A co když tu vůbec žádní vojáci pohřbeni nejsou. Co když už na začátku devatenáctého století pracující lidé na polích výše nad cestou vedoucí od těchto míst do vsi nacházeli lidské kosti, spojili si vše s tím, že slýchávali o vojácích tudy táhnoucími do dávných válek, a báje byla na světě? Vždyť jak je to dávno, sotva dvacet let, kdy v místech dnes postavených domků se zahradami jste se chodívali dívat na archeology, kteří odkrývali raně středověké pohřebiště, a koster tu bylo víc než sto?
Mírný svah, voda promísená s bahnem valící se z polí na cestu po bouři, která se přehnala, a vyplavená kost nalezená v louži cesty sedlákem, jenž vyšel v obavách zkontrolovat své pole s úrodou. Takhle se to mohlo odehrát, a i z toho důvodu mohl být obecním starostou po domluvě s panem farářem ve víře postaven pískovcový kříž na rozhraní cest vedoucích odtud do nejbližších vsí a k Brandýsu nad Labem. Přicházející i odcházející našli u křížku stín od zasazených stromů, pomodlili se za spásu svých i neznámých duší. Provázela je odtud pevná víra v Boha, které byli učeni.
Co mohli vědět ti, kteří tu obdělávali svá políčka o nějakém devátém, desátém, či jedenáctém století, o vodě, která dala základ zdejšímu osídlení? Babička s dědečkem vyprávěli o všem, co děti zajímalo. Dědeček vzpomínal na vojnu a války, což imponovalo klukům, babička holčičky vedla k lásce k přírodě a rodnému kraji. Lidé si vůbec vyprávěli, což my neznáme a čehož ve smutku lituji. Nepředáváme tak dál to, co tenkrát lidé dokázali. A tak nevíme, proč tu máme dodnes kříž u zatáčky silnice.
Co mi dnes poví rušná ulice Čsl. armády, když ji pamatuji takovou, že jsme se v její nedalece nacházející hluboké škarpě u hřbitova bavili tím, že jsme hádali, jestli auto projíždějící za půl hodiny bude Trabant, nebo Škodovka? A traktorista s valníkem plným řepy u nás zastavil a myslel si, že se někomu z naší klučičí party něco stalo, když jsme se prali o ten padesátník, který měl být výhrou za uhádnuté auto a byl to jen ten jeho traktor. Aut moc nejezdilo a vůbec vše bylo jiné, než je tomu dnes. Ulička silničky U Obory byla obilným polem, protože kukuřici by místní chovatelé králíků nejspíš rychle přemístili. K Lesíku? Tady přece vedla úvozová cesta, byly tu jabloně a hrušky, na které jsme nechodili, protože nebyly nic moc. Nejlepší měli vždy u sousedů, i když jsme jich také měli plnou zahradu. Hlídač tu měl starou, opravdu starou, malou dřevěnou boudu na loukoťových kolech se dvěma okny, do které jsme lezli, a nikdy tu žádného hlídače neviděli. Těch ovocných stromů, co tu bylo u cesty do polí, kam jsme táhli za dobrodružstvím.
Ulice K Potoku? Kdepak, tady končily pole a válelo se tu u rozpadlé zdi s ještě rozpadlejším, zeleným plotem mnoho starých zemědělských strojů, které dosloužily a zarůstaly tu kopřivami na rozpadajících se tenkých kolech, také loukoťových. Většina z nich byly secí stroje pamatujících továrníka Melichara v Brandýse a jeho továrnu. Byly tu zapomenuty, chátraly o to rychleji, když už nenašly své místo ve stodolách. Vděčný to materiál na dětské rozebírání všeho, co se dalo rozebrat.
Kde jsou stohy slámy, nejvděčnější to útočiště a nejskvělejší místo na svádění bitev shnilým ovocem, vynášeným za ploty zahrad, do škarp a nepříliš hlubokému úvozu? Je tu ulice K Hájku.
