Mám tu ukázkový případ, který mohl zelenečský obecní strážník řešit. Není samozřejmě vůbec ojedinělý a v minulosti jich bylo možná až příliš na to, aby se o všech psalo. Ke konfliktu mezi lidmi stačilo mnohdy málo a nebylo výjimkou, že jeden z aktérů sporu byl usmrcen, nebo těžce zraněn. Ono se dnes může zdát humorné, když čtete na zažloutlých, potrhaných stránkách novin, že se do sebe pustili s vervou „kyrysníků“ dvě starší ženy na poli a místo šavlí použily své motyky. Ale už jste viděli v národopisné expozici muzea, nebo skanzenu, jak mohutný je kovaný břit motyky z devatenáctého století?
Nebudu vás dlouze napínat. Jedna „kyrysnice“ se motykou trefila do hlavy své sokyně a „rozťala jí hlavu tak, že nešla nebožce z hlavy vyndat“. Vzhledem k věku následně odsouzené ženy na osm let těžkého žaláře tipuji spíše doživotní trest. Vždyť jí bylo třiašedesát let. Ne, nebojte se, Zeleneč to není, ani nejbližší vesnička. Stalo se to až za řekou Vltavou. Jindy se dostali do sporu dva sedláci při odvozu sena pro svá zvířata z luk, a popadli na sebe vidle. Proč ne, měli je na to nakládání. Ale i tady jeden ze sedláků už nikdy se senem domů nepřijel. Bodnut byl totiž ve vzteku druhého sedmkrát do břicha a zad. Odsouzený bohatý sedlák z dnes již zaniklé vsi v pohraničí se ještě před odsouzením oběsil.
A vidle v Zelenči? Ano byly v ruce rozčileného čeledína v roce 1902.
Národní politika 14. 11. 1902
S vidlemi na hospodáře. Z Brandýsa nad Labem (Pův. zpr.) Dne 11. listopadu plísnil rolník Václav Moucha v Zelenči svého čeledína Josefa Práška, protože prohnal koně tak, že přijeli domů celí zpocení jako z koupele. Nad tím se čeledín tak rozlobil, že přerazil voj řepové vidle a popadnuv uraženou pětirohovou vidlici, začal rolníkovi vyhrožovati slovy: „Jen sem pojď, ty kluku, já ti vidle vrazím do břicha a vypárám tě jak žábu!“ Když se však hospodáři nezdálo býti radno, aby šel blíže, hodil mu Prášek vidle do obličeje a poranil ho jedním bodcem nad pravým okem. Rána na štěstí není těžká. Prášek byl četníkem z Velkých Nehvizd zatčen a dodán soudu.
Teda takhle sprostě vyhrožovat svému zaměstnavateli v důchodovém věku, to čeledín opravdu neměl. Vždyť mu bylo dvaašedesát let. Václav Moucha se narodil 17. 4. 1840 a útok naštěstí přežil. A možná ještě o něm v hospodě dlouho a dlouho vyprávěl přísedícím u stolu s pivem na porcelánovém tácku. Zemřel až v osmdesáti letech. A kde se to stalo? Ale vždyť jsme zase u toho rybníka. Ulici Čsl. armády a číslo popisné domu 34/47 u kapličky z roku 1863 se sochou sv. Jana Nepomuckého určitě i vy znáte.
Manželka pana Václava Mouchy o tom všem, co dnes čtete vy, určitě vyprávěla dětem hrajících si u kapličky ještě dalších několik let poté, co starý hospodář ze vsi odešel tam, odkud se nelze vrátit. Jmenovala se Marie a zemřela ve svých čtyřiaosmdesáti letech až v roce 1926.
Když už jsme u těch hospodářů a jejich hospodářství, povím vám i příběh z nedalekých Svémyslic. I ten se stal tak dávno, že se na něj určitě zapomnělo. Vždyť byl v kalendářích psán rok 1889.
