Hřbitov, pietní místo posledního odpočinku zesnulých. Od nepaměti patří k lidským životům jako jejich přirozená součást. V rámci loučení se svými blízkými tady pokládáme květiny a zapalujeme svíce, prožíváme emoce, truchlíme, pláčeme. Sem potom přicházíme pro vzpomínky, pro útěchu, s modlitbičkou, na tiché chvilkové setkání nebo jen tak na procházku kolem známých či neznámých jmen na epitafech. Osobitý pohled na hřbitov se také proměňuje v čase. Někteří chodí na hřbitovy dokonce za rozličnými meditacemi, udržovat spojení duší, protože to pomáhá jejich mysli v dalším životě. A jsou i tací, kteří tvrdí, že na hřbitov raději „jaktěživo nevstoupí“. Hřbitov je prostě součástí historického a kulturního dědictví komunity naší obce.
Novodobé archeologické nálezy hrobů v Zelenči dokládají, že se v okolí pohřbívalo již v raném středověku, snad od konce 9. století. Protože ale z této doby neexistují žádné písemné prameny, tak „od nepamětiʺ se náš křesťanský hřbitov nacházel u farního chrámu sv. Prokopa ve Svémyslicích. O přesném datu založení kostela se hřbitovem ve Svémyslicích rovněž nemáme doklady. V archiváliích arcibiskupství pražského lze najít záznam, že „chrám Páně ve Svémyslicích byl postaven ve 12. století, zasvěcen slovanskému opatu sázavskému sv. Prokopu, všecek byl od kamene zbudován na způsob kostelce se hřbitovem okolo ohrazeným kamennou zdí s klenutým vchodem“ (text upraven). Farní právo kostela umožňovalo pohřbívání u chrámu. Na jižní straně hřbitova stojí kamenná zvonice se třemi zvony. Kostel se v původní raně gotické podobě nezachoval a na jeho místě byl v roce 1773 nově postaven nynější pozdně barokní kostel. Zachován zůstal hřbitov a stará zvonice, u které byla v roce 1846 přestavěna horní část se střechou. Židovští spoluobčané pohřbívali na hřbitově datovaném rokem 1568, který je nedaleko synagogy v Brandýse nad Labem.
Hřbitov u kostela svatého Prokopa ve Svémyslicích
Historie vzniku současného hřbitova v Zelenči se psala od počátku třicátých let minulého století, kdy mezi obcemi farnosti (Svémyslice, Dehtáry a Zeleneč) probíhala diskuze a opakovaná jednání zastupitelstev o dalším rozvoji společného hřbitova. Důvodem byly rozpory v názorech na požadavek obce Svémyslice o navýšení finančního příspěvku a kapacity hřbitova z důvodu velkého přírůstku nových obyvatel v Zelenči. Původně se uvažovalo o postavení nového společného hřbitova na farském poli ve Svémyslicích, přičemž obec Zeleneč by z toho uhradila ¾ nákladů. V roce 1933 ale bylo obecním zastupitelstvem v Zelenči rozhodnuto o postavení vlastního hřbitova. Hledal se vhodný pozemek, který musel být z důvodu ochrany studničních vod dostatečně vzdálený od obce. K tomuto účelu nabídnul svůj polní pozemek u cesty k Svémyslicím místní rolník Jaroslav Křížek, který byl po schválení okresním úřadem v Brandýse nad Labem zakoupen. I po tomto rozhodnutí, ve stínů sporů mezi obcemi a občany v minulosti, ještě po zahájení stavby hřbitova, stále přetrvávaly různé emocemi podbarvené, někdy až komické názory. Někteří třeba upozorňovali na nevhodnost postavení hřbitova u cesty, kde pocestní mohou rušit duše zesnulých. Jiní to zase viděli naopak, že duše nebožtíků, zejména v noci, budou „strašit“ kolemjdoucí. Vzhledem k většinovému katolickému vyznání farníků, přes určité rozpory s věřícími menšinových protestantských církví nebo bezvěrců, se muselo také vyřešit umístění náboženských symbolů na hřbitově.