A když už jsem na místě, kde byly stohy, pojďme si na chvíli vyprávět o hasičích. Vždyť stohy vzplanuly velice snadno a u jednoho už doutnajícího jsem také byl. To, že byl starý a hasiči jej zapálili prý schválně během svého cvičení, už jsem nevěděl. Ale ten smrad spáleniny, nadávání obyvatel vesničky, že jim jde čmoud do baráků, to ještě cítím a slyším i po těch padesáti letech, co uplynulo.
Začnu článkem z Venkova, vydaným 16. 12. 1906, protože, jak čtu, někde asi hodně hořelo a někdo zapomněl zelenečským hasičům poděkovat.
Ze Zelenče. Čilý sbor dobrovolných hasičů v Zelenči, ač tolik platných služeb okolním obcím již tolikráte prokázal, netěší se té přízně, jaké by byl hoden. To osvědčuje se často a osvědčilo se to i dne 23 t. m. Doufejme, že v této vsi bude docíleno nápravy.
A neznámý novinář, jak se zdá byl špatně informován. Nehořelo třiadvacátého prosince v Zelenči, ale čtrnáctého. Jestli hořelo v okolních vsích, pak žádný novinář veřejnost neinformoval, že požár hasili dobrovolníci ze Zelenče, a tudíž jim nemůžeme poděkovat. To se stávalo ale velice často. Veřejnost zajímala popisovaná zkáza a na hasiče se zapomínalo. Ti jako by byli těmi nechtěnými účastníky, kteří jim novinářsky prezentovanou tragédii kazili. A nyní k tomu 14. 12. 1906.
Venkov 16. 12. 1906
Večer dne 14. t. m. strhl se v Zelenči poplach, že hoří stodoly jirenského velkostatkáře p. Fr. Zvěřiny. Záhy sjelo se k požáru několik hasičských sborů, ale oheň trval až do rána a zničil celý blok stodol i s letošní sklizní, parní mlátičkou a různými hospodářskými nástroji i nářadím. Škoda obnáší 52 000 K. a jest jen částečně hražena pojištěním. Příčina vzniku požáru není známa.
O požáru informovala krátce i Osvěta americká z 9. 1. 1907
V Zelenči u Brandýsa zničil požár celou letošní sklizeň a hospodářské náčiní ve dvoře velkostatkáře Fr. Zvěřiny.
Opět stejná tiskovina z 16. 1. 1907 se k požáru vrátila a uvedla celé jméno postiženého. Byl jím JUDr. František Zvěřina, syn otce stejného jména, který v roce 1890 koupil od hraběnky Rosalie Wagnerové z Wallernstädtu jirenský zámek s hospodářstvím (panstvím). Vlastnil je od roku 1896 do roku 1910. Tomu ale měli neznámí žháři ničit majetek i dříve, a nejenom zapalovat úrodu na polích, ale i stodoly. A škodili prý i jinak a jinde, což si později lidé spojovali s člověkem, kterému vše nakonec prodal. Je tedy po tolika letech nutné napsat, že Max Passer byl křivě nařčen a Zvěřina měl dceru Ludmilu, která se do jeho rodiny provdala. Majetek tak vlastně zůstal v rodině a nebyl důvod si škodit. Z dávných křivd a nařčení tu máme další požár a jméno Cyril.
Národní listy 24. 8. 1904
Požár na venkově. Včera večer roznesla se Prahou zpráva, že hoří zámek jirenský, patřící velkoobchodníku pražskému p. Cyrilu Zvěřinovi. Pověst tato vznikla tím, že v Zelenči u Jiren na statcích p. Zvěřiny vyhořely dvě rozsáhlé stodoly s celou úrodou. Má se za to, že oheň byl založen zločinnou rukou.
Cyril byl jedním ze synů Františka Zvěřiny staršího a byl majitelem realit v Praze.
Slavie 20. 9. 1904
V Zelenci v okresu karlínském vypukl v pondělí ráno 22. srpna ve stodole p. Zvěřiny oheň, jenž za naprostého nedostatku vody šířil se úžasnou rychlostí. V malé chvíli zachvátil požár čtyry stodoly vedle sebe stojící a ztrávil všecku zásobu píce a obilí. Rudá záplava byla viděti z veliké dálky a byla tak mocná, že v celém okolí se rozšířila pověst, že hoří celý Zeleneč. Proslýchá se, že oheň byl založen ze msty.
