Zelenečská švestka byla mohutným jedinečným exemplářem Prunus domestica ve slivoňové aleji podél silnice k Čertousům, jejíž výsadba se v obci prováděla ve dvacátých letech minulého století. Strom se nacházel až do léta roku 1978 na pravé straně cesty ze vsi za tehdejším koncem zástavby, přibližně tam, kde dnes na silnici ústí Werichova ulice. Na přilehlém poli v čase vzniku aleje hospodařili Jouzovi. Švestkové stromy z původně oboustranné aleje, která končila až na okraji katastru, již dávno zmizely. Zaniklo také velké množství ovocných stromů v zahradách i okolí obce. Pamětníkům postupně mizí vzpomínka na úchvatný zážitek, jak každoročně na jaře alej rozkvetla v bělostným šál podél cesty. Z místních téměř každý odsud koncem léta začal ochutnávat lahodné švestky nebo si po návratu ze švestkového pychu připravoval třeba koláč, knedlíky, povidla či kompot. V běhu času se změnili vlastníci pozemků, v aleji podél silnice již rostou jiné stromy a na bývalém poli jsou domy, zahrady a zeleň.
V období po vzniku Československé republiky opakovaně v naší okolní krajině probíhala výsadba stromů pro budoucnost. Kromě „Lip svobody“ vysazovaných po celé vlasti, na obecní návsi v Zelenči v roce 1919, se ve velkém vysazovaly a obnovovaly ovocné stromy zejména v sadech, alejích podél cest, potoků, aj. Vedle zmíněné švestkové aleje k Čertousům přibyly převážně třešňová alej k Svémyslicím a jabloně, hrušně, třešně, višně a švestky k Šestajovicím a Mstěticím. Podél polních cest rostly jabloně a hrušně. O stromy pečovali sadaři, o cesty a přilehlé příkopy cestáři. Velká obnova stromů poškozených mrazem probíhala po kruté zimě v roce 1929. Před parcelací velkostatku Passerových v roce 1924, který se původně rozkládal na katastrech dnešních obcí Jirny, Šestajovice, Zeleneč, Mstětice a Toušeň, hospodařili v Zelenči také další statkáři a menší rolníci. V roce 1926 koupil od rodiny Passerových jejich majetek v Zelenči, č. p. 1 i s polnostmi, statkář Jindřich Jouza z Hořan a začal tady hospodařit. Tehdy zde největšími statkáři byli Novákovi a Jouzovi, menšími Pánkovi a Holubovi. Vzpomínám ještě z vypravování pamětníků, jak se v rámci majetkových a sociálních poměrů v obci řídil i zasedací pořádek místních u stolů v hostinci U Strnadů. Nepřipadalo v úvahu, že by menší rolník seděl u stolu společně se statkáři. Když přišel výjimečně posedět i zdejší největší statkář Novák, tak to už se považovalo za poctu. Zatímco na cestu k nedělní mši do kostela sv. Prokopa ve Svémyslicích se ve statkářských rodinách zapřáhli koně do kočáru, ostatní chodili pěšky a jezdili na kolech. Statkáři v obci všeobecně požívali velkou vážnost a úctu. Když v roce 1938 předčasně zemřela statkářka Jana Jouzová, vycházel ze Zelenče k uložení do rodinného hrobu v Dřevčicích dlouhý pohřební průvod občanů. Paní Jouzová pocházela z na Brandýsku známé selské rodiny Hadrbolcových. Vše zásadně zpřevracely společenské změny po roce 1948.
Vinnetou a Old Shatterhand
V polovině šedesátých let jsme my, kluci, žili v zajetí popularity Vinnetoua s Old Shatterhandem. V místním kině jsme všichni do jednoho obdivovali filmové hrdiny z románů Karla Maye. Karel-May-mánie byla tak intenzivní, že dokonce místní kinematografičtí amatéři produkovali originální zelenečský western. Chodili jsme v indiánském oblečení, ozbrojeni jako oni. S doma vyrobenou čelenkou, dýkou, tomahawkem, medvědobijkou nebo stříbrnou puškou, kterou nosil Vinnetou. Druzí jako bandité s koltem na opasku, ocvočkovanou vestou, kloboukem nebo pončem se sombrerem. Jako munici jsme používali náboje pro startovací pistole nebo značně hlučné papírové pistolové kapsle. Šarvátky indiánů s desperáty se nejčastěji odehrávaly na břehu „Stříbrného jezera“ ve Vrbičkách, na „ nekonečných prériích“ fotbalového hřiště či v „divočině“ Hejtmanky. Ve Vrbičkách jsme prováděli přepady po místní železnici projíždějících osobních vlaků. Někdy naši střelbu na „ohnivého oře“ strojvedoucí opětovali zahvízdáním parní lokomotivy. Zachránil nás až bandita Rollins, když nakonec v posledním díle smrtelným výstřelem Vinnetoua dostal, díky němu jsme se z toho dočista nezbláznili. Jednou jsme šplhali na naší švestce a vyhlíželi, jestli po cestě nepojede nějaký padouch. Najednou se od Čertous přibližoval cyklista, po chvíli jsme poznali, že je to k nám dojíždějící kominík z Komunálního podniku Praha-východ v Horních Počernicích. Okamžitě jsme byli rozhodnuti, „toho je třeba sejmout!“ Ukryti v koruně švestky jsme po něm dvakrát vystřelili. Kominík ještě párkrát šlápnul do pedálů, potom sestoupil z bicyklu a prohlížel kola. Nejprve šáhnul na přední kolo, potom na zadní kolo. Protože o nás, atentátnících ukrytých ve větvích švestky, neměl tušení, byl z toho celý zmatený. Zaslechl dvě řachy, tak se domníval, že mu asi musely prasknout obě duše v obou kolech naráz.