Stavba hřbitova byla zahájena ještě na podzim v roce 1933. Do začátku léta 1934 byla postavena betonová hřbitovní zeď s kovanou vjezdovou branou a vstupní brankou, márnice, studna opatřená litinovou stojanovou pumpou a byly vymezeny hlavní a podružné cesty a hrobová místa. U hřbitovního vstupu, márnice, studny a v rozích bylo vysázeno několik lip srdčitých a topolů osika. Od silnice do Svémyslic byla vydlážděna přístupová cesta. Určitý problém nastal při naplánování vysvěcení hřbitovní země, aby se mohlo začít pohřbívat. V září 1934 zemřel svémyslický farář Josef Ptáček. Zastupujícím administrátorem duchovní správy byl nově ustanoven farář Rudolf Dörner z Kozel, který byl zde řádně instalován 22. září 1935. Ještě před posvěcením byl uprostřed hřbitova, na hlavní cestě od vstupní brány, osazen velký dřevěný kříž, který vyrobil a obci daroval starosta a majitel tesařské firmy Prokop Jonáš. Svěcení hřbitova proběhlo až na podzim, v listopadu 1934. V roce 1936 nejmenovaný zelenečský občan obci daroval k umístění na hřbitovním kříži ze zinkového plechu umělecky zhotovené malované Kristovo tělo. Jeho svěcení bylo vykonáno farářem Dörnerem v předvečer svátku svatého Václava v neděli 27. září 1936. Po tomto roce se pravidelně při svátku Božího těla u kříže na hřbitově zastavoval liturgický průvod ke krátké pobožnosti. Pan farář Rudolf Dörner působil na zdejší farnosti až do 1. září 1947. Od počátku existence hřbitova v Zelenči tady obstarával většinu katolických pohřebních obřadů. Více o jeho životě a osudu se lze dozvědět ve starším článku „Zelenečské křivdy“. Pohřby věřících zde obstarávali také faráři jiných církví, Církve československé František Stupka a Církve českobratrské evangelické Oldřich Videman a Jan Jiříček. Prvním hrobníkem byl Josef Marvan, který byl obecním zaměstnancem spolu s manželkou, školnicí Anežkou Marvanovou a sloužil do roku 1942. Od roku 1945 zastával pozici obecního hrobníka Josef Peterka.
V roce 1936 vstoupil v platnost nový hřbitovní řád obce Zeleneč, který vycházel z nařízení okresního úřadu v Brandýse nad Labem. Řád obsahoval obecná a konkrétní ustanovení pro provoz hřbitova. „Hřbitov jest místo posvátné, posvěcené, a proto se zapovídá vše, co by bylo na újmu charakteru posvátného místa jako povykování, nepořádek, vodění psů, kouření, apod. Zvoniti zvonem se smí jen se svolením farního úřadu a toliko osobám, které mají nárok na katolický pohřeb. Poplatek za zvonění se odvádí na úřadě farním. Pohřební řeči na hřbitově konati laikům nepřísluší, jen ve výjimečných případech a se svolením duchovního správce, jemuž předem řeč budiž předložena ku schválení.“
Pro řadové hroby byly stanoveny poplatky. Za obyčejný jednoduchý hrob na 10 let při hlavní cestě 50,- Kč, při vedlejší cestě 40,- Kč, v druhé řadě 30,- Kč, v dalších řadách 20,- Kč. Za hrob pro dítě do 6 let byl poplatek poloviční. Kdo chtěl u hrobu ještě postavit rám, kříž nebo pomník, musel k tomu získat souhlas hřbitovní správy a připlatit 10,- až 25,- Kč, u dětských hrobů byl příplatek poloviční. Místa pro hrobky se přenechávala na základě písemné smlouvy s přiloženým plánem hrobky na 50 nebo 100 let. Poplatek činil 100 Kč/m² na dobu 50 let, 150 Kč/m² na 100 let. Výzdoba hrobů a hrobek musela odpovídat katolickému rázu. Řád upravoval zalévání a ošetřování hrobů ve všední dny od 16 hodin až do soumraku osobně pouze nájemcem hrobu. Zalévání a ošetřování hrobu za roční úplatu 30,- Kč, mohl provádět pouze hrobník.
