Zelenečská řepa  

20. 11. 2022

Žijeme v Polabí, v jedné z nejúrodnějších oblastí naší země, které bylo ještě na konci 19. století svébytným venkovem s dominujícím zemědělstvím. Totéž platilo také u nás v Zelenči a Mstěticích. Jednou, při prohlížení vjezdů do bývalých zemědělských dvorů a průčelí zbylých starých domů ve Mstěticích, mne napadlo odsud napsat vzpomínkový článek. Vždyť třeba právě z domu na mstětické návsi, některým z těch velkých obloukových oken, vyhlížela v květnu 1945 směrem k obecní studni tehdy desetiletá Evička Passerová –⁠ Eminka v jednom z příběhů autobiografické knihy Evy Passerové-Límanové „Chodí pešek okolo“ (Nakladatelství Argo, 2017).

Ve Mstěticích na dvoře u Passerových 

Jméno podnikatelské rodiny Passerů je zapsáno v historii zdejšího kraje přibližně od osmdesátých let 19. století asi do první čtvrtiny 20. století. Cukrovar v Toušeni, velkostatek s polnostmi ve Mstěticích, Toušeni, Čelákovicích, Nehvizdech, Zápech, Zelenči, Jirnech, zámek v Jirnech, aj. Je zajímavé si uvědomit, jak se zde v jejich době život točil kolem pěstování a zpracování cukrové řepy na cukr  –⁠ „bílé zlato“. Byla to doba, kdy se v Čechách podnikání v cukrovarnictví s rozvíjejícím se technologickým pokrokem a tovární velkovýrobou prosadilo ještě v rámci Rakousko-uherské monarchie jako prvek formování a ambicí české národní společnosti. Ještě v období 1. sv. války, i přes válečný pokles výroby, monarchie financovala své válečné náklady také cukrem vyráběným v Čechách a na Moravě. V prvorepublikovém období řepařství a cukrovarnictví významně přispělo k ekonomickému postavení nového československého státu ve světě. Byla exportována většina vyráběného cukru a Československo v polovině dvacátých let bylo na špici jeho světové produkce.

S nadsázkou lze hovořit také o místní stopě v historické epoše řepného cukrovarnictví. Od pionýrské cukrovarné manufaktury Waagnerů na zámku v Jirnech (1836), přes původně rolnický cukrovar v Toušeni (1868), na zdejších polích rozšířené pěstování řepy v časech vrcholného cukrovarnictví v Čechách až k dnešnímu již okrajovému významu cukrové řepy. Pěstování řepy se stalo převládající ekonomickou činností všech zdejších zemědělců. Ve vrcholné kampani byl zaměstnáván velký počet místních a sezónních dělníků na statcích, v cukrovaru i dopravě. Převládající dopravou obousměrného toku potřeb pro výrobu řepy (hnojiva, řepné semínko), pro její cukrovarnické zpracování (řepa, řízky, šáma, melasa, rafinovaný cukr, uhlí, vápenec, stroje) byla místní železnice s účelově vybudovanými vlečkami a nákladními zařízeními. Lze tvrdit, že lokální železnice v našem okrese vznikly právě díky prosperitě zdejšího řepařství a cukrovarnictví. Také řeka Labe v Toušeni byla v té době vedlejší technologickou a dopravní tepnou cukrovaru. Uvedené podnikání Passerů přineslo místním i přespolním živobytí, rozvoj obcí, místního průmyslu, živností a dopravy.

Bývalý cukrovar, Lázně Toušeň

Do podnikání v řepném cukrovarnictví vstoupil Jacob Passer (1831–⁠1916) již v roce 1882 se společností Heller & Passer v Toušeni, později Jacob Passer, a. s. (1884) a J. Passer spol. s r. o. (1918). Cukrovar v Toušeni, od roku 1927 již jako Schoeller a spol. a. s., byl počátkem třicátých let v akciích upsaných Živnobance. Živnobanka, tehdy jedna z největších evropských bank s kapitálem českého původu, byla v roce 1945 znárodněna podle prezidentského dekretu. Velkostatek ve Mstěticích, hospodařící na téměř 400 ha na katastrech okolních obcí byl v majetku Maxe Passera (1866–⁠1926) již v období od přelomu století, zámek v Jirnech s velkostatkem v letech 1910–⁠1926. Po vzniku Československé republiky byl velkostatek Passerů ekonomicky postižen pozemkovými reformami, zejména záborovým zákonem v roce 1919, část majetku byla prodána.