Koukám se do míst, kde byly ty „mé“ dětské stohy, z nichž jeden byl balíkový a druhý foukaný, a parta kluků, v kteréž jsem nesměl chybět, se z jeho vrcholu vrhala statečně dolů vstříc měkkému přistání. Kolikrát jsem tu s nimi byl? Vzpomínám na náš rozdováděný křik i křik vedoucího střediska státního statku, který přijel na motocyklu Jawa 250 až ke stohu, který byl po našich hrách trošku nižší a širší, a těm, kteří nestačili prchnout do polí a ve stohu se skryli, neb byl námi „proštolován“ skrz naskrz, zuřivě hrozil. Vyslechli jsme si jeho kázání o chování pionýrů s legrací, ale doma už na nás žádná legrace nečekala, neb jsme byli identifikováni a motocykl je přeci jenom rychlejší než dětské utíkání polem k domovu. Dalo se očekávat, že i vedoucí statku umí žalovat jako babička, kterou jsem zlobil svým chováním, a doma si vyslechl nejenom důvod jeho návštěvy, ale dostal i pár pohlavků k tomu za zničené tepláky, které ve hře na stohu neobstály v předpokládané náročnosti výrobního materiálu a „trošku“ se roztrhly. O tom, že jsme ke stohu chodívali tajně kouřit pracně uloupené cigarety, které byly našim otcům vytaženy rychle z krabičky, když ji v nepozornosti nechali v našem dosahu, se raději nebudu zmiňovat. Že mizely maminkám celé krabičky sirek, také ne. Vždyť by jednou jakýsi historik mohl psát i o nás. Byla to vlastně náhoda, že jsme nic nezapálili a nedostali se do novin.
Národní politika 27. 8. 1889
Ohně na venkově. Píše se nám: Dne 19. srpna o 5. hod. odp. vypukl z neznámé příčiny ve stohu p. Belzy v Zelenči (okres Brandýs n. L.) oheň, jenž rychle rozšířil se na stodolu páně Belzovu, pak na sousední stodolu a domovní stavení p. Karla Kosiny. Záhy dostavil se dobrovolný hasičský sbor zelenečský, jehož někteří členové nacházeli se právě na pohřbu v Nehvizdech, dále sborové počernický a velkojirenský. Oheň omezen jich přičiněním na stavení pojmenovaná, jež lehla popelem, ostatní budovy zůstaly před zhoubou zachráněny. Zvláště obětavou pomocí přispěl pohořelým pan Václav Malina mladší, syn zelenečského pana starosty. Dne 20. srpna v noci obnovil se požár a byl dobrovolným sborem zelenečským uhašen. Pan Karel Kosina, jemuž ohněm zmařena veškerá zásoba obilí, utrpěl škody na 5000 zl. A je jen částečně pojištěn.
Článek byl tehdy zřejmě převzat z Národních listů z 26. 8. 1889, které vlastně psaly to samé, a je nejvyšší čas opět hasičům poděkovat. Měli totiž pořád co dělat, a to už od svého založení v roce 1885. Ze zakládajících členů znám ale pouze Antonína Borovičku, Josefa Ctibora, Františka Borovičku, Václava Holuba, Jana Křížka a Jana Doktora, což mi vadí, protože bych chtěl zmínit všechny. Zaslouží si to nejenom nyní, ale i za dalších sto let. Vždyť co o nich dnes víme? Že měli svou práci, svá hospodářství, početné rodiny, a přitom dobrovolně nasazovali životy při katastrofách a pohromách své doby? Trošku málo vědomostí pro naše století.