Nahlédnutím do farních matrik zemřelých v prvních letech pohřbívání na zelenečském hřbitově lze vyčíst mnohé nejen o zemřelých a rodinách sousedů, kteří zde žili a odcházeli „na věčnost“, ale ze zápisů lze také odvodit více o celé době. Hroby v Zelenči starousedlých rodin se z minulosti nachází na hřbitově ve Svémyslicích. Nově přistěhovalí obyvatelé po 1. světové válce, od přelomu let 1934–1935, pohřbívali výhradně již na hřbitově v Zelenči. V hrobech tady spočinuli zdejší váleční veteráni z l. světové války, legionáři z Ruska, řemeslníci, obchodníci, rolníci, průmysloví a zemědělští dělníci, úředníci, učitelé, vojenští důstojníci, ředitel školy, lékař, statkář, kapelník, dělostřelec, vrchní četnický strážmistr, válečná oběť bombardování, partyzán, beznohý invalida, bezejmenné dítě, sebevrazi. Lidé různého původu, vzdělání, povolání, vyznání víry i bez víry, rozličných politických přesvědčení a osudů. Dnes se na našem hřbitově rovněž nachází hroby lidí, kteří zde nikdy nežili, některé staré hroby jsou zaniklé nebo opuštěné. Tehdejší způsob života místních obyvatel ale byl takový, že se jich převážná většina osobně znala. To se projevovalo velkou účastí sousedů na pohřbech a společným sdílením smutku z odchodu těchto známých lidí. Řada sousedů zůstala sousedy i po odchodu ze života, mnozí v rodinných hrobech dalších generací potomků. Poměrně četným jevem z počátků pohřbívání na zelenečském hřbitově byly také malé hroby, hrobečky dětí. V této době ještě přetrvávala značná úmrtnost dětí, především na nemoci dětské, infekční a vrozené vady. Část dětí se stále ještě rodila v domácnostech i přes velkou osvětu porodnic. Místní truhlář a výrobce rakví pan František Kotouček vzpomínal, jak pro něj bylo emočně těžké přijímat od známých sousedů zakázky na zhotovení malé, bílé rakvičky se zlatým křížkem.
Pohřební průvod v Zelenči /archiv/
Zpráva o úmrtí se v tehdejší obci rychle šířila ústním sdílením mezi sousedy. Ohlašovalo se také zvoněním umíráčku ze zvoničky v kapličce sv. Jana na návsi, které bylo dobře slyšet daleko ve vsi. Dlouholetý obecní zvoník pan Josef Borecký potom ještě zemřelému odzvonil polední hranu a v den pohřbu zvonil svolávání k pohřbu a poslední doprovod, když průvod procházel kolem kapličky. Pohřební průvod zpravidla vycházel od domu smutku a za účasti sousedů procházel na hřbitov, kde proběhl obřad pohřbení. Po několik desetiletí smuteční hudbu zajišťovalo místní těleso kapelníka Antonína Musila, který působil také jako varhaník v kostele ve Svémyslicích. Věnce, kytice a řezané květiny dodala firma František Bušek zahradnictví Zeleneč. Když si to pozůstalí přáli, obřad u hrobu doprovodila zpěvem s nádherným hlasem Marie Drnochodová ze své pokladnice smutečních a lidových písní.
Za dobu existence hřbitova proběhlo několik stavebních úprav a oprav. Již dávno zmizel velký dřevěný kříž, změněna je vstupní brána, vodní pumpa, cesty a okrasná zeleň. Přestavbou márnice vzniklo místo pro poslední rozloučení. Nově je zde zřízena obecní hrobka a rozptylové místo.
Článek je povídáním o místním hřbitově a ještě o něčem navíc.
Luděk Kudrna