Národní politika 19. 10. 1889
Ostřílený již tovaryš. (Zločin veřejného násilí). František Vojtěch, 29letý nádeník z Pouchova má kriminální praxi už drobátko větší, seděl totiž v „base“ jedenkrát pro krádež a asi třináckráte pro tuláctví. Jaký pak div, že na „flajluftě“ (pozn. volném vzduchu, zkomoleno z němčiny) už mu není jaksi volno a že mermomocí dá si záležeti, aby si zas brzo oddechl v útulných kobkách kriminálu. Když jej posledně v Brandýse „pustili“ zatoužil po práci. Dostal ji u představeného ve Svémyslicích p. Jana Rusa. Jezdil z voly zrovna den a už ho ta touha přešla. Chtěl, aby mu dali jiný, lepší obor – neb, že bude raději hlídat řípu a „jestli – ne, tak že Rusovům ty voly zabije“. Ale i řípa mu „nechutnala“, druhý den dal, výpověď a požádal o peníze. Jan Rus mu ovšem žádných nechtěl dáti i udělal milý Vojtěch „sólo“, že přiběhl obecní strážník Srb a odvedl jej, aby starostu snad neutlouk. S velikou obtíží tuláka dostal za ves, při čemž byl častován od Vojtěcha: „Uteč kluku, nebo tě zabiju!“ Trhan se shýbal též pro kamení. Vrátil se ale zas do vesnice a před svědky Josefem Paulem, J. Doktorem a Ter. Tomečkovou křičel, že „policajtu Srbovi se pomstí, že mu oči vydloube a když ne obě, jedno dozajista, „ba že si na to loupání dragouna zjedná a Rusovic ze čtyř stran vypálí. Svědci se také dušovali, že strachem nemohli spáti a vesnice musila být celou noc hlídána. Paní představená se dokonce rozstonala, neboť jak svědčí, – „Je Vojtěch chlap, kterému je to špás oči vydloubat a ves vypálit.“ Byl odsouzen ku čtrnáctiměsíčnímu těžkému žaláři. Předsedou soudu byl při tom líčení rada zem. S. p. dr. Vokoun, veř. Žalobcem st. z. p. ryt. Košín. Trest nastoupil Vojtěch hned a uspokojen odcházel do stinných cel žalářních, po kterýchž se mu hrozně stýskalo.
Opět tu máme jméno strážníka Srba. Ale to není ten zelenečský Antonín. Je to jeho bratr Josef. Josef Srb byl obecním strážníkem ve Svémyslicích. Bydlel s rodinou v čísle popisném 5., což je shodou okolností opět u rybníka a na samém konci, či začátku vsi. To podle toho, jestli jste příchozí, či odcházející. I on musel mít odtud přehled o každodenním dění, vidět ruch a život lidí, který už nám bohužel nic neříká a známe jej jen z knih a filmů. Narodil se v Zelenči 18. 8. 1857 a zemřel 9. 12. 1921. Byl tak o dva roky starší, než „zelenečský hlídač zákonů a pořádku“.
Oči mu tulák nevyloupal, ves nezapálil a škoda, převeliká škoda, že neměl sešit, do kterého si své zákroky psal, a někomu jej nepředal. Dnes by to byl poklad.
Opět to byl rok 1902, kdy se ve Svémyslicích stal úraz, se opět objevilo jméno Srb.
Národní politika 17. 1. 1902
Upadl na kosu. Zvláštním způsobem přišel včera k vážnému úrazu 57letý svobodný nádeník Václav Hotový, zaměstnaný u rolníka p. Františka Srba ve Svémyslicích u Brandýsa n. Lab. Dopoledne šel do stodoly pro řezanku a porazil kosu, na níž zároveň padl tak nešťastně, že se mu zasekla pod levé paže. První pomoc poskytl mu lékař z Vinoře, načež byl odvezen do zdejší nemocnice.
Samozřejmě je tím myšlena nemocnice v Praze, když čtete pražské noviny, ale mne spíše zajímá ten Srb. Antonín měl syna Františka, ale že by byl hospodářem ve Svémyslicích je nereálné. Vždyť se narodil 23. září 1894. Rolník František mi zatím uniká, ale snad jej naleznu. A víte co, pojďme zase na chvilku do toho Zelenče, protože tam bydlel „šikula“, co se postřelil.
Národní listy 20. 11. 1888
Postřelen. V neděli ráno čistil ve svém bytu v Zelenči u Brandýsa 21letý hospodářský úřadník p. Václ. Jung ze Šonavy u Teplice revolver. Nešťastnou náhodou vyšla rána a kule vjela mu do břicha. Zraněný odebral se neprodleně drahou do Prahy do všeobecné nemocnice.
Obdobně o jeho nešikovnosti psali v Národní politice v úterý dvacátého října. Jung byl ze Schönau, vesničky, která stávala v těsné blízkosti Teplic, až se v roce 1895 stala jeho součástí. Hodně byl poté používán název Teplitz – Schönau, ale hledejte úředníka, když svou neopatrnost zřejmě přežil a vrátil se možná domů. Jeho zranění nebylo asi vážné, když odešel na nejbližší železniční stanici a odjel vlakem do nemocnice. Problém je jen v tom, že si mohl vybrat Mstětice nebo Počernice. V Zelenči v roce jeho úrazu ještě žádná železniční zastávka nebyla, a ještě dlouho potom. Byl to až rok 1915, kdy u Zelenče poprvé zastavil vlak, aby naložil cestující. A říkám schválně u Zelenče. To abyste se koukli do starých map a porovnaly je s těmi současnými.
