Můžeme se domnívat, že někde tady na place to kdysi dávno začalo. Tady vznikla obec Zeleneč. Místní plac se nachází uprostřed vsi, v počátcích jen osady, v okolí rybníka a cesty. Rybník byl založen v místě mokřiny z vody vyvěrající v mírném svahu, v prameništi Zelenečského potoka. Bez této vody, potřebné ke každodennímu životu, by právě tady vesnice nevznikla. Musela to být dobrá voda, když se u ní předci rozhodli založit ves. Pamětníci šedesátých let minulého století si ještě vzpomínají na zurčící pramínek vedle současné stezky v Polní ulici. Potůček protékal drenážní rýhou svahem přes cestu, pod hraniční zdí u domu č. p. 23, dál povrchovým tokem v ulici a propustkem pod silnicí do rybníka. Na vodním zdroji, na západním začátku ulice U Studánky, je stará obecní studna. Přecházením tohoto kousku zamokřeného území v dávné historii vznikla nám tolik známá a milá křivka cesty vinoucí se starým Zelenčem od severu k jihu. Až později byl rybník upravovaný zpevněním hráze a břehů kamenem a vysázením stromů.
Historické jádro rodící se vesnice postupně vznikalo s postavením prvních chalup a selských gruntů, tehdy ještě bez popisných čísel. Opukový kámen na stavby lámali v místních těžebních jámách, dřevo bylo všude kolem. Okolní lučiny a háje byly přeměněné na pastviny a pole. Údajně Zeleneč vděčí za své jméno právě hojné zeleni v jeho tehdejším okolí. Severně nedaleko odsud, kolem Svémyslic, Zípců (zaniklá obec) a Ostrova, vedla ušlapaná od pocestných, koňskými kopyty udupaná a loukoťovými koly uježděná stará zemská stezka od Prahy do Kladska a Slezska, která vedla k brodovému místu přes řeku Labe u Toušeně. První písemné prameny o „wsi Zelenec“ pochází až ze 14. století. Od této doby se ví, komu Zeleneč a později domy, pozemky i poddaní postupně patřili. Přesněji, jak v roce 1385 kanovník Olbram (Wolfram), syn Olbrama Menharta ze Škvorce, prodal „své věrné“ v Zelenči. Olbramovicové byli v této době významným pražským patricijským rodem. Ještě sedmdesát let předtím, v roce 1316, zažaloval Diviš z Talmberka Františka z Dobešovic a Zelenče o dluh deseti hřiven stříbra. Co bylo ještě předtím, to nevíme, ale archeologické nálezy předmětů a kosterních hrobů v okolí Zelenče vypovídají o pradávném osídlení.
Původně se usedlosti běžně označovaly podle osob nebo rodin, které v nich žily. Císařským zákonem Marie Terezie z roku 1770 bylo zavedeno číslování domů. Všeobecně platí, že parcely a stavby byly během doby různě děleny, přestavovány, modernizovány, bourány, apod. Pro nejstarší číslování to znamenalo určité úpravy pozdějším přečíslováním. V Zelenči první číslování začínalo ve směru příchodu do tehdejší obce od jihu přidělením č. 1 panskému dvoru. V té době byl dvůr v majetku kláštera dominikánek na Starém Městě v Praze. Odsud se pokračovalo číslováním domů ve směru vpravo (v dnešní Školní ulici) a kolem rybníka (U Rybníka, Čsl. armády, U Studánky). Zde se tedy nachází nejstarší zastavěné parcely a domy s nízkými čísly. Přidělovaná pořadová čísla z prvních desítek číselné řady poskytují zajímavou informaci o historii stavebního vývoje obce. V posledních desetiletích 18. století byly postaveny na obecním place malé domky č. p. 15–18. O době, kdy kolem Zelenče bývala pastvina, si lze přečíst v článku Zelenečská pastouška.
