Rozlehlý pozemek na severním okraji Zelenče, obehnaný pletivovým plotem nahoře s řadami ostnatého drátu, s výstražnými cedulemi a ostrahou. V celém areálu se tyčil už z dáli viditelný les vysokých ocelových stožárů s dlouhými kotevními lany, nahoře do všech stran propojených drátěnými paprsky v rozsáhlá anténní pole. Kam ses jen podíval, všude samé sloupy a dráty. To byla od konce padesátých let minulého století, nazývaná místní hantýrkou, drátárna či drátovna.
Kamenný kříž u cesty do Svémyslic s vytesaným letopočtem 1820 se nachází jen málo přes sto kroků za tehdy posledním domem v obci. Ten úsek cesty pamatuje v historii obce nespočet dávných příběhů, také těch novějších ještě vypravovaných pamětníky, které postupně s nimi odcházejí. Unešení fantazií se můžeme zasnít, že tady musel stávat kříž již od dob pohanských. Již nikdo nespočítá, kolik plně naložených vozů s pšenicí, brambory, řepou nebo slámou tudy každoročně projíždělo. Jen málokdo z nás ještě pamatuje dobrodružný zážitek z dětství, přijíždět do vsi na vrcholu několik metrů vysokého nákladu vonícího sena naloženého na žebřinovém voze taženého koňmi. Násilný zásah politické reality padesátých let, v níž se drátárna stavěla, nepřirozeně změnil to staré místo. Ještě než to území zachvátil ten dlouhý drátěný plot zde býval malebný okraj obce podél cesty, s pásy polí a zelených mezí, kde se poutníkům jdoucím po cestě ze vsi náhle otevřel široký pohled do dáli na rovinatou krajinu Polabí. Při dobré dohlednosti babička u toho kříže pokaždé neopomenula poznamenat „Podívej, tam kde země končí, je hora Říp“. Pro generace zůstalo ve vzpomínkách, jak se tudy chodívalo do Svémyslic do školy, farníci za svátostmi a obřady do kostela a na hřbitov, rolníci do polí, povozníci s nákladem, chlapi do zaměstnání, dál do Vinoře, Dřevčic, na Vrábí, na trhy a pouti do Brandýsa a Boleslavi.
Rozhodnutí o výstavbě Vysílacího střediska Ministerstva vnitra v Zelenči padlo v roce 1956. Jeho úplné dokončení probíhalo až do roku 1959, kdy se sem také přistěhovaly rodiny technického personálu, nových obyvatel obce. V roce 1961 bylo rozhodnuto o jeho dalším rozšiřování. Stavba od počátku probíhala tak trochu inkognito, vzadu za vsí, dál od cesty, v poli chráněná před blízkými pohledy a bez informování místních obyvatel. Areál střediska byl vybudován na pozemcích kdysi zdejšími rolníky pečlivě obdělávané půdy. Pole po předcích tady ještě krátce předtím patřila místním zemědělcům, historickým pokračovatelům zemědělců a majitelů polí při rozcestí se starodávným křížem a čtveřicí památných lip.
Naposledy tam hospodařili také Holubovi (manželé Jan a Milada Holubovi s dcerami Růženou (1927) a Miladou (1932) na fotografii vlevo). Jan Holub byl čestným, pracovitým, věřícím, svobodným i pokorným člověkem, po předcích hospodářem spjatým s rodným krajem. Po roce 1948 tady prožil státní i sousedskou zvůli a zášť. V roce 1953 proběhlo v Brandýse nad Labem trestní přelíčení s „vesnickým boháčem“, statkářem Janem Holubem z č. p. 33 v Zelenči, pro přestupek nesplnění všech předepsaných zemědělských dodávek podle zákona o dodávkové povinnosti a výkupu zemědělských výrobků. Byl jedním z místních samostatně hospodařících rolníků, podle tehdejší spravedlnosti „kulaků“, odsouzeným k propadnutí majetku a zákazu pobytu. Bylo rozhodnuto o vystěhování rodiny z obce na vzdálené Jesenicko.
Podle vypravování pamětníků, když před odjezdem Jan Holub kráčel návsí k železniční zastávce, z amplionů obecního rozhlasu v Zelenči jej vyprovázelo posměšné „Pozor!.. Pozor! Hlášení… dnes opouští Zeleneč poslední kulak“. Ta křivda nebyla nikdy odčiněna, tu trpkost si v sobě nesli po celý zbytek života. Až politické uvolnění v šedesátých letech umožnilo jejich návrat zpět domů do Zelenče. Ani restituční anabáze po roce 1989 ale neumožňovala vrácení všech jejich pozemků a zničeného majetku bývalým vlastníkům či jejich potomkům.
Vysílací středisko zajišťovalo radiový spojovací provoz pro Správu spojení Ministerstva vnitra a jejím prostřednictvím také pro Ministerstvo zahraničních věcí. V hlavním objektu se nacházel provozní sál s vysílači. Původní vysílače o výkonu do 5kW byly nahrazeny počátkem šedesátých let vysílači až desetkrát výkonnějšími, byla zde instalována klimatizace s odhlučňovacími technologiemi a větší antény. Energeticky byl objekt připojen vlastní trafostanicí a pro nouzové situace výpadků elektřiny strojovnou se záložními dieselagregáty. Součástí objektu byly obslužné provozy včetně garáží, dílen, skladů, strážního objektu a komunikace. Anténní pole tvořila speciální směrové antény, které umožňovaly vnitrostátní, mezinárodní i transkontinentální akční dosah. Největší antény dosahovaly délky až 150 metrů. Středisko poskytovalo chráněné spojení pro státní a politické instituce, orgány, aj. Provoz zajišťující technici žili s rodinami v nově postavených dvou bytových domech.
