Po příchodu německých okupantů 15. března 1939 do Mnichovskou dohodou deklasovaného Československa přistoupila protektorátní moc k zavádění nových pořádků. Do roku 1940 správu Zelenče ještě vykonávalo demokraticky zvolené zastupitelstvo se starostou, architektem a tesařským mistrem Prokopem Jonášem. Potom byl do vedení obce dosazen vládní komisař Josef Hála, který sloužil až do vypuknutí revoluce v květnu 1945. Z období Protektorátu Čechy a Morava a krátce po jeho skončení v Zelenči jsou následující příběhy.
Tato v naší historii novodobá doba temna zanechala své stopy na jednotlivcích i celé společnosti. K selháním zelenečských občanů patřila také různá udání podávaná na své sousedy. V těchto dvou vzpomenutých příbězích, které znám z vypravování již nežijících sousedů, to došlo nejdále. Až k jejich poválečnému projednávání Mimořádným lidovým soudem v Praze. My současníci, kteří jsme onu dobu nezažili, se asi nemůžeme k tomu nějak vyjadřovat, ale mlčky můžeme nahlédnout, co přinesl a vzal čas.
Zelenečští hasiči v čele s náčelníkem, kominickým mistrem Ladislavem Voděrou (1944)
Kominický mistr Ladislav Voděra přišel do Zelenče s rodinou počátkem třicátých let a provozoval tady a v okolí kominickou živnost. Nejprve žili v Palackého ulici č.p. 120, později se přestěhovali do vlastního domku ve Smetanově ulici č.p. 87. Voděra se stal také členem místního hasičského sboru, kterému od roku 1943 velel. V roce 1937 zde založil junácký oddíl, později s družinami v Klánovicích, Šestajovicích a Jirnech, který vedl až do jeho prvního zákazu v roce 1940. Po roce 1945 pokračoval jako vedoucí junáckého oddílu v Zelenči až do druhého zákazu činnosti po roce 1948. Obecní strážník Antonín Lukeš přišel do Zelenče po odchodu z armády, v roce 1939 se přiženil do rodiny zdejšího knihovníka a bývalého obecního strážníka Vincence Smolíka z č.p. 18. Lukešovi potom bydleli v obecním bytě v areálu školy, kde se také nacházel již od roku 1934 obecní úřad a Lukeš zde vykonával funkci strážníka. Za protektorátu, kromě povinností obecního strážníka, byl ještě pověřen řízením a péčí o sanitní vůz, který parkoval v požární zbrojnici u kapličky na návsi. Po válce v letech 1945—1947 Lukeš vykonával funkci tajemníka MNV.
Doklad vystavený L. Voděrou, roční poplatek za kominické práce v Zelenči (1946)
Když koncem roku 1943 byl v Zelenči zvolen novým náčelníkem hasičského dobrovolného sboru Ladislav Voděra, měl v požární zbrojnici konflikt s Lukešem. Voděra při přejímce majetku zjistil, že v palivové nádrži hasičské cisterny chybí benzín. To považoval za hrubý nedostatek zejména z hlediska jeho odpovědnosti zabezpečit stálou hasičskou pohotovost v obci. V roce 1944 byla situace ještě vážnější, neboť benzín se obtížně zajišťoval a Voděra jako velitel byl v tomto vyhroceném válečném roce hrdlem odpovědným za akceschopnost místních hasičů. V atmosféře vůdcem vyhlášené totální války, s omezováním všeho, co nebylo důležité k vedení války, mu hrozil až trest smrti. Proto, když obstaral náhradní benzín, byl velmi rozzloben zjištěním, že mu Lukeš zase opakovaně odčerpal palivo z nádrže hasičské cisterny do sanitního vozu. Ten se přitom odvolával na příkaz vládního komisaře Hály z obecního úřadu v Zelenči, který to zdůvodnil „vyšším posláním sanitního vozu“. Až po válce se vyprávělo, že údajně s naším sanitním vozem byli několikrát ilegálně přepravováni členové odboje a opakovaně také uprchlí sovětští vojenští zajatci. Lukeš mj. pravidelně se sanitkou jezdil do Staré Boleslavi pomáhat vdově po v roce 1942 na Kobyliské střelnici