Ještě před první světovou válkou domy v okolí rybníka bývaly plné lidí, ve kterých žili místní i přespolní. Zemědělství všeobecně vyžadovalo velkou potřebu živé práce na polích, ve stájích a stodolách. Za prací přicházely do Zelenče celé rodiny zejména zemědělských dělníků, čeledínů, kočích, děveček, ale i řemeslníků. Většina přespolních pracovala pod deputátem na velkostatcích i u menších rolníků, za odvedenou práci byli částečně nebo zcela odměňováni v naturáliích, za ubytování a stravu. Největší počet lidí zaměstnávaly oba velkostatky. Po zániku panství po roce 1848 se na velkostatku již bývalého panského dvora č. p. 1 stále hospodařilo na velké výměře polí, ve stájích se choval především hovězí dobytek. Na velkostatku č. p. 12 rovněž byly velké polnosti a kromě výroby mléka zde byl velký chov jatečných prasat. Oba velkostatky disponovaly tažnou silou mnoha párů koní ustájených v rozlehlých konírnách. Na dvorech se chovala hrabavá i vodní drůbež, slepice, krůty, kachny a husy. Na dvoře žili také šafář, pojezdný, poklasný aj. zaměstnanci, podílející se na řízení hospodaření. Po týdnu brzkého vstávání a těžké práci každé sobotní odpoledne stál spokojený dobytek ve stájích na čisté podestýlce, ve stodolách bylo uklizeno, povozy na dvoře byly seřazené. K plné spokojenosti pantáty byl celý dvůr zameten velkými březovými košťaty.
V historii se na zelenečském placu při různých událostech srocovalo občanstvo obvykle na dvou místech. Jedním z míst bylo prostranství u kapličky se zvoničkou sv. Jana Nepomuckého z roku 1863 (postavené na místě staré dřevěné zvoničky), druhým prostor u rybníka před bývalou panskou hospodou č. p. 22 (pozdější restaurace U Lva). Důvody srocování bývaly v různých dobách všelijaké. Náboženské, společenské, kulturní, politické, osobní, aj. Na placu kolem kapličky se scházeli věřící k venkovní veřejné bohoslužbě, k liturgickým průvodům, k poutním cestám duchovního společenství farníků do Staré Boleslavi, někdy se zde shromažďovali účastníci pohřbů. Konaly se zde místní pouti, poválečná pietní shromáždění u pomníku padlých nebo novodobé shromáždění účastníků májových slavností. Před hospodou se zase srocovali hasiči, spolkaři, rekruti za účelem veselé cesty k vojenskému odvodu, účastníci různých společenských akcí nebo třeba jen hlučně diskutující občané. Ještě dříve, za časů roboty na panském, se tady srocovalo při bubnování vrchnostenských nařízení či nedej bože při rebelování. Když do Zelenče v roce 1939 přišla první jednotka německých okupačních vojsk, srocovaly se u rybníka děti, kde sledovaly vaření a výdej bramborového eintopfu s uzeninou a fazolemi. Odvážní si přicházeli nafasovat od usměvavých vojáků do přinesených konviček a hrnců. V zimě v roce 1972 se tady shromáždilo asi dvě stě příznivců rockové kapely The Plastic People of the Universe. Osobně byli přítomní budoucí chartisté Vratislav Brabenec, Jana Převratská nebo Míla Hájek. Více o této události si můžete přečíst ve starším článku Zelenečská úterý.