Před konírnami Passerových ve Mstěticích

Statkář Max Passer je ve Mstěticích v předválečné a meziválečné době také zmiňován vedle zemědělského podnikání jako donátor veřejných, sociálních a zdravotních počinů. Méně známá je jeho podpora osvětových zdravotnických aktivit MUDr. Jana Skály-Rosenbauma (1899–⁠1944) z Jiren, který v meziválečné době vykonával lékařskou praxi také pro mnohé pacienty ze Zelenče, Mstětic, Jiren a Horoušan.  Jako mladého lékaře jej podporoval např. zapůjčováním svého automobilu při péči o dětské pacienty v těchto obcích. Doktor Skála byl také aktivistou v místním Sokole. V roce 1939 občané Horoušan a Horoušánek neuspěli s podáním žádosti o zrušení zákazu k výkonu praxe svého oblíbeného lékaře ani u protektorátní vlády. MUDr. J. Skála-Rosenbaum zahynul v Osvětimi.

Ještě v šedesátých letech chodily „do řepy“ někdy i celé rodiny. Vedoucí na st. statku ve Svémyslicích pan Jiří Křížek tehdy v Zelenči zorganizoval z místních „děvčat“ (seniorek převážně narozených ještě před 1. sv. válkou) již asi historicky neopakovatelné pracovní tornádo. S motykou v ruce a pestrým šátkem na hlavě, po celý den ve stálém předklonu, ploužit se nekonečným řepným řádkem vstříc lebedě, laskavci aj. plevelům. Samá řepa, kam se jen podíváš.

Když vzpomenu jen na některé –⁠ B. Kosíkovou, M. Blábolovou, B. Zmrhalovou, M. Kotoučkovou, B. Fákovou, A. Náhlovskou, Rycykovou, Ehlovou, Sadílkovou, Hložkovou, aj. Tyto „Amazonky“ odváděly „na řepě“ obrovské pracovní výkony. V Zelenči a Svémyslicích pravidelně nasedaly po „kurníkových schůdkách“ na zaplachtovaný traktorový vlek tažený Zetorem 25, se kterým je traktorista František Šťastný odvážel na „řepnou frontu“. Pracovaly při ručním okopávání, plečkování, jednocení a s příchodem podzimu na kampaňové sklizni, často v podmínkách deště, mlhy, někdy již mrazivého počasí a zablácených cest v obci. Jednalo se o značně namáhavou a velmi pracnou činnost. Takový špatný přivýdělek do rodinného rozpočtu. Když se jednotila a plečkovala řepa v máji, často bývalo na místních polích naopak krásné slunečné počasí. Při podzimní sklizni se vyoraná řepa v řádcích ručně sházela na hromádky, srpem –⁠ žabkou se musel odseknout chrást od bulvy a vše se pomocí speciálních vidlí nakládalo k odvozu z pole k železnici. Pamětníci si ještě vzpomenou na žulové kostky dláždění manipulačních ploch u železnice v Zelenči a Mstěticích s obrovskými haldami svážené řepy před každoročním podzimním vagónováním do cukrovaru. Poslední zbytky skládkových ploch a cukrovarská mostní váha, které byly později využívány ke skladování a vážení uhlí, se ještě nachází u dnešního sběrného dvoru v Zelenči a u železnice ve Mstěticích.

Ivan a Eva

Jak je naznačeno na začátku článku, se Mstěticemi jsou spjaté také příběhy z dětství Ivana Passera (1933–⁠2020), filmového scénáristy a režiséra tzv. nové vlny a Evy Passerové-Límanové (1935), herečky, scénáristky, redaktorky a autorky již zmíněné knihy z protektorátních Mstětic  –⁠ Chodí pešek okolo. Oba sourozenci později od druhé poloviny šedesátých let větší část svých životů prožili v emigraci v USA a Kanadě.

Eva Passerová v roli Lenky ve filmu Zlatá reneta (1965)

Za protektorátu žila jejich rodina Passerových na statku ve Mstěticích v domě na návsi. Ve vypravování zdejších pamětníků, tehdejších dětí a spolužáků, byli zmiňováni jako jejich vrstevníci Ivan a Eva Passerovi. V roce 1940 se přestěhovali z Prahy s tatínkem Aloisem Passerem do domu ve Mstěticích, když rodinu opustila jejich matka Marianna. Tehdejší školák Ivan se ihned stal výjimečným mezi zdejšími dětmi zvláštní zálibou v toulání po okolí. Stále propátraval spolu se smečkou několika psů rajon, „pytlačil“ a prováděl všelijaké nevšední klukoviny. „Každý den po škole, nejraději často až do setmění, pobýval kolem Zelenečského potoka a v Zápské rokli, někdy se zatoulal až k Labi u Toušeně.“

Další vzpomínku mám od paní Aleny Jelínkové ze Zelenče, která se s Evou Passerovou v polovině padesátých let v Praze krátce přátelila. Ta žije v Zelenči od roku 1959 a od ní jsem vyslechl následující vypravování o setkání se sourozenci Passerovými. Na Passerovi zavzpomínala také paní Alena Macháčková ze Zelenče, mstětická rodačka.