Areál žil svým všedním životem ve zvláštním bezpečnostním režimu, v nevyslovovaném zelenečském tichu. Platil zde „Zákaz vstupu nepovolaným osobám“ a „Zákaz fotografování“. Nám, tehdejším klukům přesto neodolal. Děti z rodin obsluhujícího personálu byly našimi vrstevníky a spolužáky ve škole. V šedesátých letech jsem měl příležitost si to v areálu několikrát prohlédnout. O jedněch prázdninách jsme dokonce dostali od techniků klíče od vchodové branky s úkolem jim dojít se džbánkem pro pivo do Restaurace Jednoty (dříve U Lva). Vidím to jako dnes, chlapi byli celí zpocení, vysvlečení jen do trenýrek, okna dokořán, rámus od ventilátorů, v sále u vysílačů bylo jako v kotelně, horko na padnutí. V roce 1968, při okupaci vojsky Varšavské smlouvy, udělal tehdejší zástupce náčelníka střediska Josef Maštalíř politický průšvih, když splnil pokyn přímého nadřízeného z Prahy. Nařídil naložit na nákladní auta části vysílací techniky a její vyvezení z areálu za účelem zabránit případnému využití vysílačů pro potřeby okupantů. Jeden z těch náklaďáků zajel přímo z brány střediska v Zelenči polní cestou podél hřbitova k Zápům a tam byl dočasně ukrytý pod jasany u Svémyslického potoka. Maštalířovi to za normalizace způsobilo odvolání z vedení střediska a později musel ze služeb Ministerstva vnitra odejít. V 70. –80. letech byli zaměstnanci střediska politicky úkolováni k aktivnímu zapojení se do společenského života v Zelenči. Bohumil Jelínek byl zaníceným dobrovolným požárníkem místní organizace ČSPO, Zdeněk Matějíček excelentním zpěvákem zdejšího hudebního tělesa řízeného kapelníkem Antonínem Musilem a Josef Táborský se později stal předsedou vesnické organizace KSČ.
Zelenečská drátovna, po roce 1989 postupně zbavovaná drátů, lan, antén a stožárů „fungovala“ jako areál do roku 2013. V roce 2010 na 21. ročníku MIPIM (Mezinárodním veletrhu nemovitostí a investičních příležitostí) ve francouzském Cannes, nabízel Středočeský kraj areál k prodeji cizím investorům. V té době zde také bylo umístěno nové zařízení – anténní věž mobilního operátora. V roce 2013 byl majetek areálu převeden na podnik Státní tiskárnu cenin, v současnosti zde působí od roku 2017 Datové centrum SPCSS Zeleneč.
Datové centrum Zeleneč
Stavba drátárny a s tím očekávaný náhlý přírůstek nových obyvatel byl tím posledním impulsem pro zvýšení standardu v oblasti osobní dopravy. Železnici tady potřebovali k životu téměř všichni. Po volbách do národního výboru v Zelenči v květnu 1957 uzrála celé poválečné období neřešená situace ostudně zanedbané infrastruktury železniční zastávky. Bylo rozhodnuto a ještě v létě započato se zemními pracemi a stavbou nové budovy čekárny. Z důvodu z minulosti trvajících finančních a materiálových problémů museli občané věc vzít do vlastních rukou svépomocí. Již dříve byly převedeny některé obecní pozemky kolem železnice na Československé státní dráhy, které se také na stavbě nové zastávky částečně finančně podílely. Veškeré stavební práce a dodávku materiálu na čekárnu zajišťovala obec a zdejší občané.
Prvním stavbyvedoucím byl člen stavební komise MNV Václav Hála, stavbu ale z důvodu jeho nemoci převzal a dokončil Jaroslav Černý (na fotografii). Použité škváro-cementové tvárnice, betonové obrubníky a dlaždice vyrobil Vilém Janák s kolektivem v místní výrobně, cihly se sháněly všude možně. Nejvíce stavebních prací odvedl tehdy již pokročilý sedmdesátník Vincenc Pospíšil s pomocníky Václavem Trojanem, Josefem Hlaváčkem a Michalem Malevičem. Odborné práce dodali obkladač Josef Krčín, klempíř Rudolf Materna, tesař František Škopek, truhlář František Samec a instalatér Antonín Samec. Brizolitovou fasádu zhotovili zedník Jaroslav Černý s Františkem Peckou. Čekárna, jejíž příslušenství tvořily jízdenková pokladna, toalety a uhelna, byla předána k užívání v předvánočním týdnu v prosinci 1958. Následující rok byla provedena zahradnická úprava okolí, kde se nejvíce zasloužil Karel Malý.
Pointou příběhu je, že srdce díla, které zde vzpomenutí a dnes již nežijící zdejší občané před více než šedesáti roky odvedli „gratis na oltář obce“ s námi zůstane i po novodobé rekonstrukci železniční zastávky.
Vzpomenul jsem na několik z místních lidí a příběhů, které si pamatuje náš starý kamenný kříž, němý svědek minulosti.
Luděk Kudrna
