Už více než půl roku je ve funkci nový ředitel zelenečské základní školy Jiří Ptáčník. Škole se za tu dobu podařilo už několikrát vstoupit do veřejného prostoru. Naposledy organizováním sbírky na pomoc Ukrajině. Ředitel musel po svém nástupu na konci srpna řešit zajištění výuky po odchodu dalších učitelů. Celá škola se musela vyrovnávat s covidem a důsledky distanční výuky. A celé školství za poslední dva roky vlastně prošlo takovou malou revolucí. I na tato témata jsme se zeptali v rozhovoru pro Zelenečský časopis.
Ředitelem školy jste přes půlrok, jaké byly ty první měsíce?
První měsíc byl opravdu hrozný a nejhorší to bylo úplně na začátku srpna. Škola mi byla předána na konci července zhruba během půl hodiny. Pak jsem tady zůstal sedět a vlastně jsem vůbec nevěděl, co dělat. Neměl jsem ani zástupkyně, nikdo tu nebyl a nikoho jsem neznal. V tu chvíli bylo těžké se odrazit a začít něco řešit. To byly asi ty nejhorší chvíle. Špatné časy pak přišly i v momentě prvních střetů s veřejností, kdy si například někdo trval jenom na tom svém úhlu pohledu a nedokázal pochopit, že jsem zodpovědný za 530 dětí a 60 zaměstnanců. Střety byly třeba kvůli rouškám. To byly chvíle přemýšlení, jestli to mám zapotřebí. Ale jsem vděčný za tým, který tady mám. Jsme si oporou. Myslím tím své paní zástupkyně a hospodářku, protože já jsem si ze soukromého sektoru přinesl, že je důležité práci delegovat. Snažím se školu někam vést, ne ji úplně řídit. Nechci, aby to byla taková ta direktiva. Chci přemýšlet, co potřebují i učitelé, co by pomohlo dětem. V hlavě mám spoustu projektů, některé už i běží, nebo budou zahájeny příští rok. Teď už jsme v té budovatelské části a už ani nejsem zděšený ze všech těch formulářů. Bál jsem se přebujelé administrativy, ale není to tak hrozné.
Změna je vidět hned, když k Vám přijdu do kanceláře. Sedíte tu společně se svými zástupkyněmi. Škola má také hospodářku, je to velká pomoc?
Obrovská. Hlavně v tom, že takovou tu běžnou administrativu, například vyřízení kartičky a podobných věcí, od sebe dostanete. A v ten moment máte prostor například na to zajistit finance na projekt, rozdělit jej, promluvit s těmi správnými lidmi. Neumím si představit, že bych řešil, jestli třeba v tělocvičně neteče teplá voda. Ke mně se to samozřejmě dostane a já rozhodnu, jestli to uděláme tak nebo tak, ale už nejsem zahlcen zbytečnými detaily, které není potřeba řešit. To, že sedíme společně, je popravdě velmi funkční model a podtrhuje tvrzení, že nechci školu řídit, ale vést. Vše řešíme ihned a komunitně, operativně si dělíme úkoly a jeden druhého umíme podpořit.
Během letních prázdnin odešlo několik učitelů. Jak se daří pedagogický sbor stabilizovat? Nechybí Vám aktuálně učitelé?
Jestli se podařilo učitelský sbor stabilizovat vlastně můžete říct nejlépe vy jako rodič. Já si myslím, že ano. Teď jsme ale na nutném minimu pro takto velkou školu. Pokud budeme chtít nabídnout například více volitelných předmětů, což nyní zvažujeme a já věřím, že to tak bude, budeme učitele hledat. V tuto chvíli je ale škola, co se týče pedagogického sboru, stabilizovaná. Před mým příchodem odešlo poměrně hodně lidí, ale byly to často velice malé úvazky. Moje vize je mít tady samozřejmě co nejvíc plných úvazků, protože se tak dá i lépe pracovat s rozvrhem. Vytvořit ho na konci srpna byl docela oříšek. Proto jsme také spojili deváté třídy, což nám nakonec pomohlo danou situaci zachránit.
To spojení devítek ušetřilo učitele, ale asi to není ideální řešení vůči dětem?
Ušetřilo to učitele a zcela ideální řešení to samozřejmě není. Sami jsme ale po čtvrtletních a pololetních poradách překvapeni, jak si to dobře sedlo. Měli jsme z toho obavy, a možná to jako rodič vnímáte jinak, ale zpětné vazby jsou nakonec dobré. Samozřejmě jsou tam drobnosti, neslo to spoustu potenciálních úskalí a možná jsme děti vystavili většímu stresu, zejména v prvních dnech. Ale stalo se to hlavně kvůli tomu, abychom nenabírali někoho nového za každou cenu.
Zápisy má škola ještě před sebou, máte už nějakou představu o počtu nových tříd v příštím roce?