Příjmení Jung mi ale připomíná jiné, podobné…
Národní listy 26. 1. 1909
Zoufalý čeledín. Frant. Junger, 65letý čeledín v Zelenči v okresu karlínském, podřezal si včera večer hrdlo a zápěstí rukou. Příčina zoufalství není známa. Čeledína hospodář naložil na vůz a odvezl ho do všeobecné nemocnice.
Zoufalých čeledínů, děveček a služtiček je ve starých novinách z doby mocnářství nepřeberné množství. Jsou takovým nepsaným základem tehdejší Černé kroniky, jak bychom dnes o řádcích kratičkého zpravodajství řekli. Chudí lidé měli k sebevraždám velice snadnou cestu, a i dnes se o těchto smutných záležitostech nelehce píše. U tohoto člověka bych předpokládal vzhledem k jeho udanému věku oznámenou ztrátu zaměstnání. Vždyť pětašedesátiletý čeledín je k věku jiných čeledínů spíš raritou. Umírali především čeledíni ve věku lehce překračující věk dvaceti let. Život si brali pro neopětovanou lásku, strach z nástupu k armádě a pro maličký přečin, kdy byli pokáráni za práci, kterou vykonali. U dívek je v naprosté většině příčinou vzetí si života láska a nechtěné těhotenství. Případů je tak na sta a v mnohém jsou si podobné. Je to strach z budoucnosti.
Jak se asi musel cítit strážník Srb Antonín i Josef, když byli přivoláni k něčemu podobnému a mrtvého znali. Vždyť v takto maličkých vesničkách se znali všichni, a jak se říká, viděli si do talíře. Chodili spolu do školy, vyrůstali, hráli si, a najednou nebyli. V roce 1900 prošla vsí obrovská tragédie. Život si vzala teprve dvaadvacetiletá dívka. Prosil bych tedy o to, abyste její čin nesoudili, ale s citlivostí pro naše znalosti historie chápali v kontextu doby, ve které žila.
Stačí občas letmé nahlédnutí do knih či matrik zaznamenávajících smrt člověka, abychom se podivili nad dávnou lidskou tragédií. Nevím, jak na toto sdělení reagují jiní badatelé, ale mne nenapadá nic jiného než lítost nad tím, co se dozvídám. Vím, že smrt je nedílnou součástí života, ale přeci jenom to násilné přerušení žití ve mně cosi zanechává. A tak pročítám nyní starou Knihu zemřelých, a je mi líto mladičké dívky, která se jmenovala Tonička. Budu o ní psát o to snaživěji, že i jí dávní novináři popletli jméno a nazvali jí Josefou. Narodila se do rodiny rolníka Josefa Modřanského dne 28. července roku 1878 ve Vinoři. Křtěna byla 4. srpna v kostele Povýšení sv. Kříže a bydleli jen kousíček od něho v dnešní Živanické ulici v domě označeném číslicí 32. Stojí tu dodnes, jako němý svědek života děvčete, které tu vyrůstalo. Snad to byl úpadek, ztráta práce otce, což už asi těžko zjistíme, ale z čista jasna se přestěhovali do Zelenče. Ale to už z maličkého děvčátka byla slečna. Víc už se o ní asi nedozvíme pro čas, který od její smrti uplynul, ale nebýt opět hodného a rozumného pana faráře Jana Nep. Schmidta ve Svémysllicích, skončilo by její tělo v nejlepším případě u zdi zvonice, nebo u hřbitovní zdi mimo pohřebiště. Ti, kteří si sáhli na život, mezi těmi ctihodnými neměli najít místo. Pan farář musel vědět o příčině skonu, ale přesto do knihy napsal: „Příčina smrti otrava fosforem. Neví se zda samovražda neb neštěstí.“
Zápalky tedy byly příčinou skonu, nakrouhané prudce jedovaté hlavičky sirek. Nejběžnější způsob dobrovolného odchodu z tohoto světa nejenom v Čechách. Stačilo prý málo naneseného fosforu ze sirek oškrábat a rozmíchat v mléce…
… a v novinách jste mohli číst o nešťastné lásce a otravě kostíkem. Zelenečské děvče bylo pohřbeno se všemi křesťanskými poctami, dávaných zemřelým.
