Zelenečská Jituna

„Vojáci!“ vyzýval kapitán Honec, „buďte ustavičně ve střehu! Neprolelkujte na stráži ani minutu, neboť v každém okamžiku vás může přepadnout diverzant. A když ne diverzant, tedy někdo z prověrkové komise, což by bylo podstatně horší! Nesmějte se, Voňavka, vy jste, jenom co já vím, čtyřikrát na stráži usnul. To, že tak dobře hrajete fotbal, vás neomlouvá. Jestli usnete v této pohnuté době, tak půjdete před prokurátora a za tou Jitunou ze Zelenče se dostanete nejdřív za pět let. Vojáci, dokažte, že nejste dobytek a banda špinavých vagabundů a jděte trochu do sebe!“

V promluvě důstojníka k mužstvu ve 24. kapitole knihy Miloslava Švandrlíka „ Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky“ se vojenský proviantní důstojník a trenér fotbalistů roty 1. Technického praporu (1. TP) na zámku Zelená Hora v Klášteru u Nepomuku kapitán Honec zmýlil. Tehdejší vojín František Voňavka za svojí Jituškou přijel do Zelenče ne za pět let, ale ihned bleskem po skončení základní vojenské služby. Pomýlení se v předpovědi omlouvá kpt. Honce snad jen fikce hrůzy z možné osobní katastrofy, když se dozvěděl o plánované inspekci jejich útvaru samotným ministrem národní obrany ČSR generálem Alexejem Čepičkou. Přesněji atmosféru v důstojnickém sboru vystihnul tehdejší velitel 1. TP a absolutní vládce Zelené Hory knižní major Haluška zvaný Terazky, skutečným jménem Andrej Gazda (1920–2004), „dněs som majorom a zajtra buděm v riti!“. Tato i nespočet dalších knižních a filmových hlášek protagonistů z Černých baronů jsou ostatně všeobecně známé… Miloslav Švandrlík, autor desítek knih, tisíců povídek a anekdot. Zelená Hora u Nepomuku, kde se převážná většina historek Černých baronů odehrávala, byla ještě před 2. světovou válkou majetkem šlechtického rodu Auerspergů. Později patřila státu, během užívání armádou od konce čtyřicátých let areál chátral a došlo k devastaci staveb.

Jituna – Jitka Rytinová (1931–1981), snoubenka a pozdější manželka Františka Voňavky pocházela ze Zelenče. Prožila tady dětství, školní léta i dospívání. Manželé Voňavkovi potom žili v Brandýse nad Labem, ale do Zelenče velmi často dojížděli za Jitčinou rodinou a známými. V určité době uvažovali o koupi domku ve Dvořákově ulici. Vzpomínám, jak v šedesátých letech pravidelně každou středu zelenečští ranním autobusem ČSAD jezdívali za nákupy „hopsa, hejsa..… na trh do Brandejsa“. Tam jsme během obsluhy zpoza pultu v prodejně Jednoty někdy s Jitkou zapředli rozhovor na téma ze Zelenče nebo jsme se jen tak pozdravovali při náhodném míjení se a zahlédnutí známé tváře na ulici.

Jitčini rodiče byli součástí velké „náplavy“ nových obyvatel, kteří přicházeli z různých koutů vlasti zejména koncem dvacátých let, kdy s výročím prvního poválečného desetiletí v obci skokem přibylo o 100 % obyvatelstva a domů. Převážně se jednalo o mladší lidi, často již rodiny. Tomu také odpovídaly početně silné ročníky nově narozených dětí – nových Zelenečáčků. Společné sdílení a prožívání podobných radostí a strastí života napříč generacemi mezi obyvateli obce vytvořilo již asi neopakovatelnou atmosféru sousedské pospolitosti třicátých let. Přirozeně i nějací darebové či mizerové se vždycky našli. Během dne se v domech, zahradách, v ulicích, okolních polích nebo při společné cestě vlakem potkávala spousta místních lidí. Všichni se znali jmény, dokonce znali jménem i většinu psů, koček a koní. Tatínek Václav Rytina, mladý truhlářský pomocník, sem přišel pracovat do truhlářské živnosti Petra Škrabálka, maminka Růžena pocházela z Litoměřicka a pracovala jako dámská krejčová. Jitka se narodila krátce po svatbě v roce 1931. Rodina se později přestěhovala do malého domku na západním okraji rychle rostoucí zástavby obce v roce 1933 nově pojmenované Erbenově ulici (dnes Vokáčova). Ještě v roce 1930 byly v této ulici zastavěny pouze tři parcely, když zde své pole započali rozprodávat statkáři v Zelenči z č. p. 34 František a Marie Antonie Mouchovi za cenu 5 Kč/m². Běžná měsíční mzda dělníka tehdy byla několik stokorun. Zástavba parcel v této ulici byla dokončována až za protektorátu v roce 1939, kdy se stavělo na posledních parcelách na východním konci. Byly to parcely ponechané podél jalového úhoru okraje pole, který zůstával část roku zamokřený, trvale neobdělávaný a postupně zavážený. Naproti se nacházelo místní vyhlášené zahradnictví Františka Buška. Ještě v sedmdesátých letech zde býval travnatý palouk, který vytvořil základ dnes poměrně velké křižovatky nacházející se na konci Smetanovy ulice, kde se spojuje s Dvořákovou, Vokáčovou a Ježkovou ulicí.

