Když jsem byl ještě pečlivě hlídaným klučinou svých rodičů, maminka mne brávala na „nádraží“. Jinak se totiž zelenečské železniční zastávce neříkalo. Lidé si svého nádražíčka prostě považovali a asi mi nebudete věřit, že u čekárny byly květiny v truhlících, a nejenom tam. Čistá čekárna překvapovala příjemným teplem v zimním období, v rohu místnosti stála klasická kamna na dříví a uhlí. Těšil jsem se na to, až budu moci jet vlakem s babičkou na pražský Těšnov, kterému říkali Denisák, a ze kterého jsem ani za nic nechtěl jít dál, fascinován množstvím spěchajících lidí, tlumeným a překrývajícím se hlukem jejich hovorů s hlášeními železničního personálu.
Už od Zelenče jsem pečlivě držel kartonový lísteček a čekal na okamžik, až ho budu moci dát tomu pánovi v uniformě, který mi do něj lesklými kleštičkami udělá dírky. Když přišel, hned jsem chtěl být průvodčím a zapomněl na to, že když přijela parní lokomotiva na zelenečské nádražíčko a vypustila páru mezi mohutná protáčející se kola, chtěl jsem být mašinfírou, jenž na nás koukal z velké výšky svého stroje opřen o okénko, špinavý byl jako čert, a cosi hulákal na paní, která stahovala a vytahovala šraňky. Lidé se hrnuli do vagonů, já byl vysazen hned za taškami, které měly přednost. Pak se hledalo místečko k usazení.
Cestu jsem si užíval jako každý malý kluk a z vagonu chtěl chvíli vidět ubíhající krajinu z pravé a chvíli z levé strany, aniž bych si uvědomoval že o hodně přijdu a tu druhou stranu uvidím při zpáteční cestě. Denisovo nádraží bylo pro mne gigantickým palácem, z kterého jsem se nechtěl hnout do té doby, než si všechno prohlédnu. Táhl jsem nešťastnou babičku, která mne dostala na hlídání a zlosti, k točně, kde se otáčely lokomotivy. Až nyní se mi vše vybavuje, opět cítím divný, štiplavý pach kouře a své dlouhé, nechápající prohlížení dělníka s mohutným kladivem, kterému babička říkala koloťuk. I tím jsem chtěl ihned být, tak jako za chvíli metařem, tramvajákem, nebo pokojským. Babička totiž pracovala hned za rohem, Na Poříčí v hotelu Axa jako pokojská.
Vůbec mi nevadilo, že z Prahy vidím zlomeček. Byla pro mne astronomická, vnímal jsem ji s vykulenýma očima klučíka z vesnice, jenž byl ze všeho unešený. Vysoké činžovní domy, lidí jak mravenců prchajících z rozkopnutého mraveniště. Holt ta Praha ve mně zanechala tuhle železniční stopu.
Dnes jsem rád a chlubím se tím, že jsem tak starý, že parní lokomotivy a Těšnovské nádraží pamatuji. Pro současné děti je to pravěk a hleděli by na vousatého a prošedivělého pána, co tohle píše, neméně vykulení, jako jsem byl já. Víte, ono to dlouho netrvalo, a začalo se vlakem jezdit jen do Vysočan. Ale to už jsem nechtěl být nádražákem, ale kosmonautem, byl jsem větší a jezdit s babičkou do práce mne už nebavilo. Nalákala mne ale vždy na čokoládu od zahraničních hotelových hostů, červenou limonádu ve velkém voskovaném kelímku a velmi slané a velmi mastné brambůrky prodávané v bufetu na nádraží. Babička se pak divila, po čem je mi tak špatně a proč zvracím.
Jako děti školou povinné jsme už parní lokomotivy neviděli, natáhly se nad kolejemi dráty, udupaný zemní val, z kterého se těžce lezlo do vagonů dospělým, natož pak dětem, se stal pohodlným nástupištěm z betonu a měli jsme lokomotivy elektrické.
Slézali jsme větve stromů vysazených u nástupiště, sbírali kaštany, které jsme po sobě házeli, vyhrožovali spolužačkám, že jim hodíme tašky pod vlak, když nás nenechají opsat školní úkoly, a chodívali se koukat na přejetou kočku, která nestačila včas utéci z kolejiště a měnila se postupně v kostřičku nebohého zvířátka, které zřejmě postrádali v domcích Husovi ulice.