Když bylo v roce 1950 Evě Passerové patnáct let, přestěhovali se spolu s bratrem Ivanem k nové rodině jejich matky do Martina na Slovensko. Tehdy bylo o lidech rozhodováno podle třídních hledisek, což se Passerových přímo dotýkalo. Studium gymnázia pro vyloučení z politických důvodů Eva nesměla dokončit a následně pracovala po nuceném umístění v továrně. Stejně dopadl také bratr Ivan, který byl vyloučen ze středoškolského studia krátce před maturitou a také musel nastoupit do továrny k soustruhu. Ivan již dříve pro svoji nekonformnost a z rozhodnutí jeho otce pro špatné chování a věčné průšvihy ještě na obecné škole musel v patnácti letech nastoupit do internátní školy Koleje Jiřího z Poděbrad v Poděbradech. Později sám vzpomínal, že tady se poprvé setkal s budoucím uměleckým spolupracovníkem a životním přítelem Milošem Formanem.

Ivan Passer s Milošem Formanem (ahaonline.cz)

V roce 1954 se Eva s Ivanem vrátili ze Slovenska zpět k otci do Prahy. Eva začala pracovat jako ošetřovatelka na očním oddělení v tehdy nově vzniklé Thomayerově nemocnici v Praze –⁠ Krči. Tady se s ní poprvé setkala právě začínající zdravotní sestra Alena Zápotocká-Jelínková. Otec Alois Passer s již dospělými dětmi Ivanem a Evou tehdy žili v bytě v Nuslích. Protože byl zaměstnán jako úředník u podniku Československých cirkusů a varieté, byl často na cestách. V této době občas přijížděl do Zelenče, kde navštěvoval svého známého pana Františka Zborovského, který býval na dvoře u Passerových posledním šafářem.

Kolektiv očního odd. Thomayerovy nemocnice v Praze, 1956, uprostřed prim. MUDr. Exnerová, od ní vpravo nahoře Eva Passerová, vpravo dole Alena Zápotocká-Jelínková

Ivan, tehdy posluchač později nedokončeného studia pražské FAMU, s Evou žili v bytě většinou sami a jelikož oba byli od přírody trochu nepraktičtí, musela jim kamarádka Evy z práce Alena Zápotocká často s ledasčím kolem provozu domácnosti poradit a pomáhat. Jednou jí Ivan zatelefonoval, že právě vylezl z vany a že nemůže najít žádný ručník. Alena mu řekla, kde a ve které skříni má hledat. Později se jí Eva dotazovala „ co že to poradila bráchovi s tím ručníkem?“ „Ze skříně vytahal všechno naše slavnostní prostírání a osušil se do jednoho z ubrusů.“ Jindy jí zase Ivan Passer po zazvonění u vchodových dveří bytu přišel otevřít upnutý v zimním kabátě, s čepicí na hlavě a v bagančích. Když vešli zpět do bytu, po vyzutí a vysvlečení byl pod tím zimníkem jenom ve spodním prádle –⁠ trenýrkách. “Ivane, co tady blbneš?“ „No, to kdyby u nás zazvonil někdo, na koho nemám náladu, tak že jsem právě na odchodu.“

Zámecká paní

V Jirnech na zámku od poloviny padesátých let byly zřízené kanceláře Státního statku, pod který organizačně patřil také někdejší statek Passerových (naposledy Jouzových) v Zelenči. Součástí hospodářství statku bylo velké zahradnictví v Jirnech, které rovněž kdysi patřilo k zámku. Rozsáhlé pozemky tohoto zahradnictví se nacházely vlevo podél silnice z Šestajovic až do Jiren. Vedoucím zahradníkem tady byl pan Josef Pavlík, který byl příbuzným rodiny Aleny Zápotocké-Jelínkové a přímo v zahradnictví také v domku s rodinou bydlel. Pavlíka místní stále nazývali „zámeckým zahradníkem“, protože zahradničil ještě za posledních poválečných soukromých majitelů zámku Zubrových.

V zahradnictví u zámku v Jirnech bývaly rozlehlé skleníky a pařenišťová pole

Proto Evu Passerovou napadlo požádat svoji kamarádku z práce Alenu o možnost zprostředkování inkognito návštěvy zámku v Jirnech, který si již dávno tolik přála poznat. „Procházet se jirenským zámkem a parkem tak jako kdysi její předci.“ Takové přání bylo bohužel v časech hluboké totality, s jejím třídním původem obtížně splnitelné. Už při vyřizování povolení návštěvy zámku u ředitele Státního statku v Jirnech Antonína Hory bylo panu Pavlíkovi jasné, že jde o značnou troufalost. Inkognito mladé slečny Passerové se provalilo hned po jejím příchodu na zámek, kde byla pravda podle jejího příjmení okamžitě odhalena jedním ze starších zaměstnanců. Přesto se s pomocí přímluvy Aleny Zápotocké u strýce Pavlíka Evě podařilo splnit si své velké životní přání. Na chvilku se stát zámeckou paní.

Zámek v Jirnech

Článek je neobvyklým vzpomínkovým povídáním o lidech a místě, kde dnes žijeme.

Luděk Kudrna

Sdílet článek

 

 

 

Poslední tištěné číslo

Novinky na síti