Je jedním z našich nejúspěšnějších sportovců. Vždy usměvavý Ondřej Synek je pětinásobným mistrem světa a trojnásobným olympijským medailistou. S veslováním začal jen deset kilometrů od Zelenče, v loděnici v Brandýse nad Labem. Jeho úspěch byl inspirací i pro partu zelenečských juniorů, které přivedl k tomuto sportu a do Klubu veslování Kondor. Jakub Syrůček už je v juniorské reprezentaci, Eliška Trnková a Anita Syrůčková mají zase stříbrné medaile z juniorského mistrovství republiky. S veslováním se přitom dá začít i v pozdějším věku. Nejen o tom jsme si s Ondřejem Synkem povídali v brandýské loděnici.
Co Vám ještě dnes dává veslování?
Dnes už spíše jenom starosti, ale jsem rád, že mám tady kolem sebe v Brandýse partu kamarádů, se kterými jsem vyrostl a je tady skvělý kolektiv. To je pak na tom veslování vždycky nejvíc.
Vy jste se v Brandýse narodil, takže bylo dopředu jasné, že skončíte u vody?
No, k vodě jsem se dostal vlastně náhodou. Já jsem začínal jako malý u fotbalu, kdy nás s Markem Matějovským trénoval jeho táta. Pak jsem zkoušel atletiku a judo a nic mi pořádně nešlo. Ale na loděnici chodil můj o deset let starší bratranec, který mě sem přivedl, abych to zkusil. Nějak se mi to zalíbilo a už jsem tady zůstal.
Fotbal Vás nebavil?
Fotbal mě moc nebavil, protože mně to moc nešlo. Byl jsem na to trochu levej, jak se říká. Fotbal jsem hrál asi rok a půl. Rok jsem pak nic nedělal a ve třinácti jsem začal chodit sem na loděnici.
Jste historicky nejúspěšnější český veslař, několikanásobný mistr světa a máte tři olympijské medaile. Které si vážíte nejvíce a která nejvíce bolela?
Bolely úplně všechny. Veslování je bolestivý sport a bez té bolesti to moc ani nejde dělat. Nejcennější je ale pro mě první zlatá medaile z mistrovství světa, kdy jsem vyhrál v roce 2010 na Novém Zélandu. Svého tehdejšího největšího soupeře a rivala Mahé Drysdala jsem porazil doma. To bylo pro mě po pěti letech pokoušení velké zadostiučinění. A protože to byla první zlatá medaile, tak je to i největší vzpomínka. Ale vysoko jsou i všechna stříbra z olympiád, kde to byl vždycky výjimečný zážitek. Bohužel se mi olympiádu nikdy nepodařilo vyhrát, ale i tak jsou ty vzpomínky silné.
Teď už trénujete – mají to Vaši následovníci v něčem jednodušší, nebo naopak složitější?
Co se týče podmínek, materiálu a zajištění, je to o hodně jednodušší. Dnes mají prakticky všechno, na co si vzpomenou. My jsme to měli složitější. Těžší to ale mají dobou, kterou žijeme. Ta tomu vrcholovému sportu vůbec nepomáhá. Dnes je jednodušší vyfotit se a být hvězdou na instagramu, než trénovat a zkusit udělat nějaký výsledek. Těžko se s tím bojuje a sport pak upadá.
Co vlastně ten trénink u veslování všechno obnáší?
Hlavně velkou disciplínu a odhodlání. Musíte jít trénovat, i když se vám nechce. Samozřejmě to hodně bolí, takže musíte mít velkou vůli a motivaci. Třeba já jsem trénoval každý den kromě neděle, někdy tři fáze a někdy jen dvě. Do čtrnácti let děti trénují zpravidla třikrát týdně. Pondělí, středa a pátek odpoledne, dvě až tři hodiny maximálně. Ti starší už pak trénují čtyřikrát až pětkrát týdně.
Kdy je dnes dobré začít s veslováním? A asi je dobré předtím dělat nějaký sport, ne?
Veslování má tu výhodu, že se s ním dá začít i v relativně pozdějším věku a pořád můžete dosáhnout na nejvyšší příčky. Ale je předtím samozřejmě dobrá průprava z jakéhokoliv sportu. Nejlepší jsou vytrvalostní sporty, dobrá je atletika, běžecké lyžování nebo plavání, kde děti už mají nějaké návyky a pohybové stereotypy. Potom může každý přeskočit na veslování a relativně rychle se to naučí.
Když bych chtěl někdo začít veslovat, co pro to musí udělat?
Najít si nějaký veslařský klub, nejlépe tady v Brandýse. /smích/ Samozřejmě musíte bydlet blízko řeky, protože jsou kraje, které veslařský klub nemají. Pak stačí přijít do loděnice, seznámit se a v každém klubu jsou trenéři, kteří rádi přijmou nové členy a děti to naučí. A můžete začít veslovat.
Brandýský klub teď hodně sbírá medaile. Jakub Syrůček už je v juniorské reprezentaci. Vidíte tady své nástupce?
Teď jsem se na ně byl podívat na mistrovství republiky v Račicích. Viděl jsem, jak jely naše holky, které byly stříbrné /pozn. redakce: členky stříbrné posádky, Eliška Trnková a Anita Syrůčková, jsou ze Zelenče/. Držím jim palce, ale budou to mít hodně těžké. Ve sportu se vám vždy musí sejít více věcí dohromady. Musíte být talentovaný a šikovný, ale také vlastně musíte sportu všechno obětovat a občas taky musíte mít štěstí. A taky to vyžaduje velkou podporu od rodičů. Ten úspěch je pak vždycky takový malý zázrak, jak to vidím sám u sebe.
Na fotografii zleva Eliška Trnková a Anita Syrůčková
Jak často si sednete ještě na loď tady v Brandýse?
Už moc ne, sem se snažím přijít za klukama hlavně na pivo. Do veslování se mi už moc nechce a jsem rád, že jsem skončil aktivní sportovní kariéru. Ale možná ještě přijde znovu chuť sednout si na vodu. Jinak pracuju v pražské Dukle a tam dojíždím samozřejmě každý den.
Je ještě něco, co by si chtěl Ondřej Synek splnit?
Teď bych se chtěl naučit windsurfing. Na to jsem ještě neměl čas a odhodlání. Tak to bych si chtěl splnit.
Ondřej KOPA
