roce 1918, legionář, pohřben byl v Čeljabinsku. Byl jediným zelenečským legionářem padlým v boji.
Pomník 262 čs. legionářům v Čeljabinsku na Urale (2011), jméno zelenečského legionáře Václava Trnky je na prvním vagonku, první vlevo nahoře
Josef Karbulka a Václav Trnka byli jako zapomenutí na pomník dodatečně připsáni u příležitosti obnovy pomníku k 100. výročí vzniku Československé republiky v roce 2018.
Po druhé světové válce byla na pomník v roce 1945 připsána dvě jména obětí z období protektorátu, náš občan a odbojář František Kohout (1914–1945) a pražský barikádník Ivan Faltus (1918–1945). Na ně jsme vzpomínali v článcích Za vlast a svobodu! a Ave Ivane Faltusi!
V archiváliích policejní věznice pražského gestapa v Malé pevnosti Terezín lze o Františkovi Kohoutovi nalézt záznam z této tragické doby (zkráceno), … „do věznice v MP Terezín byl předán: 26. 12. 1944 z Prahy-Pankrác… vězeňská cela: 40-41… datum ukončení věznění: 2. 5. 1945… důvod ukončení věznění: popraven“. František Kohout žil v Zelenči jen krátce za protektorátu, kdy se sem přiženil. Zatčen byl v roce 1944 v souvislosti s ilegální odbojovou činností. Po zatčení byl František Kohout vyšetřován, vězněn ve věznici na Pankráci a poté převezen do věznice pražského gestapa v Terezíně. Byl obětí poslední a největší hromadné popravy v Terezíně dne 2. května 1945, při níž bylo popraveno 51 vlastenců. Všechny oběti popravy byly zpopelněny v krematoriu koncentračního tábora v Litoměřicích. Jejich popel byl později uložen pod ústředním pylonem památníku Malá pevnost Terezín, jména obětí jsou připomenuta na pomníku. Oběť bratrů Františka a Karla Kohoutových, svých rodáků, je také připomínána na pomníku obětí válek v Brandýse nad Labem- Staré Boleslavi, kde lze rovněž najít jejich jména na rodinném hrobu.
František a Karel Kohoutovi na pomníku obětem bojů za svobodu v Brandýse nad Labem
Podle vypravování Evlalie Faltusové, sestry Ivana Faltuse, byl Ivan v době protektorátu členem ilegální vlastenecké struktury. Údajně se znal také s bývalým spolužákem z Obchodní akademie v Praze-Karlíně, s odbojářem Karlem Kohoutem (1919–1945) ze Staré Boleslavi, mladším bratrem Františka Kohouta, oba působící v odbojové skupině „Střed“. Po propuknutí povstání 5. května 1945 utrpěl střelné zranění, na jehož následky 6. 5. 1945 zemřel ve Všeobecné nemocnici v Praze. Ivan Faltus byl pohřben 18. května 1945 na Čestném pohřebišti hřbitova v Praze-Ďáblicích do hrobu číslo 35. Ela Faltusová vzpomínala také na emočně těžké období rodiny v Zelenči v prvních poválečných dnech, když doprovázela svého otce Jana Faltuse při pátrání po Ivanovi v porevoluční Praze. V rodinné pozůstalosti se o tom zachoval dopis od paní Heleny Černé, bytné z domu na Hanspaulce, kde Ivan naposledy v Praze bydlel. Našel jsem také inzerát z dobového tisku z 20. 5. 1945, kterým Faltusovi hledali na základě informací z dopisu svědka Františka Hrušku z Bubenče, který od zraněného Ivana převzal k vyřízení posledního vzkazu otci do Zelenče.
Výstřižek inzerátu z Rudého Práva ze dne 20. 5. 1945, kterým Jan Faltus hledal svědka o zraněném Ivanovi
Na tomto místě článku chci také vzpomenout na v Zelenči zapomenuté oběti válek, jejichž jména na našem pomníku padlých nejsou. Poválečnou obětí byl italský legionář Josef Velebil (1894), který přišel do Zelenče až po 1. sv. válce, když se tady oženil. Zemřel v roce 1926 v důsledku válkou poškozeného zdraví a tuberkulózy v okresní nemocnici v Českém Brodě, kde byl také pohřben.