Po narození Jitčina mladšího bratra Vratislava propuklo u Václava Rytiny závažné onemocnění, v jehož důsledku oslepl. Nemoc mu působila značné duševní utrpení a býval nešťastný. Chodíval s malou Jituškou, která tatínka vodívala za ruku k domu v sousedství, kde se nacházelo truhlářství pana Františka Kotoučka. Když přicházel sám, ručkoval po jednotlivých plaňkách plotu, které měl přesně spočítané až ke vstupní brance k domu. Pravidelně tam na lavičce čekával na babičku Marii Drnochodovou, která v domě prožívala stáří na výminku. Ta pomáhala panu Rytinovi nést každodenní život ve slepotě. Rád poslouchal její vypravování a vzpomínání, oblíbil si její starorožmitálský dialekt, kterým s ním hovořila. V zájmu odlehčení od strastí nemoci si pro něj babička dokonce vymyslela pracovní terapii. Pravidelně spolu tahali pilu, aby nařezali pár polínek na ohřev oběda. Pan Rytina si rovněž oblíbil překrásné písničky z jejího rodného Prácheňska, které pro něj vždy s radostí zpívávala. Při jejím zpěvu v zahradě se k potěšení zastavovali kolemjdoucí, pravidelně také zpívávala na veřejných akcích v obci. Když Jituška začala chodit do školy, tatínek již byl v péči řádových sester, po prázdninách v roce 1937 zemřel před svými třicátinami v nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze na Malé Straně. Když jej rodina ukládala do hrobu na hřbitově v Zelenči, babička Drnochodová mu musela na přání a poslední rozloučení zazpívat dvě z nejmilejších písní – Mlynářovic Dorotičku a Krásnou pasačku. Rytinovi potom žili v domě sami, než se k nim v protektorátu přistěhoval nový tatínek, pekařský pomocník v místní strojní pekárně Karla Svobody, Jaroslav Tihon.

Vojín František Voňavka (1931–1982), rodák z Brandýsa nad Labem, vykonával vojenskou prezenční službu v období let 1953–1955. To již měl známost s Jitkou Rytinovou za Zelenče. Po vojenském přijímači byl převelen k 1. TP na Zelenou Horu, kde si jako dobrý fotbalista našel protekci u trenéra útvarové „11“ kpt. Honce (vlastním jménem Hon) a mohl se tzv. „ulejvat“ ve skladu s vojenskou výstrojí. Vojáci 1. TP, podobně jako jejich předchůdci u PTP (Pomocné technické prapory), nosili uniformy s černými výložkami, označující pracovní jednotky. Výstrojní sklad s vojenskou obuví a šatstvem, kde Švandrlíkem často citovaný „sprosťák“ Voňavka velel, se nacházel v knize několikrát zmiňované zámecké kapli, mj. proslavené slovy mjr. Halušky …….. „Ajajaj, taký kostol …….. skladisko pre ševcov a krajčírov !“. Na Zelené Hoře se František Voňavka poprvé setkal s vojínem Miloslavem Švandrlíkem (1932–2009) z Prahy. Pozdějším autorem knihy, knižním Romanem Kefalínen, krmičem vepřů, vesnickým divadelním a filmovým režisérem. Ve skutečnosti vojín Švandrlík alias Kefalín na Zelené Hoře nikdy u prasat nepracoval. Postupně byl zařazen do vojenských odborností silničář, mostař a stavebník, ale nejčastěji prý vykonával převážně práce v kanceláři praporu. Jejich spolusloužícími u 1. TP byli rovněž vojáci a důstojníci z bývalých PTP (od roku 1953 postupně reorganizovaných a v roce 1954 zrušených), u nichž od roku 1950 sloužili vojáci zařazení do tzv. klasifikace E – politicky nespolehlivé osoby – duchovní, šlechtici, živnostníci, buržoazie a kulaci, intelektuálové, kriminálníci, skauti, přeshraniční útěkáři či bývalí vojáci Wehrmachtu apod.

První kapitolu své knihy začal Miloslav Švandrlík psát s časovým odstupem více než deseti let po vojně až v roce 1968 jako literární nadsázku a satirický obraz vlastních zážitků z vojenské služby v Nepomuku a Janovicích nad Úhlavou. Přestože většina historek a jmen protagonistů „Černých baronů“ je skutečná, realita života u původních útvarů PTP byla zcela jiná a určitě nebyla tak veselá. Podle vzpomínání Miloslava Švandrlíka, po prvním vydání knihy „Černí baroni“ v roce 1969, se Franta Voňavka jednou od chechtajícího se holiče v Brandýse nad Labem dozvěděl, jaký že to byl ten „vojín Voňavka… pěkně sprostý kanál“. Stal se potom prvním z kamarádů z vojny, který se následně v sedmdesátých letech s Miloslavem Švandrlíkem osobně setkával. U Švandrlíků doma se jeho manželce Evince svěřoval „paninko, já mu ustýlal vojenský kavalec a von mě za to v té knize tolik zostuzuje…“. Na oplátku jej Miloslav Švandrlík navštěvoval doma v Brandýse. Za normalizace byla kniha dostupná pouze v samizdatovém vydání. Vydání v roce 1990 znamenalo obrovský zájem čtenářů a obchodní úspěch.

Vzpomínaní již našli svůj věčný klid na našem hřbitově, ale jejich zajímavé příběhy tady s pamětníky stále žijí.

Luděk Kudrna