Byli u požáru ve Svémyslicích 29. května 1898, když vzplál domek Josefa Valenty, byli v Čertousích v noci z úterka na středu 12. 6. 1901, když vypukl požár na půdě domu, který, jak se psalo, byl ještě slámou krytý. Pomáhali tenkrát požár hasit i s hasiči počernickými. V květnu roku 1899 vzplanula hospoda Antonína Špačka ve Svémyslicích, a tu bylo také nutno zachránit. Vždyť kam by pak chodili sousedé na pivo. A co teprve výjezd do Horních Počernic k požáru stodoly Josefa Susa v květnu roku 1905, o kterém se rozepsaly páteční Národní listy z 14. 6. 1901, a kdo ví, zda také nebyli u většího ohně vypuknuvšího o dva dny dříve. Kde všude zelenečtí hasiči byli a proč se o tom nepsalo? V červnu roku 1905 hořel les v Jirnech, a nebyl to maličký ohýnek, shořelo 1 600 metrů čtverečných borového lesa. Byli tam? Já myslím, že ano. Tak jako si myslím, že to byli oni, kdo hasil stoh slámy na poli Karla Krásy ve Mstěticích v roce 1900.
Ve středečním Pražském deníku z 8. 4. 1885 jste se za jeden krejcar mohli dočíst, že:
V Zelenci u Nehvizd vyhořely v noci na 28. m. m. dvě stodoly gruntovníka Frant. Šeredy, při čemž bylo přes 900 metrických centýřů slámy a 4 stroje zničeny. Pohořelý utrpěl škodu 4 500 zl. A jest jen na malou částku pojištěn.
V Národních listech z října roku 1896 pak všichni, kdo pomohli, četli poděkování, které jsem si k svému vyprávění o hasičích chtěl nechat na konec, ale našel jsem další, a tak budu pokračovat. A odpusťme novinářům, že o Zelenči občas psali jako o Zelenci. Tenkrát ještě mohli. Používalo se obou názvů.
Nejsrdečnější a nejvřelejší díky všem, již při hašení požáru dne 20. t. m. v č. 8 ve Mstěticích vzniklém buď radou přispěli neb pomocné ruky přiložili. Zvláště ale ctěným sborům hasičským: jirenskému, nehvizdskému, šestajovickému, toušeňskému a zelenečskému, všem pp. občanům cizím i domácím, pp. četníkům ze stanice nehvizdské, jakož i veškerému dělnictvu hašení se zúčastnivšímu.
Kratochvíl Karel.
A na mne zůstala povinnost poděkovat koním zapřaženým do hasičských vozů, protože na nich a jejich zdatnosti a rychlosti záleželo, zda do blízkých i vzdálených obcí k lidskému neštěstí včas dovezou hasiče v přilbicích, které už známe jen z grotesek starých filmů.
A než definitivně utnu své vyprávění o těchto statečných lidech, zabrousím opět do doby poměrně nedávné, do ulice Polní, odbočující z ulice Čsl. armády z centra obce a zase se do ulice stejného jména o kus dále vracející. Za mého dětského období z návsi do mírného kopečku stoupala ulička, kterou jsme po deštích přímo milovali. Výmol střídal výmol a projíždět množstvím louží byla neskutečná zábava. Tříkolku už jsem onehdá neměl, vystřídalo ji malé kolo, dovezené mi rodiči po jiném klukovi, který povyrostl a bylo mu malé. Blatníky měly jen holčičky, ty kola neupravovaly na „závoďáky“. Nutný byl pouze zvonek a mít kola vylepšena, byť jen o ohnutý drát, který za jízdy zadrhával o výplet zadního kola a nádherně ryčel. Ti největší borci a odvážlivci za sebou na provazu táhli plechovky na provazu, neuvědomujíc si, že jízda k dalšímu stohu za vsí je prozrazena a bude opět korunována přísným pokáráním se zákazem do stohů lézt, provrtávat je chodbičkami jako myši, hrát si na vojáky vyzbrojenými shnilými jablky a hruškami, kterých za ploty zahrad v této lokalitě bylo nepřeberné množství, a hlavně neubližovat holčičkám, které jsme slámou zahazovali.
