V Zelenči působí už 36 let. Je vždy usměvavá a ochotná. Bez naší obvodní lékařky bychom si asi nedovedli představit život v obci. Alena Hendlová je praktickým lékařem pro dospělé i děti, v republice jsou prý jen čtyři podobné ordinace. I kapacity té její jsou však omezené, a tak některé nové pacienty bohužel musí odmítat.
Jak dlouho v Zelenči působíte a pamatujete si ještě na začátky?
Už jsem tady 36 let. Já jsem původně začínala jako zaměstnanec nemocnice v Brandýse, a protože Zeleneč, kam jsem se přistěhovala, byl malá vesnice, tak jsem vždycky pracovala ještě někde jinde. V Jirnech, Čelákovicích, Motorletu a pak také jedenáct let v domově důchodců v Jenštejně. Tady jsem byla široko daleko poslední doktor, co se zprivatizoval, protože to bylo poměrně složité. Udělala jsem tehdy úvahu, že spojení pediatrie se všeobecným lékařstvím by mohlo jít dohromady, a tak jsem po čtyřleté přípravě atestovala i z pediatrie. Dopoledne jsem někde stážovala a odpoledne jsme ordinovali. To byla docela náročná čtyřletá příprava.
Ordinovala jste už od začátku v této budově?
Ano, tady vedle, kde je dnes obecní úřad, tak tam jsem začínala. Byla tady ordinace praktika, pak bylo zubní a tady u mě byla dětská ordinace, kam jezdila paní doktorka z Čelákovic. A jakmile se také zprivatizovala, tak měla dost své práce v Čelákovicích a přestala sem jezdit.
A daří se skloubit práci dětského lékaře a praktického lékaře pro dospělé?
Všude ve světě to tak je a považuje se to za dobré spojení, protože ten lékař zná vlastně celé rodiny. Mně se to líbí a zdá se mi to smysluplné, jenom je to samozřejmě náročnější. Všude ve světě je to zvykem, jen u nás jsme taková rarita. Co já vím, tak jsme jen čtyři takoví lékaři v republice.
Jak těžké je dnes dělat praktického lékaře? Vybrala byste si to znovu?
Mně strašně lákali, ať zůstanu na interně v Praze. Já sama jsem chtěla být psychiatr, ale vzhledem k tomu, že měli jediné volné místo v Mladé Boleslavi, tak se mi zalíbilo být praktikem. To je o opakovaném kontaktu. Není to jako v nemocnici, kde toho člověka vidíte týden a pak ho propustíte a už nevíte, jak to s ním dopadlo. Mně se zdá, že lidé, kteří ke mně už těch 36 let chodí, jsou vlastně mí příbuzní.
Máte pacienty, na které se těšíte?
Samozřejmě. Já bych dokonce řekla, že máme se spoustou lidí mezi sebou důvěrný vztah.
A je Zeleneč v něčem jiný?
Přistěhovala jsem se do vesnice, kde bylo více starších lidí a teď se naprosto změnila struktura obyvatel. Převládají tady mladí lidé s dětmi. Takže mně se hodně změnila struktura pacientů.
Dnes je složité už se u praktického lékaře jen zaregistrovat, řada z nich má plno. Jak je to u Vás?
My máme také plno. Tady na okrajích Prahy se podle mě zcela neuváženě staví. Najít třeba pediatra je hodně těžké. Jen tento týden jsem dostala asi deset dotazů, jestli by se u nás nemohl někdo zaregistrovat a dvě třetiny z toho jsou děti. Kapacita každé ordinace bohužel někde končí. Mně každé nové dítě udělá radost, ale když třeba přijde nějaká chřipková epidemie a pacienti musí sedět v čekárně až tři hodiny, tak to prostě nejde, protože ani já nejsem stroj. Samozřejmě tu a tam, když se v rodině narodí nové dítě, tak jej přijmeme, ale jinak jako všude okolo máme plno.
Co jim pak radíte?
Tady je každá rada drahá. Vznikají nové ordinace, když někde vznikne potřeba a ještě se najde doktor, ale těch absolventů zase tolik není.
Jak jsou na tom Zelenečáci se svým zdravím? Co vlastně jako praktická lékařka nejčastěji řešíte?
Samozřejmě civilizační choroby. Od středního věku přicházejí hypertenze a hyperlipidémie a takové ty civilizační choroby jako jsou vertebrogenní potíže (bolesti zad, pozn. redakce). Děti zase mají svá specifika, rýmy a kašle. Teď jsme měli druhou vlnu chřipky.
Máte nějaký recept, jak žít zdravě a přitom si ten život také užívat?
To jsou pořád ty stejné rady, stačí trošku střídmosti a trošku pohybu. Já spíš tady v ordinaci vidím, že lidé jsou vyčerpáni psychicky. Doléhá na nás doba, která tlačí na výkon nás všech. Do toho, když si připustíme třeba nějaké mezinárodní problémy, tak je na depresi zaděláno. Takže to musíme nějak ventilovat, já třeba chodím cvičit tai-či a snažím se chodit do přírody.
Naštěstí je to už pomalu za námi, ale co s námi udělal covid?
Já jsem za celý život tak náročné období nezažila. Ještě, že jsme už před covidem dokázali elektronicky vystavit třeba neschopenku a e-recepty. My jsme tady dva roky seděli v masce, roušce a v rukavicích a u okénka jsme brali všechny testy a odběry. A co to udělalo s populací? Myslím, že teď mají napilno hlavně psychiatři a psychologové. A bohužel se to týká i dětí, které mají své deprese a svoje těžkosti. Na těch se ta sociální izolace hodně podepsala. I děti dnes potřebují antidepresiva a to mně přijde hodně smutné.
Musí k Vám pacienti vždy přijít osobně, nebo stačí dnes řešit některé věci telefonicky a prostřednictvím e-receptu?
Nemusejí vždy přijít osobně. Má to svoje výhody, ale posílat jenom recepty a nevidět toho člověka osobně několik let také není dobře a není to ta správná lékařská péče. Já nejsem úplně přítel telemedicíny, potřebuji toho člověka také vidět a vyšetřit. Nesporně to je výhoda, když člověk leží doma s chřipkou a umí si poradit sám, tak mu můžu přes e-recept poslat léky a neschopenku. Ale pokud si lidé léčí třeba tlak, tak já vždy říkám, že jednou jsem ochotná ty léky poslat a podruhé zase musí sami přijít. Takže se vidíme dvakrát do roka a to už vím, jak se těm lidem daří.
Co přejete Zelenečákům kromě zdraví?
Já bych jim přála, aby se jim tady dobře bydlelo. Akorát už bohužel pomalu mizí ta zajímavá krajina v okolí, remízky a aleje, kde si člověk může občas vyvětrat hlavu. To kdyby se podařilo zachovat, tak se nám všem žije daleko lépe. Takže nám všem přeji zachovat nějakou kvalitu bydlení.
Ondřej KOPA