A víte, co jsme měli nejraději? No přece zpoždění vlaku, kterým se jezdilo do školy. S jásotem jsme vítali otevření dveří ve vysokém, štíhlém nádražním domečku u silnice s dlouhým schodištěm, a vyvěšení plechové tabule s křídou napsaným vzkazem pro již nervózní dospělé cestující, že vlak má dvacet minut, čtyřicet, nebo rovnou hodinu zpoždění. Kolik lidí se zle otočilo během spontánního projevu dětského nadšení? Kolik zlých pohledů bylo, když se vzkaz na tabuli přepisoval.
Železnice i brala životy…
Netušil jsem, že jednou budu psát i o tom, že tady železnice brala životy. Vždyť přes veškeré zákazy se přes kolejiště lezlo ve snaze si cestu zkrátit, a nebyli jsme to jenom my, děti, ale dospělí, kteří kolikrát vláčeli kola obtěžkaná taškami k domovu, aniž by použili železniční přejezd se šraňkami.
I naše oblíbené místo Vrbičky je rozděleno tratí, a které dítě by nenapadlo alespoň jednou položit na kolejnici desetník, nebo dvacetník, aby z něj udělal vlak hezkou placku? Padesátník už byl velkým penízem a dal se utratit za lízátko. Mince v této nominální hodnotě se na kolej nedávala.
A což teprve správná drnová válka, svedená přes val kolejiště o územní svrchovanost nad Vrbičkami, na tu se dnešní dědečkové nepamatujete?
O stavbu Rakouské severozápadní dráhy jsem se dosud příliš nezajímal, snad mne jen udivuje uváděný fakt, že zastávka u Zelenče měla být zřízena teprve na jaře roku 1914, když se tu první vlak přehnal už v sedmdesátých letech devatenáctého století, a po deseti letech železničního provozu se již měli sejít občané několika blízkých vesniček v Zelenči k napsání žádosti o zastávku.
Národní listy 18. 12. 1884
K zařízení stanice na rak. severozápadní dráze v Zelenči. Obce Dektary, Dřevčice, Jirny, Svémyslice, Šestajovice a Zeleneč, okr. brandýsského, podaly k gen. ředitelství výše dotčené dráhy žádost za zřízení nové stanice v Zelenči (mezi Chvala-Počernicemi a Mstěticemi). V žádosti této ponecháno tolik důvodů, a tak platných, že s jistotou lze očekávati příznivé její vyřízení a to tím více, proto že výše jmenované obce k dosti značným obětem se nabídly a pražskou obchodní komoru o podporu ve věci této požádaly. Proto že však u věci té ještě dalších kroků podniknouti bude třeba, které souhlasu všech interesentů vyžadovati budou, svolává představenstvo obce Zelenče výbory všech zúčastněných obcí, jakož i ostatní účastníky k důvěrné poradě, která dne 27. prosince 1884 v Zelenči, v hostinci p. Strnada o 4. hod. odpol. odbývati se bude.
Snad by nám vše vysvětlil František Fridl (28. 11. 1859 – 20. 1. 1938), jenž se jako železniční zřízenec ve výslužbě dožil v Zelenči krásného věku osmasedmdesáti let. Určitě by se nezlobil za slangové oslovení ajznboňák, které se ostatně mezi zaměstnanci dráhy používá dodnes. A o hospodě, kde se schůzovalo, zase povyprávěl zelenečský hostinský pan Václav Strnad (28. 9. 1847 – 15. 11. 1908).
To, že se jezdívalo na železniční stanici až do Mstětic, a odtamtud chodívalo do Zelenče, by mohla nastínit bohužel smrtelná nehoda z roku 1908. Zelenečský zahradník, pan František Hampek, se stal nejenom obětí železnice, ale i obětí chtivosti novinářů po senzaci. Chvíli se o nehodě psalo jako o sebevraždě a hledala se příčina, která nebyla. Snad šel až příliš blízko kolejím, předpokládám po vyšlapané pěšince, až příliš podobnou té, kterou i já pamatuji, neb vedla k drážnímu domku od Zelenče směrem ke Mstěticím, a srazil ho vlak. Byla to nešťastná náhoda a o sebevrazích se ještě rozepíši.
Hlas 17. 7. 1908
Roztrhán vlakem. V noci na 25. června byla nalezena na železniční trati severozápadní dráhy u Zelenče (okres karlínský) děsně zohavená mrtvola muže, jemuž kola úplně rozmačkala nohy a hrudník. V nešťastníku byl zjištěn zahradník František Hampl ze Zelenče, který přijel v noci pražským vlakem do Mstětic a odtud šel pěšky podél kolejí domů. Na cestě byl zachycen nákladním vlakem č. 490., který jel z Počernic a usmrcen. Druhého dne konala se na místě soudní komise, které se súčastnili vyšetřující soudce adj. Matys a soudní lékař dr. Maršál a dr. Šaroch.