Národní listy 16. 11. 1900
Sebevražda dívky. V noci na 8. t. m. zemřela v bytu svých rodičů v Zelenci (okres brandýsský) 21letá dcera tamního občana Josefa Modřanského. Poněvadž smrt tato zdála se se podezřelou, byla mrtvola mladé dívky soudně pitvána, při čemž se shledalo, že Modřanská, která nalezala se v požehnaném stavu zemřela otrávením. Vzhledem k tomu bylo zavedeno další úřadní pátrání, jímž vyšlo na jevo, že dívka se otrávila, aby ušla posměchu. Mrtvola její pohřbena byla na svémyslickém hřbitově.
Pohřbena byla devátého listopadu, a ještě začátkem prosince se o tom psalo. Vlastně obdobně jako v Národních listech, aby prodloužili senzacechtivost čtenářů.
Má smysl psát o neznámém, s kterým očekávala narození dítěte? Má smysl pátrat po mladíkovi či starším neznámém muži? Určitě ne, vždyť bychom byli jako ti novináři. Příjmení Modřanských z matrik Zelenče mizí po tom, co se stalo. Nejsme opět daleko od zelenečského rybníka. Ba právě naopak, blíže, než jsem čekal. Strážník možná jen přešel cestu, co je dnes silnicí, aby splnil to, co bylo strážníkům povoláním. Kolikrát jsem jel na kole okolo domu v současné ulici Čsl. armády, kolikrát míjel dům označený číslicí dvacet? Ve smečce rozdováděných kluků tudy divoce projížděl dvě po sobě jdoucí zatáčky, hrajíc si na závodníky?
Stávali jsme tady zpocení a špinaví, tepláky samý bodlák, nad hospodou s otevřenými okny, z nichž byl slyšet hlahol jeho žíznivých návštěvníků. Hledali peníze po kapsách, abychom si mohli koupit studenou žlutou limonádu, kterou nám dal pan hostinský do půllitru, jako dospělým. Za zády jsme měli domek, který nás nezajímal, a nějaký rok 1900 nám byl absolutně „šumafuk“. Do hospody jsme ale chodívali na dětský karneval, a nevěřili byste, co místa na sále bylo, když se do něj Zeleneč vešel. Vždyť dětí po vsi běhalo i v sedmdesátých letech minulého století mnoho a každé dítko na karnevalu prostě muselo v masce být. A tak se šilo, lepilo a půjčovalo, co se dalo, aby ten, či onen kluk se měl v čem vytáhnout před ostatními. O holky jsme zájem ještě neprojevovali, a tak malé víly a princezny tancovaly pro radost přítomných rodičů a prarodičů spolu a my lítali po sálu jak divočáci na honu s nezájmem o snahu pořadatelů o důstojnost podniknuté akce ve vsi. Hostinský se staral o tržbu, my o to, vytáhnout od prarodičů nějakou tu korunu k dobru a do zálohy, aby bylo na ty Startky a Partyzánky. Dětský karneval pořádaný s prvními odpoledními hodinami končíval kolem čtvrté hodiny, aby se po zdivočelých dětičkách sál uklidil, a večer v ten samý den vypukla zábava pro dospělé.
Když zavřu oči, pořád tu hospodu vidím, a že ji po vyhoření zbourali, nevnímám. Zakouřený lokál, úzká chodbička výčepu, levná čokoláda, Tatranka a pytlíky se slanými oříšky za sklem, kam jsme nedosáhli, staré stoly s ještě staršími židlemi a lavicemi. Sbírka pivních tácků snad z půlky světa, na které byl hostinský náležitě pyšný. To je má hospoda, mé dětství, můj otec u piva poslaný sem na Štědrý den dopoledne mámou, aby se při vaření a úklidu v domečku, kde jsme bydleli, nemotal. A kam jsem byl vyslán s rozkazem, když se dlouho nevracel, aby šel strojit stromeček, že už se stmívá. Byl jsem tam maminkou vyslán ale až jako druhý, neb první byl náš vlčák Besina, aby si šla najít páníčka. Ta ho našla, vešla do hospody a lehla si pod stůl. Že má říci, že se jde domů zapomněla, nebo neuměla. Jako poslední člen rodiny jsem to musel udělat já, neb kocour Cikán nebyl asi k nalezení.
Na ty Vánoce rád vzpomínám, tatínek byl k nepoužití.
Petr ENC