V těchto domech a na statcích postavených kolem rybníka se odehrálo nespočet již zapomenutých příběhů zdejší historie. V domě č. p. 33 žil rychtář Jan Hora, který je nám známý ze zkazky o Cintovi zapsané Josefem Čermákem. Jeho jméno je také vytesáno na kamenném kříži z roku 1820 na okraji Zelenče. Z domů ve starém Zelenči pocházeli také mnozí z těch, jejichž jména jsou na pomníku padlých. Někteří se v nich narodili, jiní se sem přiženili nebo žili u sedláků a řemeslníků, u kterých pracovali. Při mobilizaci v roce 1914 a následných výzvách odsud byli povoláváni do 1. světové války. Když si na některé vzpomeneme, z domu č. p. 30 pocházel Josef Karbulka (1889), z č. p. 32 Ottokár Růžička (1893), z č. p. 36 Antonín Hřebíček (1893) a z č.p. 51 Josef Novotný (1892). U Václava Horaise z č. p. 54 pracoval Josef Setnička (1885). Pocházel z Moštic nedaleko Sázavy a počátkem roku 1914 se zde oženil s jeho dcerou Annou a v létě byl povolán. V důsledku válečného zranění zemřel v Praze v roce 1915. V Zelenči žili také jeho sourozenci, sestra Růžena a mladší bratr Alois (1891), který také narukoval a zemřel na válečné zranění v roce 1915 ve vojenské nemocnici v Aradu (dnes Rumunsko). Martin Pešta (1888) pocházel ze Šatova u Znojma, pracoval jako zemědělský dělník v Zelenči. V neděli 10. ledna 1915 byl v kostele ve Svémyslicích oddán s Marií Chrpovou z č. p. 19 a následující sobotu byl povolán k c. a k. pěšímu pluku č. 75 v Jindřichově Hradci, odjel na italskou frontu a zde zůstal nezvěstným. Poslední zprávu o sobě zanechal v dopise z 28. dubna 1918. Peštovým spolupracovníkem tady byl další zapsaný na pomníku – kočí Václav Trnka (1883). Do Zelenče se také již nikdy nevrátil. Podsaditý modrooký blonďák pocházel z Dobřenic u Hradce Králové a padl jako legionář 12. roty, 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova v Rusku. Na náš pomník byl připsán dodatečně spolu s Josefem Karbulkou až v roce 2018, po sto letech zapomenutí. Václav Škréta (1900) je benjamínkem našeho pomníku. Jeho jméno bylo tehdy napsáno jako poslední v řadě z místních obětí Velké války. Narodil se v Zelenči 27. prosince 1900 jako nejmladší syn manželů Františka a Kateřiny Škrétových z č. p. 8. Václav se učil řezníkem. Na jaře 1918 byli muži narození v roce 1900 posledním povolávaným ročníkem. Teprve sedmnáctiletý Václav Škréta vojenskou službu nastoupil jako vojín u Dragounského pluku č. 7 ve Staré Boleslavi. Již dříve byli do války povoláni jeho starší bratři František a Antonín. 15. října 1918, necelý měsíc před koncem té strašné války, Václav zemřel v záložní vojenské nemocnici v Brandýse nad Labem. Pohřben byl do rodinného hrobu ve Svémyslicích. Nezúčastnění nikdy nepochopí utrpení matky, která ztratila nejmladšího ze synů. Kateřina Škrétová se zásadně zasloužila o postavení pomníku padlým v Zelenči. Stavba se ve složité poválečné době neustále odkládala a když se deset let po válce v roce 1928 slavnostně odhaloval, byl jedním z posledních pomníků postavených v brandýském okrese. Podle vypravování paní Kateřina Škrétová v celém poválečném desetiletí neochvějně „lobovala“ pro postavení pomníku, až se k tomu obec a spolky konečně odhodlaly. Z domů kolem rybníka také pocházeli nebo zde žili legionáři František Holub, Antonín Holub, Karel Senft, Karel Neubauer, Václav Lapáček, Jan Kubáněk, Pavel Čepelák, Václav Křížek a jiní váleční veteráni. V roce 1933, když se v Zelenči poprvé pojmenovávaly ulice, legionáři si pro názvy ulic u rybníka prosadili Masarykova (dnes Čsl. armády) a Jana Sladkého Koziny (dnes Školní ulice a U Rybníka) podle 10. střeleckého pluku Jana Sladkého Koziny, u kterého někteří sloužili.
V Zelenči odjakživa nemáme náves, ale plac kolem rybníka. Rybník s okolo vinoucí se cestou k naší obci neodmyslitelně patří. Za celé trvání od vzniku obce se tady spolu snoubí, nikdy v minulosti se neopustily. Každá vesnice by měla mít veřejný prostor, který v sobě ztělesňuje také její duši. Tady je ukrytý, nezasvěcenými nepoznán, místní genius loci. Zelenečský plac je z tohoto pohledu naším nejcennějším a pro mnohé z nás srdečním místem.
Luděk Kudrna