Vypadá to, že budeme otevírat pouze dvě třídy. Chceme zavést trochu komfortnější způsob zápisu. Přes online formulář, který se zároveň bude propisovat do našeho systému Škola Online. Rodiče si budou moci rovnou vybrat termín zápisu. Chceme se otevřít moderním možnostem, ale zároveň uděláme tuto část i pro ty, kteří přihlášku chtějí vyplnit rukou. Snažíme se rodičům přizpůsobit, protože chápeme, že jsou to zaměstnaní lidé.
V Zelenči se hodně debatuje, jestli by škola potřebovala nové učebny. Potřebovala by je?
Tahle škola je za mě moc krásná. Tím, jak je členitá, je vlastně i strašně zajímavá. Nese to ale s sebou také negativa. Některé třídy jsou díky tomu na počty dětí, které nyní máme, relativně malé. A zároveň musíme také více přemýšlet nad rozmístěním učeben, zvlášť jazyků, aby se děti nepřeváděly z jedné strany na druhou. Je to totiž více než čtyři sta metrů. Proto se už nyní scházíme se všemi učiteli a děláme si itinerář, jak příští rok rozdělit třídy a úvazky učitelů. Detašované pracoviště u rybníka nám pomáhá zejména ve dvou ohledech. Za prvé se děti mnohem lépe aklimatizují na školu a je tam pro ně v prvních třídách start mnohem jednodušší. A pak je tu druhá věc. Téhle škole ohromně chybí odborné učebny. Nejsou. Neexistují. Jsou tu jenom kmenové třídy a jsme rádi, když někde vyšetříme jazykovou učebnu. Když budeme moci mít děti ještě někde jinde, protože tady se v rámci areálu školy nikam nerozrosteme, můžeme realizovat možná smělé plány třeba na přírodovědnou učebnu, kde se budou moci dělat i pokusy z chemie. Mít lépe koncipované počítačové učebny, dětem nabídnout více možností, mít třeba prostory pro výtvarnou výchovu. Více je dělit do skupinek, využít malé učebny tím, že třídy rozdělíme, byť bych na to třeba potřeboval další učitele, ale to je pořád lepší pro práci dětí. Takže ano, škole by se rozhodně hodily další učebny.
Možná by pomohlo, kdyby třídy byly v té staré budově a tělocvična byla na tělocvik?
Jasně, teď je to provizorní řešení. Pokud by byla možnost sídlit v nějaké budově, mít ještě někde nějaký prostor, tak by to pro nás bylo rozhodně lepší. A mít tam i samostatnou tělocvičnu. Vemte si, že děti musí nyní „cestovat“ ve větru, dešti, ve sněhu na tělocvik i na oběd a není to pro ně vůbec komfortní.
Covid, to asi bylo pro vás velké peklo?
Bylo. A někdy to bylo i takové čiré zoufalství. Byť se školu podařilo udržet v provozu tak, že jsme vlastně nikdy nezavřeli, i když v jednu chvíli chyběly tři pětiny dětí a třetina učitelů. Ale podařilo se to ustát i s tím, že někteří učitelé, byť covidní, vysílali z domova. Hodně nám pomohla technika, kterou jsme pořídili. Největší nápor byl v lednu. A když se nyní podívám n na neschopenky, na suplování, na veškeré s tím souvislé věci, tak to byl vážně masakr. Tehdy to i nejvíc dolehlo na psychiku. Ten strach, co bude. Vlastně jste v pondělí vůbec netušili, co bude ve středu. Kdo bude učit, zda bude koho. Do toho, a to je pro mě úplně neuchopitelná věc, mi chodily výhrůžky, ať už od různých právnických společností, které se snad tím živily, nebo třeba vyhrožování doživotím za to, že nutím děti na chodbě nosit roušky a podobně. Taková ta část, kdy se lidé „odkopali“.
Se dvěma roky v covidu jsme se museli vyrovnat i my rodiče a především děti. Je to znát na jejich vědomostech?
Nejhůře to asi odnesli opět deváťáci. Jsou to větší děti, víc se stýkají a možná jsou i ohroženější. Měli strašně moc hybridních výuk nebo karantén. Byly ve škole třeba jen tři dny, potom zase byli několik dní doma a znovu a znovu. Muselo pro ně být rozhodně peklo, aby nesklouzli k prokrastinaci. Nemyslím si, že jsou na tom špatně, dělali jsme interní testy i srovnávací scio testy. Ale mohli by na tom být mnohem lépe, a tak teď budou potřebovat se zmobilizovat. A je otázka, jestli to v sobě někteří najdou. Těch zameškaných hodin je hodně. Rozhodně pro ně bude teď náročnější připravit se na přijímačky, byť se samozřejmě můžeme chlácholit tím, že na tom jsou v uvozovkách všichni stejně. Ale ono to tak nemusí být. Někdo jiný mohl mít motivaci silnější. A myslím si, že se to podepsalo i na dětské psychice. Z pohledu té nejistoty, kdy vlastně nevěděli, jestli jim zruší hory, dovolenou, cokoli. A do toho samozřejmě i tlak v rodinách, kdy my jsme je ze školy sice poslali do karantény, ale rodiče se nějak museli živit, museli odjet do práce. I na to jsem se vždycky snažil dívat. Abych tady jenom plošně neřekl, já zavřu školu, je to pro mě jednodušší a jsem v klidu. Ale také bylo důležité nepodlehnout tlaku a nedat ředitelské volno, když jsem situaci nevnímal jako tak vyhrocenou.