Oběť nehody ale zahynula již 23. června a o tři dny později byla pohřbena ve Svémyslicích. Je tedy nutné najít další novinovou zprávu, která by mohla být přesnější. Ne proto, abychom se dávnou smrtí dlouze zaobírali a hledali svou, či jinou pravdu, kterou se stejně nedozvíme, protože byl jen jediný člověk, který ji znal, a tím byl František Hampl sám.
Národní listy 28. 6. 1908
Sebevrah na trati. Nedaleko Zelenče v okresu karlínském byla na trati severozápadní dráhy nalezena mrtvola zahradníka Fr. Hampla ze Zelenče, který v sebevražedném úmyslu vrhl se před nákladní vlak č. 490.
Je jasné, že tato zpráva pro člověka žijícího i po více než stech letech v místech železničního neštěstí vyvolává pocit, že na tehdy jednokolejné trati musel pan Hampl přijíždějící vlak vidět i slyšet a opravdu se vrhl před lokomotivu, ale mohl také pouze zavrávorat a na sebevraždu můžeme rychle zapomenout. Jde ale jen o připomenutí dávného neštěstí, ne o objasnění. Od této chvíle ale budeme mít k trati, co dnes prochází vesnicí, větší respekt a ponaučení.
Dnes se samozřejmě už neví, kde se ta či ona nehoda stala, neb jich je mezi Mstěticemi a Horními Počernicemi přeci jen mnoho, a u mnohých se můžeme jen domnívat, že měly blíže k Zelenči než ke zmiňovaným stanicím, ale připomeňme i ty.
V lednu roku 1909 vypadl z vlaku bývalý kočí František Glockner a svůj pád přežil. Před Vánoci roku 1904 zahynula v kolejišti nedaleko Počernic vdova A. Alexandrová. Přímo ve stanici Chvala-Počernice zahynul cestující F. Rálek ze Chval už v roce 1888, a ve stejném roce vypadl z jedoucího vlaku jiný cestující. Znám i případy ze svého dětství, vyprávělo se o tom doma. Ale to sem nepatří. Vždyť i já jsem byl málem svědkem dětské tragédie, když jsme při cestě do školy dováděli v posledním vagonu, abychom mohli sledovat ubíhající koleje k Zelenči, najednou se z ničeho nic prudce otevřely dveře, zařinčelo rozbíjející se okno a na poslední chvíli jsme vystrašení strhli spolužáka, který měl z času vypadnutí z jedoucího vlaku jen několik vteřin. V Počernicích nás odvedli ke kratičkému výslechu, ale protože jsme všichni tvrdili totéž, zavřely se rozbité dveře a vlak jel dál na Vysočany.
Ovšem, než jsme se vrátili ze školy, už se naše „lumpárna“ naprosto nepravdivá, rozšířila po vsi.
Mrtvých na zelenečských kolejích je opravdu mnoho. Nechejme ale na jiných historicích, kteří se snad budou zabývat nepříliš vzdálenou historií a sebevraždou teprve šestnáctiletého děvčete, sebevraždou devětadvacetiletého mladíka, nebo čtyřiasedmdesátiletého starce ještě před druhou světovou válkou, či tří dalších, kteří mi byli jmenováni a pamětníky připomenuti.
Ne vše týkající se kolejí a vlaků je ale tak smutné. Humorný se může zdát inzerát, který má vztah k okolí Zelenče, ale jemu podobných jsem četl mnoho. Jízda vlakem vedla ke konverzaci, k seznamování, k přátelství…
Národní listy 16. 8. 1882
Onu dámu, která v neděli ráno severo-západní dráhou v průvodu staršího pána z Prahy do Mstětic jela, žádá snažně naproti jejímu průvodci seděvší pán, zda-li možno nějaké sblížení. Lask. odp. pod A.-S. poste rest. Praha
…nebo k hádce a rvačce, což také není neobvyklé a stalo se zajímavým čtením v příslušné rubrice mnohých novin.
Národní listy 25. 7. 1894
Velkou výtržnost způsobili v pondělí večer mezi jízdou osobního vlaku severozápadní dráhy ze Mstětic do Chval v kupé kolář Josef Nezbeda a obchodník s dobytkem Alex. Veselý z Rašovic. Z neznámé ještě příčiny dali se do hádky a konečně do rvačky. Spolucestující dali vlak zastaviti křikem a výstražnými znameními. Konduktéru p. Trnkovi podařilo se rozvaděné cestující smířiti, jakmile však přibyli do Prahy, zakročila policejní stráž a zjistila k dalšímu úřadnímu řízení jmena obou osob.