Lokomobila s oračkou – soustrojí parního kotle, samochodného stroje a pluhu
V posledním domě směrem k Čertousům žili Pečenkovi. Pan Václav Pečenka tady byl kromě jiného také bývalým řidičem parní lokomobily s oračkou. Pomocí dvou lokomobil, velkých lanových navijáků a oračky se oralo také to velké Jouzovo pole, které se táhlo od stodol v dnešní Polní ulici až na horizont k Čertousům. Dvě lokomobily postavené na protilehlém konci pole pomocí navijáků s dlouhým lanem střídavě tahaly pluh. U každé lokomobily byla přistavena voznice s vodou a vůz s palivovým dřevem a uhlím pro parní kotel. Obsluha lokomobil používala k signalizaci pro změnu směru jízdy pluhu parní píšťalu. Pro místní kluky bývalo úžasným zážitkem, když lokomobila dýmila, supěla a její ocelová kola lomozila po návsi. Těm nejšťastnějším se podařilo naskočit na oračku a povozit se tam a zpět přes celé pole. Dnes je pole v části zastavěné a zarostlé stromy obecní zeleně.
Zelenečští skauti na letním táboře. S pokrývkou hlavy táborový vedoucí Fatty (L. Voděra), vpravo dole Pečenáč (Z. Pečenka), s kastrolem Ferry (F. Kotouček)
Zdeněk Pečenka v dětství ještě stihnul v Zelenči zažít skauting, jako jeden z nejmladších skautů, než násilně po roce 1948 zaniknul místní junácký oddíl. Každoročně pořádané letní skautské tábory podporovala obec, škola, rodiče, živnostníci, rolníci a také statkář Ladislav Jouza finančně a darováním pytlů brambor pro táborovou kuchyň. Zdeněk jako skautské vlče, který jel na svůj první tábor ještě předtím, než nastoupil do první třídy, získal od kluků přezdívku „Pečenáč“. Jeho otec, dlouholetý pracant v místním zemědělství s rukama od dřiny velkýma jak lopaty, jej při odjezdu s důvěrou předal do výchovné péče starších skautů – družináři Karlovi (Unkas) Malému a roverovi Františkovi (Ferry) Kotoučkovi. Jak se tak někdy dětem stává, poprvé samy bez maminky, malý Zdeněk Pečenka se občas na táboře ráno probudil vespod „mokrý“. Kluci si potom jeho přezdívku upravili a říkali „dnes máme Pečínku ve vlastní šťávě“, se kterou si jej občas dobírali. Co ale určitě netušili, jak jim to Pečenáč jednou vrátí. Zážitky ze skautských táborů, na ty se vzpomínalo celý život.
Od té doby uplynulo snad třicet roků. Zdeněk dospěl, oženil se a na zahradě svých rodičů na konci vesnice si postavil dům. Protože v sedmdesátých letech v Zelenči ještě nebyla splašková kanalizace, využíval výhod domu postaveného na konci vesnice. Přes silnici natáhnul hadici a na přilehlé pole pravidelně čerpal fekálie. Bylo to právě na místě, kde stála ta téměř padesát let vzrostlá mohutná švestka. V té době, v létě 1978, jeho starší kamarád z dětství a skautingu Ferry občas autem přijížděl do Zelenče navštěvovat svou starou matku. V onen soudný prosluněný den Pečenáč při čerpání zapomněl na kraji vozovky položený krumpáč, s kterým odkrýval poklop žumpy.
Havarovaná Lada-Žiguli po odtahu v r. 1978
To přirozeně Ferry netušil, když se ve svém bělostném, zánovním LADA VAZ 2102 Žiguli Kombi právě přibližoval švestkovou alejí od Čertous k Zelenči. Po najetí pravým předním kolem na hrotový konec krumpáče následovala silná rána. Díky hmotnosti vozu 1.5 tuny a určitě i boží prozřetelnosti nedošlo ke katapultáži s přemety vozu. Automobil pouze prudce změnil trajektorii pohybu v prostoru a dodnes nevysvětlenou fyzikou přímo u země amputoval tu naši obrovskou švestku. Asi tomu přispělo i stáří stromu a ztrouchnivělý spodek kmene. Všechny řezáky ve Ferryho horní čelisti byly nadobro ztraceny, naražená žebra dlouho a ukrutně bolela, modřiny a štychy časem měnily barvu, až zmizely. Vzhledem k nedostatkům na tehdejším socialistickém automobilovém trhu se zdemolovaný vůz podařilo ještě poměrně výhodně prodat.
Zavzpomínal jsem na jednu švestku, kvetoucí stromy, dobu, místa a příběhy někdejších kluků v Zelenči, které si již vzal neúprosný čas.
Luděk Kudrna
