Při psaní vzpomínkového článku pro Zelenečský časopis v roce 2019 Vlevo do gásu, vpravo do lágru… po 75 letech, o židovských spoluobčanech v Zelenči zmizelých v době holocaustu, jsem ponechal otevřený neznámý osud rodiny Rogerových. Kronikář Josef Zima v roce 1946 do obecní kroniky zapsal, že rodina zahynula. Je to příběh starý více než 80 let, který jsem slýchal od dnes již převážně nežijících sousedů. Přesto se i po této době podařilo najít ještě několik posledních souvislostí k tomuto příběhu od lidí, kteří v Zelenči již dávno nežijí, někteří zde ani nikdy nežili. S údivem jsem tak rozplétal příběh bratrů Rogerových, který je pokračováním vzpomínek tehdejších zelenečských dětí z doby protektorátu.
Hlavními postavami příběhu jsou chlapci Alexander a Bedřich Rogerovi, pro tehdejší děti „Sáša… Saša a Béda“. Rodina Rogerových, rodiče a jejich dva synové, se do Zelenče přistěhovali před začátkem protektorátu v době vyhánění spoluobčanů po nacistickém obsazení Sudet, které nastalo po přijetí Mnichovské dohody v roce 1938. V této době žila v Zelenči řada utečeneckých rodin, rovněž několik židovských rodin. Podobně jako Rogerovi většinou to byli vynucení uprchlíci (vyhnanci) převážně ze Sudet do vnitrozemí. Zmíněné židovské rodiny byly počátkem roku 1943 předvolány do transportů a později nepřežily holocaust.
Od konce dvacátých let žili Rogerovi ve Studénce (okres Bílovec), odkud pocházela rodina MUDr. Herberta Rogera a kde se také narodili jejich synové. Paní Anna Rogerová pocházela z německo-české rodiny a byla ženou v domácnosti. Rogerovi v té době již věděli o politické a společenské realitě v tehdejším Německu a o ohrožení Židů. Podle evidenční karty obyvatel se Rogerovi v Zelenči přihlásili 2. února 1939 jako podnájemníci na adrese v domě č. p. 111 (v ulici Počernické, nyní Bezručově). Tehdy dům manželů Oulických se nacházel na křižovatce ulic Bezručova a Smetanova, kde v domě přímo naproti byla místní známá typizovaná prodejna a správkárna obuvi a punčoch firmy BAŤA, kterou vedl již od předválečné doby obuvník Ladislav Kolínko. Oba synové Rogerových začali chodit do školy v Zelenči ihned po jejich přistěhování začátkem roku 1939. Krátce potom rodinu postihnul zákaz výkonu lékařského povolání pro MUDr. Herberta Rogera, jediného živitele rodiny. Rogerovi se ještě začátkem léta v roce 1939 ze Zelenče opět odstěhovali.
Kopie originální evidenční karty, obecní úřad v Zelenči, 1939, č. p. 111, rodina Rogerova
Před koncem roku 1938 nastoupil do školy v Zelenči nový učitel Oldřich Pavlík, jež byl rovněž uprchlíkem se Sudet a získal umístění zatímního učitele v místní škole. Pozdější řídící učitel od roku 1945 samostatné Obecné školy v Zelenči (od roku 1948 školy národní) zde prožil celý další život. Ve školním roce 1938–1939, tedy zároveň v prvním protektorátním roce, byla škola v Zelenči ještě expoziturou školy ve Svémyslicích, kde byl řídícím učitelem Emanuel Šedivý. Učitelský sbor v Zelenči tvořili učitelé Oldřich Pavlík, Josef Koníček a Věra Schlicková. Náboženství vyučovali faráři Rudolf Dőrner (církev římsko-katolická), Jan Jiříček (církev evangelická) a František Stupka (církev českomoravská). Školnickou práci vykonávala Anežka Marvanová. Zásadní změny organizace a obsahu protektorátního školství potom nastaly až od roku 1940.
Z roku 1939 pochází školní fotografie zelenečských dětí z úvodu článku. Bohužel Sáša na fotce není, v době školního fotografování byla rodina již odstěhovaná. Na fotografii jsou již kromě zelenečských také nedávno k nám přistěhovaní uprchlíci ze Sudet – Sudetengau. Pan učitel Pavlík z Podbořanska (Podersam), po jeho levici sedící Hugo Sedláček z Chomutova (Komotau), ale chybí Saša, který se přistěhoval ze Studénky (Stauding). Ze židovských rodin jedině v rodině Rogerových žily děti školního věku, jež potom nastoupily do zdejší školy. Starší Béda zde chodil do 3. třídy, Sáša byl prvňáčkem. Do školy začali docházet před pololetím a hned začátkem léta 1939 se Rogerovi ze Zelenče náhle odstěhovali. Přestože se vlastně jednalo jen o časově krátkou epizodu vzhledem k té zvláštní atmosféře počátku protektorátní doby po záboru Sudet a po příchodu utečenců do Zelenče, snad proto Sáša s Bédou tolik utkvěli v paměti všech tehdejších dětí. Místní děti vnímaly tu dobu po svém, kdy do známého kolektivu najednou přibylo několik nových a zajímavých kamarádů z uprchlických rodin. Sáša se stal nejznámějším prvňáčkem. Oba chlapci se od místních odlišovali, v kolektivu se vyjímali svým uctivým vystupováním v každé situaci, v pečlivém zevnějšku a ustrojením ve stejných oblečcích. O to více se Sáša a Béda pro ně stali zajímavějšími také proto, že v některých rodinách se probíralo jejich „židovství“. Rogerovi své syny neponechali nepřipravené napospas náhodě. Saša měl pro takové situace vše předem nacvičené „…né, Žid nejsem…jsem Čech… Árijecʺ. Co vím, tak právě tato racionální pružnost jejich otce při každodenním balancování životem v protektorátní realitě rodinu zachránila. Podle později přijatých protektorátních právních opatření byli kluci Rogerovi „mischling“ – osoby se smíšeným židovsko-árijským původem. Opatření se Rogerových v Zelenči zatím nedotýkala, většina nařízení vstoupila v platnost až později. Ale již tady se potkávali s protižidovskými názory a náladami bujícími v tehdejší společnosti.