Ovšem rvačka dvojice je slabým čajíčkem rvaček hospodských. Vždy se na ně těším, a čím více hospod ve vsi nebo městě je, tím jsou peprnější. Bohužel mne Zeleneč hluboce zklamal. Pokud někdy ke rvačce (pranici) došlo, a byla jak malovaná od Josefa Lady v roce 1943, nikdo ji z novinářů nezaznamenal, což samozřejmě zamrzí. Ukázková byla v roce 1894 ve Mstěticích, k níž ještě nenastal čas, ale dozvíte se o ní.
Co dál o trati psát? Našlo by se toho mnoho už od zatlučení prvního hřebu do pražce po její dokončení, mnoho letopočtů by tu ještě mohlo být. Ale už by to nemuselo být o lidech, kteří zmizeli z myslí jiných lidí. Copak my můžeme vědět, že přednostou stanice ve Mstěticích byl Josef Antoš, strážníkem na dráze v domku u Zelenče Jan Holinka, jenž si vzal za manželku Františku, a krátce na to v dospívajícím již věku jim zemřeli syn i dcera? Kam odešli desítky a desítky zaměstnanců staré železniční dráhy? Jakým byli Václav Ulman, hlídač dráhy severozápadní ve Mstěticích, nebo Josef Nedělka, strážník drážní, též ve Mstěticích?
Mnohé se již nedozvím a je mi smutno i z toho, že jedna z obětí skoku pod vlak v roce 1901 zůstala pro veřejnost neznámým člověkem. Psalo se jen o tom, že k události došlo nedaleko Jiren, o strašlivé devastaci jeho těla, o klobouku se zastrčeným lístečkem. Stalo se to vůbec tady, když Jirny jsou uprostřed souběžně vedených železničních tratí?
A než definitivně od trati odejdu i já, povím vám, že tu vůbec neměla být a Zeleneč žádnou zastávku mít nemusel. Našli se ti, kteří ji na úrodné půdě stavět nechtěli, vlastnili pozemky, kudy měla být vedena, a sváděli půtky z mnoha důvodů, aby byla postavena jinde. Jedním z odpůrců se stala i Rosalie Wagnerová, hraběnka z Wallernstädtu, majitelka jirenského panství. Měla strach ze škodlivosti kouře parních lokomotiv na rostliny v její zámecké zahradě. Vlastně díky ní nyní pohodlně a rychle cestujete.
I to jsou dějiny z té veselé stránky.
Někdo železnici proklíná, jiný ji chválí a přitom jsou možná odpůrci rádi, že ji mají. Že povede dnes Zelenčí, nikdo nepředpokládal, svět se mění. Tak jako i silnice Poděbradská pod Zelenčí má své klady a zápory. Dnes je ale pro mne humorné se vracet k přepadávání pocestných, nehodách vozů tažených koňmi, první autonehodě, které už dnes ani nikoho nezajímají pro počet těch viděných. Cestování bylo nebezpečnou záležitostí, pokud jste měli něco, co se dalo ukrást, na tom nic nezměníte. To není pohádkami o loupežnících pro malé děti.
Dnes k Poděbradské sjedete z kopečka na „kulaťák“, Nová Hospoda je už jen názvem a Sychrov si mnozí pletou se známým zámkem. Co všechno se tu stalo, automobilisty v hustém provozu nezajímá. Snad jen nás, co se „patlají“ v něčem, co jiní nechtějí znát. V historii.
Chcete ji?
Jezdívali jsme na kolech ke kapli u silnice vedoucí ze Zelenče, abychom se od ní mohli koukat na auta jezdící ještě daleko pod námi. Na „hlavní“ silnici jsme nesměli, přejet ji a jet se podívat do Šestajovic nebo Jiren bylo otázkou, zda dostanu večer nařezáno nebo ne. Neriskoval jsem a byl na kraji Šestajovic jen jednou. Ovšem ke hřbitovu za Horními Počernicemi (K Berance) jsem si troufl. Za hřbitovem vedla polní cesta k vzdálenému lesu. Před ním jsem útěk do světa vzdal. Dětský vzdor vyprchal a následovala potupná cesta domů. Měl jsem hlad a světoběžnický život tím byl ukončen v samém počátku. Doma jsem cosi zalhal, tepláky jsem potrhané, plné bodláčí neměl a lehce špinavé tričko už bylo součástí snad každého malého vesnického kluka. Ale po této cestě jsem se dlouho na své červené kolo nepodíval. Strašně mě tenkrát bolely nohy.
Petr ENC