popraveném odbojáři, bývalém okresním hejtmanovi Dr. Josefu Marunovi. To, co začalo opakovanou ztrátou hasičského benzínu, ruplo počátkem švestkové sezóny v létě 1944, kdy Voděra učinil zásadní zjištění. Do ruky se mu dostalo srpnové číslo vydání periodika Arijský Boj, kde se v rubrice „Reflektor do pražských ulic“ s údivem dočetl, jak … „sanitní vozidlo ze Zelenče pravidelně parkuje v Libni před domem v KirchmayerStraße 17“ (dnes Zenklova). Pozornému čtenáři je jméno této ulice možná povědomé. Ano, na této ulici v roce 1942 probíhal atentát našich parašutistů na říšského protektora R. Heydricha. V protektorátu každou sobotu vycházející týdeník Protižidovské ligy Arijský Boj poskytoval kromě jiného škváru prostor také všelijakým anonymům a donašečům. Ve vydání číslo 40/1944 kauza pod Zn: „Libeň, Kirchmayerova ulice 17“ pokračuje. „Co ten šofér zelenečské obecní sanitky“ (v novinovém článku nejmenovaný Antonín Lukeš)… “za benzín zelenečských hasičů v Libni opakovaně pohledává ???“
Výstřižek z novin – Arijský Boj z 30. září 1944
Podle vypravování pamětníků se aféra provalila následovně. Tehdy na uvedené adrese Kirchmayerstrasse 17 blízko železničního nádraží Libeň – dolní st. na Palmovce sídlila firma Václav Šíla — pila a obchod se dřevem. Zhrzený milenec Šílovy manželky Marie tesař Ladislav Kašička se rozhodl zveřejněním anonymu v uvedeném periodiku pomstít svému soku v lásce Lukešovi ze Zelenče. Lukeš, kromě jiného, údajně poskytoval „veškerý servis“ paní Šílové, když jí poté i s jejich guvernantkou naší sanitkou pravidelně odvážel z Libně na chatu do Nových Jiren. No a Voděra, kterému za takto proježděný benzín šlo o krk, z toho měl nervy na pochodu. Další pokračování pointy tohoto příběhu není tak veselé. Anonym Kašička během Pražského povstání podlehl 7. května 1945 v Libni za Palácem Svět lynčování davem pro údajné udavačství. Poslední obecní strážník a řidič sanitního vozu v Zelenči Antonín Lukeš ve stejné době utrpěl těžký úraz. Během revolučních dní v Zelenči na obecním úřadě (dnes přízemí budovy staré školy ve Školní č. p. 2) jako zbrojíř Revolučního národního výboru neodborně manipuloval s pancéřovou pěstí. Při explozi prachové náplně tlakem plynů z výmetnice panzerfaustu si způsobil zranění nohy s následnou amputací. Ještě krátce po válce, když vykonával funkci obecního tajemníka, s protézou zvládal bez problémů jezdit na kole, s kluky hrát fotbal na školním dvoře nebo tančit v sále v U Lva. Ladislav Voděra ještě po válce provozoval kominickou živnost a spolu s manželkou Marií se stali legendami místního skautingu. U soudu se v roce 1946 neúspěšně domáhal spravedlnosti za komisařem Josefem Hálou, který mu měl výše popsaným jednáním způsobit duševní útrapy z života v hrůze v době protektorátu.
Druhý příběh začal v Zelenči v roce 1939 a skončil usnesením retribučního soudu v Praze v roce 1946. Je to příběh o sousedské zášti, babských klevetách a poválečné atmosféře. Pověstná zdejší 13. komnata, jejímiž aktéry se tehdy stali, mimo dětí, snad všichni místní občané.
Zdejší statkáři Mouchovi žili v Zelenči na statku po předcích na návsi u kapličky sv. Jana Nepomuckého již od minulého století. Také František Moucha celý život hospodařil na statku a žil v domě č. p. 34 po svých rodičích. V roce 1929, protože již dosáhl pokročilého věku a neměl pro hospodářství pokračovatele, většinu polností propachtoval místnímu statkáři Jouzovi a dalším menším rolníkům a část rozprodal na stavební parcely. Sám si ještě ponechal kus pole, malé hospodářství a na zahradě u domu zahradničil a včelařil.