Pokusil jsem se po desetiletích časového odstupu se současnými možnostmi přístupu k pramenům najít odpověď, jaký byl další osud Rogerových v tomto zapomenutém příběhu. Vědom si toho, že se jedná o velmi obtížný úkol, možná i citlivé téma. Věděl jsem o rozpornosti zápisu o Rogerových v obecní kronice. Několik vzpomínek jsem měl také od své babičky, která se s rodinou stýkala. V archivu v Bad Arolsen (Německo) se mi podařilo najít evidenční kartu MUDr. Herberta Rogera, která byla o jeho osobě během protektorátu vedena Židovskou náboženskou obcí v Praze. Tento dokument byl stěžejním pro moje další pátrání. Až zamrazí z toho, co i po tolika letech lze přečíst o nelidskosti té doby pouze z několika písmen, čísel a zkratek na kartě. V policejním archivu z roku 1940 se mi podařilo nalézt dokument přihlášení rodiny v obci Křinec v okrese Nymburk po odchodu ze Zelenče a o neúspěšném pokusu MUDr. Rogera o vycestování do jižní Ameriky. Rogerovi po odstěhování ze Zelenče a Křince žili v Praze postupně na více adresách. Je zřejmé, že záznamy v kartě jsou výpovědí o té zrůdné době. Mapují jejich cestu pokusů unikat zlu, činy určitě motivované láskou k rodině, k dětem, snahou o přežití. Poslední záznamy jsou z roku 1945. V kartě MUDr. Rogera jsou zapsány rovněž údaje o rodinných příslušnících, manželce a synech. V dostupných domácích databázích o holocaustu jsem nikde nenašel nikoho z členů rodiny Rogerovy mezi obětmi holocaustu ani v seznamech transportovaných nebo vězněných. V archivu z roku 1946 je záznam o vydání cestovního pasu MUDr. Herbertu Rogerovi, manžele Rogerovi jsem také nalezl v seznamu žadatelů o přidělení bytu v Paláci v Dlouhé ulici v Praze v roce 1946. Z uvedeného jsem dovodil, že zápis v naší kronice je chybný, Rogerovi zůstali mezi přeživšími.
Dům v Rumunské ulici č. p. 237/34 v Praze II po náletu, 14.2.1945
V uvedené evidenční kartě jsem ale u jména mladšího syna Alexandra, našeho Sáši, našel připsanou poznámku „+ 14. 2. 1945“. To datum mám utkvělé v paměti z vypravování v rodině „o hrůzách Popeleční středy v roce 1945 v Praze“. Datum 14. 2. 1945 potom nasměrovalo moje další pátrání. Podle matriky bylo tehdejší bydliště Rogerových v Rumunské ulici č. p. 1817/6 v Praze II. Dům zničený při náletu byl po válce nahrazen domem č. p. 1646/37. Alexander Roger(1932–1945), náš Sáša, se stal jako dvanáctiletý jednou z dětských obětí leteckého útoku amerických vzdušných sil na Prahu 14. února 1945. S ním jeho maminka a babička utrpěly těžká zranění. Jednalo se o krátký nálet trvající jen pár minut, před půl jednou hodinou odpolední, ale co do počtu lidských obětí se stal nejtragičtějším náletem na Prahu v průběhu války. Bylo zničeno nebo poškozeno více než 2500 pražských domů, nejhůře v oblasti Vinohrad a Nového Města, zahynulo více než 700 osob.
