K vánočnímu času neodmyslitelně patří pohádky. Slyšeli jste už ty zelenečské? Napsali je Katka a Luboš Soustružníkovi loni v covidové karanténě. S pomocí dalších dobrých duší vzniklo deset příběhů z vesnice Zeleneč mezi dvěma Bílými vrchy, které si můžete najít a poslechnout na facebookové stránce Zelenečské pohádky. O jejich psaní jsme si během adventu povídali s Katkou Soustružníkovou.
Jak vlastně vznikl nápad napsat Zelenečské pohádky?
Kolem Osmatřicítky chodíme všichni, je to nádherná budova a bylo nám líto, v jakém je stavu. Chtěli jsme na to trochu upozornit a v době covidu, když jsme před dvěma roky zůstali všichni v karanténě, během čtrnácti dnů vznikly tyto pohádky.
Do zelenečského domu č. 38 se teď lidé mohli podívat během Čertobraní. O Osmatřicítce je i ta první pohádka a vlastně se kolem toho domu vše točí, že?
Přesně tak, ono je to vlastně všechno vázané k těm Návesníkům, kteří obývají Osmatřicítku. První díl jsme dlouho ladili, manžel Luboš do něj rozepsal popis kocoura Felixe a jak se poprvé setkal s Návesníky. Pohádky se rozeběhly dál do obce, ale pořád se vracíme k tomu domu. I Felix se tam vrací.
Do domu č. 38 jste se mohli podívat během letošního Čertobraní, které připravil spolek Zelňačka
Kde jste brali inspiraci na jednotlivé příběhy?
Všechno je odtud ze Zelenče. Když jsme se podívali na mapu, je tam jeden Bílý vrch a druhý Bílý vrch a tak vzniklo Mezivrší. Jak se ty mapy hádaly mezi sebou a rozrůstala se obec. Podívali jsme se do širšího okolí, jaká je tady fauna, jaké kytky tady kvetou a v jakém období. Takže to bylo opravdu navázané jen na Zeleneč.
Pomáhala vám s tím také paní Helena Maletínská. Přinesla nějaký příběh, který se v Zelenči traduje už dlouho?
Helenka měla takové krásné postřehy, třeba z prostředí dráhy. To je šestý díl, jak chodil ten pán, který oťukával koleje. Napsala základ pohádky o drakovi, který vymyslela kdysi pro své kluky a také nám povídala o třešni lásky, která byla směrem na Horní Počernice a už tam dávno není. Vyprávěla nám i o paní domácí, jak byla upravená s bílou zástěrou a měla stočený drdůlek. Tak to jsem se tam snažila také napsat. Cokoliv jsme kdy dělali tady v obci, měli jsme v Helence velkou oporu.
Jedna věc to je napsat, ale jak vznikl nápad pohádky nahrát?
Ty ilustrace už vznikaly původně pro tištěnou podobu a mezitím byl nápad to i namluvit. Tím jsme oslovili Ivu Leckou a Vojtu Eflera. Oni se dlouho nerozmýšleli a šli do toho s totálním nadšením. Martin Bank nám k tomu udělal krásné znělky. Tam je od něj vlastně všechno možné od vrznutí vrátek až po dobíhání kola. Dal si s tím hodně práce. Je to kraťoučká znělka, ale je v ní opravdu hodně nápadů. Martin taky celý zvuk precizně nastříhal. A kreslila to naše dcera Kristýna.
Nebudete chtít teď pohádky vydat i knižně?
Leží to u nás, tak jako spousta jiných projektů. Ono to asi jednou přijde. Teď jsem chtěla psát díl na Čertobraní, ale nebyl čas. Třeba příští rok. My jsme to vlastně napsali v době covidu a čekali jsme na nějakou reakci. Hodně lidí nám s tím pomáhalo a četlo. Náš syn během psaní vymyslel ty Návesníky. Co bude dál, uvidíme.
Ty píšeš básničky haiku. Už jsi napsala jednu knížku. Jaké máš další plány?
Tomu se věnuju opravdu hodně i editorsky. Měla jsem štěstí, že jsem měla možnost spolupracovat s panem Antonínem Límanem, který přinesl Haiku do České republiky. Nějak jsme se přes kamarády k sobě dostali a on mi napsal i předmluvu ke knížce. Pan Líman už bohužel nežije, ale navázaly jsme čilou komunikaci s jeho manželkou /pozn. redakce Eva Passerová-Límanová prožila dětství ve Mstěticích/. Haiku mě chytlo. Právě připravujeme další sborník českých a slovenských autorů. Jsou to výjimečné a krásné texty. A za dva roky bych ráda vydala svoji druhou knížku. Teď jsem navázala spolupráci s výbornou výtvarnicí. Na to se moc těším.
Ondřej KOPA