A potřebujete školského psychologa? Nejsou třeba děti závislé na počítačích?
Byť učím informatiku, tak to úplně jako závislost nevnímám. Děti si zvykly, že je dnes pro ně třeba mobil víc po ruce. Mají ho i pro výuku. Nebo si zvykly, že byly stále nějak připojení. Ale psychologa potřebujeme. Už od začátku se snažíme, a bylo to i součástí mé vize, kontaktovat psychology a navázat spolupráci. Není to ale tak jednoduchá věc, jak by se zdálo. Jednak nejsou a jednak ani stát nemyslí na to, jak je z rozpočtu financovat. Ale co se nám povedlo je skutečnost, že již od listopadu tady máme psychoterapeutku, kterou nám pro teď hradí MAP Brandýsko (místní akční plán rozvoje vzdělávání, pozn. redakce). Tento projekt sice končí, ale chceme s ní spolupracovat dál, protože nám paní psychoterapeutka pomáhá analyzovat třídní prostředí. A pokud už tam narazí na někoho, kdo by potřeboval nějakou pomoc, hned se domlouváme s rodiči na soukromých sezeních nebo individuální péči. A tak už máme několik dětí, se kterými spolupracuje a kterým pomáhá. Tím zároveň pomáhá i třídním učitelům. Je to za mě velký posun. Samozřejmě, že by nám pomohlo tady mít svého psychologa. Tím, že jsem se zřekl ředitelské kanceláře, máme pro něj vytvořený prostor, kde nyní sídlí naše školní poradenské pracoviště. Výrazně by pomohlo, kdybychom uměli dětem pomoct rychleji, než to zatím zvládáme.
Přinesly měsíce v covidu i něco pozitivního? Ty poslední roky vnesly revoluci do školství.
Já to samozřejmě chytnul až relativně na konci. Učitelé museli dost často vystoupit ze svých komfortních zón a posunout se někam dál. Ale každá „válka“ přináší něco pozitivního a tím je technologický vývoj, v našem případě digitalizaci školního prostředí a také zvýšení kompetencí učitelů. Když jsem učil před lety, bylo pro některé učitele jenom použít počítač nemyslitelné a měli k tomu odpor. My to teď už jen ladíme. Například nyní je přede mnou úkol nastavit funkční formu vnitřní digitální komunikace. Škola přešla na Office 365, i když všichni byli zvyklí na Google platformu, ale ta nebyla pro školu bezpečná. Každý učitel dnes má svůj notebook, v každé učebně bude dokovací stanice. Sjednotit toto uživatelské prostředí je pro mě podstatná věc. Do budoucna musíme dále vyřešit tisk, abychom mohli dokument poslat odkudkoliv a vytisklo se nám to třeba právě ve sborovně, kolem které jdeme na hodinu. Navázal jsem také spolupráci s Microsoftem, který má program proškolování učitelů učiteli. Zapojil jsem školu do programu Prusa Research, kdy škola dostane 3D tiskárnu a začneme vytvářet projekty. Rozjeli jsme školní Facebook a YouTube a čeká nás renesance školního webu.
Jaké další plány máte? Na co se ve škole chystáte?
Máme teď v hlavách projekt relaxačních zón, kdy chceme přeměnit školní chodby na místa, kde se budou moci děti potkávat. Říkáme tomu relaxační zóny, ale je to způsob zvelebení školního prostředí směrem k dětem. Větší plán je přebudování školní zahrady, kde chceme zejména udělat prostor pro výuku. Venkovní výuka, venkovní dílny a propojení hemisfér v dětských hlavách. Chceme školu také šířeji zapojit do dění v obci a dostat k nám rodiče. Třeba podzimní halloweenská akce byla velmi příjemná, všichni si povídali a ten náš školní dvůr je pro to ideální. Stejně tak i masopust. Dalším velkým projektem bude systém vnitřního vzdělávání učitelů, kdy budou učit sami sebe navzájem, chodit si na hospitace a těžit ze zkušeností ostatních. Vznikne z toho program, kterým si sami budou zvyšovat kvalifikaci a navzájem si předávat zkušenosti. Chceme dělat přednášky i pro veřejnost a co nás velmi brzy čeká, je večer otevřených dveří 28. března na Den učitelů. Škola je výborně nastartovaná. Chci tady udržet učitele, které tady stojí za to udržet a dát jim prostor pro realizaci. A chci, aby sem děti rády chodily a měly touhu tady zůstávat.
Ondřej KOPA