Barikádník Miroslav Novotný, padlý při Květnovém povstání v roce 1945 v Praze, byl zdejším rodákem. Narodil se a vyrůstal v Zelenči v domě č. p. 1, kde jeho otec Vincenc Novotný byl šafářem na velkostatku u Passerových. Syn Mirek Novotný, profesí obchodník, byl od mládí členem TJ Sokol a od roku 1935 aktivním členem Národní gardy. Zde se mladí muži, vlastenecky smýšlející „bratři“, připravovali v tomto duchu k obraně republiky v ohrožení. V období 1937–1939 vykonal vojenskou prezenční službu u pěšího pluku Jiřího z Poděbrad v Litoměřicích. Po vzniku protektorátu pracoval jako obchodní příručí koloniálním zbožím v Praze-Smíchově, v roce 1941 se oženil a spolu s rodinou potom žil v Dolní Krči. V policejních archivech z roku 1945 lze nalézt záznam o dnes již neexistujícím posledním místě jeho bydliště v ulici Rovinná 401 v Dolní Krči a záznam z 6. 5. 1945 o jeho smrti zastřelením příslušníky vojsk SS u Krčského hřbitova. Padl v boji následkem průstřelu hlavy, byl pohřben 11. 5. 1945 do společného hrobu na Zelené lišce. Pohřebiště bylo koncem padesátých let zrušené. Již nenajdeme ani v záznamech zapsané místo uložení těla padlého Miroslava Novotného „v prádelně na Zelené lišce“. Prvorepublikový objekt Ústřední prádelny se před demolicí v roce 2006 nalézal přímo u hlavního vchodu na hřbitov. Až v novém miléniu byla z iniciativy místních nedaleko zdi hřbitova na místě tehdejšího nálezu padlých povstalců, před domem č. p. 1677/3 v Olbrachtově ulici, umístěna malá žulová pamětní deska mj. také se jménem Miroslava Novotného. Podle tehdejšího hlášení velitele této povstalecké oblasti Prahy z května 1945, největší počet padlých a zraněných byl evidován právě na Pankráci a v Michli, v místech intenzivních bojů povstalců s vojskem Wafen SS. U zmiňovaného hřbitova, v blízké školní budově na Zelené lišce sídlila hlavní část mužstva strážního praporu SS Praha (Wachbataillon 2 Prag), jehož příslušníci se zde dopustili mnoha zločinů na civilním obyvatelstvu. V blízkých ulicích směrem do centra Prahy probíhaly prudké boje na barikádách.
Policejní záznam o padlém v boji, Miroslav Novotný (1917–1945)
Mezi oběťmi 2. světové války v Zelenči musíme ještě vzpomenout na našeho občana Jiřího Sengla (1909–1945), který byl smrtelně zraněn v Praze 25. března 1945. Zemřel na německé chirurgické klinice všeobecné nemocnici na Karlově náměstí v důsledku střepinového zranění při leteckém náletu. Rodák z Růžodolu u Mostu byl zámečníkem v letecké výrobě v Praze-Letňanech. Rodina Senglových, poté pozůstalí manželka Růžena a synové Jiří a Václav žili ve Smetanově ulici č. p. 240. Jeho hrob se nachází na místním hřbitově v Zelenči.
Pozdním tragickým následkem války v Zelenči byla smrt rolníka Aloise Hroudy z 10. 6. 1946, pohřbeným ve Svémyslicích. Alois Hrouda žil ve Školní ulici č . p . 63. Zahynul po smrtelném zranění v důsledku exploze granátu, který se aktivoval dotykem radlice při proorávání řepy. Granát byl pozůstatkem po odzbrojování vojska v květnu 1945 na poli u železnice nedaleko Mstětic.
Podle stále neuzavřeného bádání historiků je počet obětí německého nacismu z občanů předválečné Československé republiky zhruba 350 tisíc, z čehož asi 270 tisíc byli Židé. V Zelenči je rovněž evidováno devět našich občanů, obětí holocaustu – Oskar Fuchs (1904), Ervín Kollin (1910), Otto Kollin (1908), Ida Kollinová (1876), Edgar Kosina (1909), Hugo Kosina (1878), Flora Kosinová (1884), Otto Pollak (1896) a Jetty Pollaková (1893). Obětmi holocaustu byly rovněž rodačky ze Zelenče, jež v době předvolání do transportů již žily v Praze Rozalie Porgesová Meislová (1856) a Julie Porgesová (1859) .
Článek je připomenutím jmen a uctěním památky válečných obětí, našich občanů a rodáků.
Luděk Kudrna