Památník obětem leteckých náletů v Praze na Karlově náměstí. Jeden ze 701 křížků symbolicky patří Sašovi. Základ desky tvoří svařenec střepin leteckých pum z náletů na Prahu
Doba zvláštně zasáhla také do života staršího z bratrů Bedřicha Rogera, našeho Bédy. Podle tehdejších blízkých přátel z poválečné doby jej s některými v mnohém spojovaly právě prožité traumatické zkušenosti v období protektorátu. Ve vzpomínkách pamětníků byl mladý muž Bedřich Roger velmi kultivovaným a veselým společníkem se smyslem pro dobrodružství. O tom vypovídá jedna ze vzpomínek na něj. Jako šestnáctiletý skaut – rower, jazykově nadán, stal se v roce 1947 členem československé výpravy na Světovém skautském jamboree ve Francii. Zmámen neopakovatelnou poválečnou atmosférou světové skautské pospolitosti a jeho mladistvými touhami se potom nevrátil domů, ale s náhodnými známými z jamboree rovnou odjel žít svůj tehdejší rowerský sen do USA. Po návratu do Československa se tady profesně etabloval jako kameraman, scénárista a režisér, zájemci o jeho dílo se mohou více dozvědět v Národním filmovém archivu. V šedesátých letech jej přátelství a práce spojilo s osobnostmi jako Vilém Heckel (fotograf), Ota Pavel (spisovatel), Miroslav Jaškovský, Ivan Gálfy, Jan Červinka (horolezci), aj. Společným tématem jim byly velehory, práce na filmech a publikacích a umělecké zájmy. Pražský mládenecký byt Bedřicha Rogera byl plný tibetských modlitebních vlajek, praporků a amuletů od šerpů a horalů. V roce 1965 byl členem 1. československé horolezecké expedice v Hindúkuši v Afghánistánu, průkopnicí expedičního horolezectví u nás. Jeho dokument o velehorách „Kam nedoletí pták“ uspěl získáním ceny Zlatý rhododendron na italském festivalu horských a cestopisných filmů Trento Film Festival 1966. Atmosféru z této expedice i „osobní“ setkání s Bedřichem Rogerem si zájemce může prožít shlédnutím 32 minut trvajícího poutavého snímku na adrese https://www.mntnfilm.com/en/film/kam-nedoleti-ptak-1965.
Zleva na vrcholu Vilém Heckel, Jan Červinka a Bedřich Roger, Hindúkuš, 1965. Po prvovýstupu navrhli velehoru poctít jménem Jan Werich, ale později to nebylo politicky akceptovatelné
V roce 1970 Bedřich Roger z politické motivace emigroval do tehdejší Německé spolkové republiky, kde žil s manželkou a syny v Hamburku. Podle vypravování si v emigraci pravidelně plnil svůj sen z mládí, pobyt ve srubu v americké divočině. V Německu se věnoval filmové dokumentární a zpravodajské tvorbě z aktuálních válečných konfliktů ve světě. V archivech jsem jej našel rovněž mezi zájmovými osobami STB.
Ve vzpomínkách z roku 1945 v Zelenči ale zůstává ještě jeden „Sáša“. Takto familiárně byl tehdejšími dětmi oslovován usměvavý a přátelský voják Rudé armády, ani ne osmnáctiletý Oleksadr Šulhyn. Sáša se do Zelenče dostal s příjezdem vojsk Rudé armády, která se zde v obci dočasně ubytovávala od 10. května 1945. Z důvodu poruchy jednoho z tanků, které parkovaly na dvoře statku Ladislava Jouzy, byl přivelen ke střežení odstaveného tanku. Stráž probíhala nepřetržitě, od tanku se nesměl ani hnout, v noci v něm také přespával, nikým nevystřídán. Stravování Sáši zajišťovala sama paní statkářka Běla Jouzová, jakoby se Sáša stal jejím dalším synem. Stálou přítomností sympatického Sáši a jeho tanku na dvoře Jouzových se stal nevídanou atrakcí místních, zejména dětí. Sášův tank často musel odolávat jejich útokům snad víc než za celou válku, stal se pro ně vzrušující prolézačkou. Někteří rodiče z obavy o bezpečnost dětí zakazovali opakované návštěvy tanku, zejména po osobním nahlédnutí do zaneřáděných až odpudivých útrob tohoto kutlochu. Sáša přitom v Zelenči prožil také své platonické setkání snad s první „femme fatale“. Pravidelně kolem tanku zakroužila hned vedle statku bydlící Boženka Baštová. Tehdy čtrnáctiletá, éterický anděl s modrýma očima. Každý podvečer přicházela s košíčkem v ruce cestou pro zelené krmivo jejich králíkům. Sáša ji časem začal doprovázet, nedbajíce rizik z profláknutí nedovoleného opuštění stráže, když nedaleko usedali na mezi za zdí jatky Strnadova hostince a řeznictví (dnes je to místo nedaleko silničního zrcadla u parkoviště ve Mstětické). Při zpáteční cestě Sáša nesl košík s králičí paší, když Boženku doprovodil až k jejich domu. Zatímco pro Boženku tehdy proběhla jen dobrodružná epizodní kratochvíle, tankista Sáša skončil jak po zásahu panzerfaustem. Po odjezdu opraveného tanku ze Zelenče nakrátko zmizel i „zakochanyj“ Sáša. Po nějaké době se tady ale opět ukázal. Po oznámení z RNV si musel pro Sášu přijet gazik s jeho nadřízeným důstojníkem a poté již jej tady nikdo nikdy nepotkal.
Článek je připomínkou jedinečných příběhů místní historie a vzpomínkou na nepříznivou dobu, která zasáhla do osudů obyčejných lidí.
Luděk Kudrna