Ale sebevětší zákazy nepomáhaly, a když se dnes podívám do polí přes zelený pás stromů a trávy z frekventované stezky pro pěší a cykloturisty, pak vězte, že nic krom polí tu nebylo, přede mnou je stále ten stoh staré slámy, za mnou stodoly s cestou vyjetou na kraji pole, na které byste si nohy zlámaly, smečka dětí s papírovými draky, o které se nikdo z dospělých starostlivě nedíval, a někde daleko před námi Horní Počernice a Dehtáry. Na tento stoh jsme chodívali házet letadélka, která měla vrtule na gumičku a většinou tu i dolétala. I k tomuto stohu se ale jezdívalo se sirkami a na vytáhnutí se před ostatními s cigaretou v puse.
To jsem neměl tušení, že jednou naleznu ve starých novinách, že se zelenečtí hasiči zúčastnili hasičského sjezdu v roce 1892, jenž byl vlastně pro ně velkou slavností, na níž se mohli mediálně prezentovat, a pak jeli i na větší v roce 1910. Zajímala mne jen ta cigareta a způsob jejího dosažení, abych nedostal pár facek dříve, než svůj čin dokončím.
Tak mi milí hasiči odpusťte, že jste pro mou kuřáckou dětskou nerozvážnost a chlubení se děvčatům, že klučík s cigaretou je už chlap, nikam nespěchali, a protože vím, že ti předešlí pro své parádní uniformy byli váženými občany, kteří dělali s prominutím parádu i na funusech, tak jeden přiložím. Jen jeden, jediný, i když je jich na mnou čtených partech mnoho. O panu faráři ze Svémyslic jsem již psal a toto o něm napsal někdo jiný. Zelenečtí hasiči jej byli na jeho poslední cestě doprovodit.
Čech 17. 4. 1893
Pohřeb dp. faráře V. Ebenstreita ve Svémyslicích. Dne 15. t.m. o 10. hodině před polednem pochován byl za velmi hojného účastenství domácích osadníků jakož i přespolních známých a přátel dp. faráře Vojt. Ebenstreita. Kondukt vedl za asistence veledůstojného téměř veškerého vikariátního duchovenstva u sousedních farářů cizích vikariatů vdp. vikář Pavel Pilát, sídelní kanovník ve St. Boleslavi. K pohřbu dostavili se též spolužák zesnulého vsdp. Probošt z Roudnice, jakož i dp. farář z Hloubětína, a mnoho jiných pánů ctitelů nebožtíka z Prahy, z Brandýsa n. L. a odjinud. Kněží bylo 22. Průvod se hnul určitě v 10. hodin z fary, při němž nesena rakev dílem od duchovních, dílem od jeho osadníků a též od sboru hasičského ze Zelenče. Ve chrámě nad rakví zesnulého měl duchem křesťanské lásky prodchnutou, velmi tklivou řeč pohřební sousední farář dp. Šimon Bejvl z Vinoře. Řeč jeho, kterou zde můžeme podati, točila se kolem myšlenek: záslužný život nebožtíkův a nenadálá náhlá smrt jeho. Vylíčiv přiměřeně zásluhy zesnulého, vytknula vyložil pak text: Bděte, neboť nevíte dne ani hodiny, čímž případně poslední odkaz a napomenutí nebožtíka všem osadníkům doporučil. Na konec řeči prosil řečník, by křehkostem a nedokonalostem jakéž každým smrtelníkem vládnou, svého bývalého horlivého duchovního pastýře pro lásku křesťanskou odpustili a dávaje jménem zesnulého všem poslední „s Bohem“, kladl všem bez rozdílu na srdce pravdu, že doba smrti každému velmi nejista jest, z kteréž příčiny na ni všichni pamatovati máme. Viděli jsme, že za řeči té skoro žádné oko suché nezůstalo, ač chrám byl přeplněn. Na to slouženo bylo slavné Requiem od vsdp. Vikáře, při kterém jakož i při veškerých úkonech pohřebních velmi dojemně a zdařile provedli zpěvy domácí a přespolní pp. Učitelé, přátelé a ctitelé zesnulého.
Myslíte si jako já, že tam byl „celý Zeleneč“?