Prokop Jonáš, starosta v Zelenči (1931—1940)
Rok 1939 zasáhnul do životů všech příchodem německých okupačních vojsk. Starosta Prokop Jonáš byl příkazem z Brandýského okresu úkolován zajistit v Zelenči ubytování důstojníků wehrmachtu, konkrétně se jednalo o kapelníka Musikkorpsu a jeho zástupce, hudby německé branné moci z Prahy. Důstojníky za obec uvedl k Mouchovým obecní strážník Antonín Lukeš. V Zelenči v té době, jako v celém protektorátu, panovala bytová nouze ještě umocněná potřebou ubytovávat spousty uprchlíků ze Sudet. A tak starosta Jonáš rozhodl je nakvartýrovat na statek k Mouchům, kde Němci potom bydleli. Místní na to vzpomínali, jak tam bývalo veselo. Na pravidelné velkolepé návštěvy a hlučné večírky, kam přicházívalo spousta dalších návštěvníků, zpravidla německých důstojníků z vojenské kapely, na jejich vyhlášené pijatiky v hostinci U Strnadů. Později rodina Mouchových nebyla ušetřena perzekuce od německých úřadů. Na jaře v roce 1943 jim bylo nařízeno se ve lhůtě tří dnů ze statku v Zelenči vystěhovat a do konce války pobývali v Hořovicích. Jejich hospodářství v Zelenči již od roku 1942 podléhalo nucené správě, kterou začal vykonávat německý vysídlenec z Besarábie (dnešní Moldavsko) Martin Muster. Muster byl v Zelenči jediným nuceným správcem původního českého majetku, místním reprezentantem německého občanstva budoucnosti na našem území. Podle vypravování pamětníků byl dobrácké povahy, dříč věčně se ploužící za koněm po bývalém Mouchově poli. I v létě nosil do čela hluboce naraženou beranici, neustále v holínkách a mluvil obtížně srozumitelným německým dialektem. Jediným, s kým si Muster v Zelenči u džbánku piva U Strnadů popovídal, byl „Jáša“. S perfektní němčinou hovořícím místním občanem, zednickým mistrem a stavitelem původem z Postřekova u Domažlic, Jakubem Kuttenbergem.
Manželé František a Marie Mouchovi, statkáři v Zelenči
Již v květnu 1945, po převzetí vedení obce předsedou Revolučního národního výboru Jaroslavem Musilem, vznikaly iniciativy směřující k zúčtování se všemi místními „špatnými“ občany v době nesvobody. Nejčastěji se jednalo o různá oznámení, ohlášení a udání na MNV v Zelenči nebo na místně příslušné četnické stanici v Jirnech. Jedno z těchto „babských“ udání, které bylo šetřené vrchním strážmistrem Františkem Justem, dospělo až k neskutečnému konci. Později, již za vedení obce nově zvoleným prvním předsedou MNV Emilem Šorfou se kauza zcela zvrhla. Šetření četníků se týkalo sousedského udání činů občana Františka Mouchy v roce 1939, který byl nařčen ze sympatizování a styků s Němci, které ubytovával ve svém domě. V září v roce 1945 proběhla v Zelenči podpisová akce proti návratu vystěhovaných Mouchových do Zelenče. MNV organizovaná zášť celé obce zabránila jejich návratu domů. Podpisová listina občanů Zelenče důkazně posloužila i v následném soudním řízení. V roce 1946 byl F. Moucha podle retribučního dekretu obviněn spácháním skutků proti národní cti. V důsledku obvinění a trestního stíhání mu proto nebylo po válce vráceno hospodářství v Zelenči a byla zde uvalena národní správa. Mimořádným lidovým soudem v Praze byl odsouzen k pokutě a při jejím nezaplacení k vykonání trestu vězení 30 dnů. Manželé Mouchovi se již do svého domu v Zelenči nevrátili a do konce svého života žili v Praze. Tak skončila jedna poválečná „spravedlnost“!?
Zavzpomínal jsem na místní staré příběhy, v nichž sehrála temnou roli sousedská zášť, která mezi lidmi a v různých dobách vyvěrá snad od nepaměti. Dotčení s tou křivdou museli žít až do konce svých životů.
Luděk Kudrna