Pan farář křtil děti občanů této kdys maličké vsi, chodil často do svémyslické školy, kde pomáhal nejenom finančně ke vzdělávání dětí, kupoval knihy a učební pomůcky, vyučoval náboženství, vedl kázání i procesí. Byl všude tam, kde ho bylo za potřebí. Stal se nejoblíbenějším knězem v okolí pro svou povahu. Vlastně vím o něm mnoho, ale to bychom příliš odbočili od hasičů. Snad vám bude stačit, že se narodil 15. listopadu roku 1836 a zemřel 12. dubna 1893 k tomu, abyste se za ním přišli na hřbitov podívat a říci mu, že křtil vašeho pradědečka, prababičku a že i oni byli dobrými lidmi.
Mezitím jsem našel další zelenečské hasiče, ale pořád je jich málo. V roce 1895 jich ve vsi bylo devatenáct. V roce 1896 už jednadvacet. Jmenovat mohu Václava Haase, Františka Bohuslava, Josefa Rosendorfa, Antonína Borovičku a Františka Borovičku.
Když tak pročítám staré noviny, tak mnohá tragédie se odehrála neopatrností a neznalostí vznětlivosti benzínu. Snad nebylo jedno město, kde by k požáru, k výbuchu benzinových par nedošlo a to, co se odehrávalo v domě pana Antonína Zimáka v Mělníku je těžko čitelné pro slabší povahy i dnes, po sto devíti letech, kdy se tragédie odehrála. Ono totiž k výbuchu a následnému požáru došlo i v Dehtárech v roce 1913, a bylo zázrakem, že všichni postižení přežili.
Slavie 8. 4. 1913
Výbuch benzinu. Dne 10. března odpoledne stalo se v obci Dehtárech, v okresu brandýsském, vážné neštěstí. Ve stodole rolníka a starosty obce p. Kubra z neznámé příčiny vybuchl v nádržce benzin a při tom byli tři mužové těžce popáleni. Plameny zasáhly stodolu, která lehla celá popelem s veškerými zásobami. Hospodář dal dopoledne příkaz, aby se nařezala ve stodole řezanka pro dobytek a tuto práci šli vykonati 30letý syn starostův Vratislav Kubr, 21letý kočí Alois Svoboda a 37letý krmič dobytka Josef Prokop. K řezání chtěli použít motorového stroje na benzin, ale sotva ho začali připravovat, nastal mocný výbuch a všichni tři mužové ocitli se v ohni. S napětím sil vyrazili ze stodoly a značně popálení vyběhli na dvůr, kde klesli. Když se domácí lidé seběhli, byla jejich pozornost obrácena na hořící stodolu. Záhy přijeli hasiči ze Zelenče a z Vinoře, ale ti omezili se pouze na chránění sousedních objektů, neboť stodola byla již zničena. V pražské nemocnici shledáno, že poměrně s nejmenším popálením vyvázli starostův syn a kočí Svoboda, kdežto stav krmiče Prokopa jest velmi vážný.
To mi připomnělo další dětskou hru, při níž také došlo k výbuchu, ale vylekaní aktéři nic neprozradili, neboť by je rodiče nejspíš řádně zpohlavkovali a pár týdnů by si nesedli. Měli jsme dřevěnou kůlnu, kam si otec dával motorku, na které jezdil do práce. Sloužila i jako dílna, a tak v ní bylo mnoho zajímavých věcí pro malé kluky. Nade dveřmi kůlny, kam kluci nedosáhli se v šeru koutu krčila krabice, jejíž obsah se musel prozkoumat. K tomu posloužila židle a věřte tomu, nebo ne, vysypal se z ní střelný prach, který používali myslivci do svých patron. A tak se začala vyrábět v dílně raketa a rodiče si mysleli, že jsem se zklidnil a začal modelařit, což byla zábava většiny kluků, které jsem znal. Z tvrdé ruličky papíru byl trup, z kartonu křidélka a špici měla raketa z ohoblovaného kousku dřeva. Když byla pracně postavena, o nic méně pracně byla i natřena, čímž ztvrdla a byla poté připravena k nasypání a utemování paliva (střelného prachu) ke startu do vesmíru. Dno rakety se zavíčkovalo a zalepilo Kanagomem, což bylo lepidlo dětmi velice oblíbené a nešlo za žádnou cenu sundat z tepláků. Den startu nastal v den, kdy jsme se sešli s tyčkou a provázkem na poli u trati, tyč se zarazila do hlíny se strništěm, přidělala se raketa a nikdo se neodvažoval ji odstartovat k její daleké cestě nebesy. Kdo byl ten odvážlivec, už nevím, ale milá raketa se nevznesla, ba právě naopak, zasyčela, vyšlehl z ní dlouhý plamen a vybuchla. Docela tiše, skoro neslyšně, ale pole kolem místa katastrofy vesmírného korábu docela slušně hořelo…
Ono těch her s ohni a ohníčky bylo opravdu mnoho, že páni kluci?
A bude to pomalu sto let, kdy v Zelenči při přikládání do kamen vzplála a následně uhořela stará paní. Jmenovala se Kateřina Ložková (27. 5. 1853 – 20. 10. 1924). Kdo si na ni dnes vzpomene?
Nadešel už opravdu čas na rozloučení se s požáry a zelenečskými hasiči, vždyť příběhů tu bude ještě mnoho a nebylo důvodem psát o všech a o všem. Jen pro vzpomínku a pousmání se nad tím, co lidé prováděli a provádět budou i ti po nás. Přeji všem hasičům méně starosti, méně zla ohně a rozloučím se s nimi stařičkým poděkováním. První bylo napsáno v Zelenči 26. června 1886, kdy bylo děkováno slavnému sboru hasičskému v Zelenči po pohřbu Růženy Pokorné. Druhé bylo otištěno v Národních listech 28. 10. 1887.
Veřejné díků vzdání do Šestajovic a okolí
Při požáru dne 16. t. m. jenž v obci naší vzniknul, nemůžeme opomenouti vzdáti vřelý a upřímný dík všem, kdož se vynasnažili vydatnou pomocí požár uhasiti, a další hrozící nebezpečí odvrátiti. Zvláštní vřelý dík zasluhují: sl. dobrovol. hasičský sbor velko-jirenský a sl. dobrov. Sbor zelenečský za rychlou a vydatnou pomoc, jakož i vážení horno-počerničtí, kteří se se stříkačkou dostavili, jmenovitě pp. Sus a Horáček. Nemenší dík vzdáváme sl. správě velkostatku Jirna, jež taktéž se stříkačkou se dostavila, dále pak panu Košerákovi, nájemci dvora v Horoušanech a p. Kopeckému statkáři v Malých Jirnech, kteří povozy své na místo požáru vyslaly.
V Šestajovicích, 26. října 1887
Zastupitelstvo obecní.
Pojďme od stodol a stohů raději k rybníku, který byl samozřejmě jediným zdrojem vody hasičům na hašení, dětem, husám a kachnám k radosti, a dospělým k zlosti, když se dítko vrátilo mokré víc, než vodník a husa se kamsi zatoulala. Já osobně jsem se v rybníku koupal jen jednou jedinkrát, a to v zimě se šlajfkami na botách, za které jsem se neskutečně styděl, protože jiní kluci měli brusle, jaké měli sportovci na televizních obrazovkách. Koupat jsme se v létě do „toho zeleného kačáku“ nechodili a raději se cáchali u potůčku nebo Ve Vrbičkách, po nichž máte název ulice Vrbičky. Za současnou ulicí Dunajevského k železniční trati byly tůňky. A ta tratí opět. Tam nás za prvé nikdo neviděl, neslyšel, a za třetí, za ty lumpárny nikdo ve škole nebo doma nekáral. Dospělí tam nechodili, a tady bylo přímo eldorádo na skopičiny, rvačky a pošťuchování se v klubku capartů. Vždyť které dítě netouží po vodě a nepotřebuje k ní ani to léto a teplo. Do Vrbiček se chodilo kdykoli, když tam po velkých deštích bylo nejvíce vody. A kolikrát jsem odtamtud jel na kole domů s pláčem raději nebudu psát. Nejhubenější kluk holt občas ve rvačce nezvítězil. A kdo ze spolužáků se upomene na války s praky v rukách, šermovačky s klacky, drnové bitvy, které v razantnosti přerostly v hod kamenem?
Petr ENC
